Stojíme na prahu dalšího školního roku. Zajisté budeme ve svých církvích, sborech, rodinách a životech nastavovat různé systémy. To je nepochybně v pořádku – ale první příběh Bible nám ukazuje, že bez komunikace a vztahů tato schémata neobstojí .
Když si představíme odbornou knihu z práva, historie, antropologie nebo náboženství, očekáváme systematičnost, jasná fakta a souvislosti. Rozhodně ne příběhy – ty přece patří do beletrie. Jenže právě příběhy tvoří podstatnou část Bible. Nad systematickými pasážemi převažují vyprávění.
Místo výčtu Božích vlastností čteme, jak Bůh jedná. Namísto seznamu kroků, jak řešit konflikty, nacházíme příběhy rodin a jejich zápasů. Dokonce i Ježíš, když mluví o Božím království, nepředkládá definici, ale podobenství, svébytně pojatý příběh: „Boží království je jako...“
Proto je Bible mnohem živější čtení než systematické teologie, které se pokoušejí vměstnat Boha do svých schémat. Bůh se však plně do žádného teologického systému nevejde – a poněkud trapné je, když někdo hájí „biblické učení“, ale ve skutečnosti hájí jen a pouze svůj systém.
Dva příběhy stvoření Hned na začátku Bible nacházíme příběhy vztahů a rodin. Bůh nám skrze příběhy Adama a Evy, Abrahama a Sáry, Izáka a Rebeky, Jákoba a Ráchel ukazuje, že základem společnosti je rodina, která předchází církvi i národu. Pokud se rodina hroutí, hroutí se i další společenské instituce. Celá Bible je pak knihou, kde především skrze příběhy čteme o vztazích a z těchto příběhů odvozujeme i praxi pro náš život.
V Bibli jsou příběhy o stvoření dva. První (Gn 1) postupuje den po dni: Bůh řekne – a stane se. Světlo, voda, země, zvířata… až nakonec muž a žena, stvořeni k Božímu obrazu, kteří mají spravovat zemi. První příběh se soustředí na systémy.
Druhý příběh je zcela jiný. Nemluví o stvoření nebe, země, přírody ani zvířat, ale téměř výhradně o stvoření člověka. V tomto příběhu Bůh vytváří vztahy. První příběh probíhá přímočaře a hladce, druhý příběh drhne. Rozdíl mezi oběma příběhy reflektuje lidský život. Vytvořit nebo nastavit systémy sice není snadné, ale jde to. Nastavit vztahy je složitější, určitě méně přehledné a v dokonalé podobě nemožné – vždyť ani jedno starozákonní manželství nebylo harmonické.
A Hospodin Bůh vysadil zahradu… V prvním příběhu stvoření Bůh tvoří tím, že mluví. Říká: „Ať je,“ a vše se děje. Ve druhém příběhu se Bůh aktivně zapojuje. Sám stvoření provádí, jako když sochař modeluje obraz z hlíny: „Tehdy Pán Bůh utvořil člověka z prachu země a vdechl mu do chřípí dech života, a člověk se stal živou bytostí.“ (Gn 2,7). Dále také čteme, že Hospodin se stává zahradníkem: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.“ (Gn 2,8)
Bůh, který v prvním příběhu stvořil celý vesmír jenom tím, že řekl, se najednou stává modelářem a zahradníkem. V porovnání s příběhy o stvoření u jiných národů bylo nemyslitelné, že se bude svatý Bůh hrabat v nečisté zemi nebo dokonce prachu. Práce byla doménou otroků, ne vládců – a už vůbec ne bohů. Ale zde je vše jinak. Proč?
Bůh člověku vytváří nejkrásnější možné prostředí k životu. Vše je dokonalé, jenže jedno mu chybí. Chybí mu pomoc jemu rovná, vztah. Tuto mezeru nezaplní ani všemohoucí Bůh. To, co člověk má a dělá, nemá s kým sdílet. Proto mu Bůh stvoří pomocníka a muž ho nazve „muženou“ – odvozenina od hebrejského „íš“. Když Adam vyslovuje své jméno, musí vyslovit i jméno ženy.
A žili šťastně až do smrti? Na tento příběh se můžeme dívat i v širším kontextu vztahů. Vidíme, že od chvíle, kdy do světa vstupuje hřích, se bortí nejen příroda, ale především vztahy. Začne to Adamem a Evou, přeskočí na Kaina a Ábela, pokračuje dál, až najednou čteme tato šokující slova: „Litoval (Hospodin), že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci.“ (Gn 6,6). Proč Bůh litoval? Odpovědí jsou pokažené vztahy, které měly za následek zlé skutky. To, kde se člověk měl cítit v bezpečí, se stává něčím nejistým, plným bolesti a zápasu.
Jedna z prvních oblastí, kterou hřích napadá, jsou vztahy. Zároveň – pokud vztahy fungují – leccos se daří a lze dosáhnout mnoha věcí. V církvích i ve sborech věnujeme často velkou pozornost systémům – kdo co povede, kdo za co zodpovídá, kde se budeme scházet. Podobně v rodině potřebujeme řád a určité struktury, aby mohla fungovat. Když se je podaří nastavit, máme pocit, že vše je, jak má být – přehledné, jasné, předvídatelné.
Jenže systém sám o sobě nestačí. Musí stát na vztazích. Bez důvěry, lásky, přijetí, odpuštění či velkorysosti zůstane prázdný rámec. Někdy to připomíná rozhovor mezi mužem a ženou: muž vyjmenuje, jak všechno funguje, a nakonec řekne: „Tak mi tedy řekni, co vlastně chceš.“ Tím říká: „Systém běží.“ Jenže problém není v systému, ale ve vztazích – a ty se do jednoduchých schémat vtěsnat nedají.
Systém bez komunikace se zhroutí Bůh řekl: „Není dobré, aby byl člověk sám.“ Přesto se zprvu nic neděje. Člověk pojmenovává zvířata, pomoc sobě rovnou nenachází. Zvíře sice může člověku sloužit – má větší sílu, dokáže tahat náklady, posloužit jako dopravní prostředek či ochránce a v mnohém mu ulehčí život. Ale nemůže s ním komunikovat, sdílet, domlouvat se. Proto Bůh stvoří Adamovi partnerku – a právě v této chvíli začíná drama pádu, kdy do příběhu vstupuje satan.
Je pozoruhodné, že v této vypjaté situaci ani jednou nečteme, že by spolu Adam a Eva mluvili. Už na začátku Bible tak vidíme, že kde selhává komunikace, selhávají i vztahy. A když mezi Adamem a Evou chyběl dialog, vznikl prostor, který vyplnil někdo jiný. Nechci tvrdit, že všude, kde se nekomunikuje, automaticky přichází satan. Kde ale komunikace chybí nebo je pokřivená, vztahy se snadno bortí a rodí se nedůvěra.
Pokušením bývá utíkat od vztahů k systémům a mít pocit, že když je vše správně nastaveno, bude to fungovat. Jenže systém bez komunikace a vztahů může fungovat jen na oko – a z dlouhodobého hlediska se zhroutí, nebo nepřinese to, co by měl.
Závěrem si připomeňme slova z Genesis: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1, 27–28)
I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2, 7)
A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ (Gn 2, 22–23)
Proboha!
SportDeník|
Fajnstyl.cz|
FAJNTIP.cz|
HN.cz|
Život cestovatele|
Techsvět|
Zprávy - Aktuálně.cz|