Tony Pášma je jednou z tváří iniciativy Štít demokracie, která se snaží bránit veřejný prostor před proruským vlivem a šířením nenávisti. V rozhovoru vysvětluje, proč podle něj nejde o podporu stávající vlády, ale o obranu základních hodnot a bezpečné budoucnosti Česka. Mluví o tom, že ruská hrozba není nic vzdáleného, jak funguje propaganda v rodinách i na sítích, proč jsou občanské protesty důležité a co ho osobně motivuje pokračovat v občanské aktivitě.
Jak vlastně vznikl Štít demokracie? Než jsme s Petrem Ludwigem začali společně, dělali jsme to každý zvlášť – po večerech a o víkendech. Psali jsme texty, sdíleli si je, podporovali se, hecovali, kdo bude mít víc lajků. A pak jsme se jednou potkali na pivu a řekli si: proč to neschovat pod jeden společný název?
Chtěli jsme vytvořit platformu, kam budeme oba přispívat. Když nebude moct jeden, napíše ten druhý. A lidé už si nebudou například říkat: „Tohle je od Petra, tohle od Tonyho“, ale budou to vnímat jako jednu společnou iniciativu. Tak vznikl Štít demokracie.
Když varujete před ruským vlivem, pro mnohé lidi mimo velká města to zní jako vzdálený problém. Proč by měl člověk, který řeší spíš ceny energií nebo zhoršující se zdravotní péči, brát ruskou hrozbu jako bezprostřední téma svého života? Myslím, že na to existuje jednoduchá odpověď: jsme všichni občané České republiky, ať už žijeme ve velkém městě, v menším městě nebo v malé vesnici o pár desítkách obyvatel. Před třemi týdny dopadl ruský dron jen 200 kilometrů od našich hranic. To není nic vzdáleného ani abstraktního.
Rusko se nás navíc nesnaží ohrožovat jen vojensky. Stejně silně působí i v informační rovině – snaží se nás mezi sebou rozhádat, zasít pochybnosti, zlehčovat hrozbu. Okamžitě se například mezi lidmi začaly šířit zprávy, že to mohl být ukrajinský dron, že to vyslali Ukrajinci, aby vyprovokovali konflikt. Přesně o to Rusku jde: relativizovat realitu a zasít do lidí nedůvěru.
Zmínil jste snahy Ruska o rozdělování společnosti. Jak podle vás můžeme podpořit lidi, kteří jsou vystaveni těmto vlivům a nevyznají se v nich? Je zvláštní sledovat lidi, kteří mluví o tom, jak jsou umlčováni, přičemž je jejich hlas slyšet hlasitěji než kdy dřív. Tento rozpor odhaluje hlubší problém – nejde už o pravdu, ale o samotný boj, o identitu „toho, kdo se staví na odpor“. Takový člověk není vítězem svobody, ale jejím zajatcem.
Když jde o někoho blízkého, člena rodiny, s nímž se pravidelně potkáváme a na kom nám hodně záleží, má smysl se mu věnovat: otevřeně s ním mluvit, vysvětlovat, dodávat fakta a udělat si na to čas a přípravu. Pokud je ale ten člověk aktivní jen na internetu, vystupuje pod přezdívkou a neznáme ho osobně, šance ho přesvědčit je velmi malá – někdy prakticky mizivá. Navíc, často se může jednat i o ruského bota čili falešný profil, se kterým vůbec nemá význam komunikovat.
Raději se tedy věnovat těm, kteří teprve tápají a které ruská propaganda začíná „nahlodávat“. Ta propaganda obvykle nemá za cíl vyvolat to, že by lidi najednou milovali Rusko nebo Putina – cílem je podkopat důvěru v instituce: bezpečnostní složky, poslaneckou sněmovnu, vládu, starosty obcí, ba i právě členy vlastní rodiny. Proto je důležité přivádět naše blízké lidi zpět do „bloku“, který vychází z faktů a racionálních dat, místo abychom je nechali napospas dezinformacím.
„Štít demokracie upozorňuje na proruské vlivy a dezinformace. Jak odpovíte na kritiku novinářky Apoleny Rychlíkové, že se z něj stává ‚štít demagogie‘? A jak zaručíte, že mezi proruské hlasy nezařadíte i lidi, kteří jen kritizují vládu?“ Nadcházející volby už dávno nejsou jen klasickým střetem liberálů a konzervativců, pravice a levice. Možná by tomu tak bylo, kdyby se Evropa neocitla v těsné blízkosti ozbrojeného konfliktu. Jenže ruské drony dopadají jen pár stovek kilometrů od našich hranic, a to zásadně mění perspektivu i priority.
Ty politické tábory jsou teď proto rozdělené. Na jedné straně je blok koalice – SPOLU, STAN, Piráti (spolu se Zelenými) – kteří nechtějí vystupovat z NATO ani z EU a podporují pomoc Ukrajině. Na druhé straně je blok, který k tomu přistupuje úplně jinak: ANO (s velmi proměnlivou rétorikou), SPD, které razí rasistickou politiku, používá populistické triky nebo šíří dezinformace. Od začátku ruské invaze jsme viděli nespočet lží o Ukrajincích, které pak musí občanská společnost vyvracet ve videích.
Jak ale rozlišíte legitimní kritiku vlády od proruských narativů, aby se to neslévalo do jednoho? Do toho se přimíchávají komunisté spolčení s jinými podivnými subjekty, které chtějí měnit režim, a politici, kteří nejsou schopní jasně označit Rusko za problém, jako třeba Kateřina Konečná. A pak jsou tu i skupiny jako „Motoristé sobě“, o kterých se ani bavit nemusíme.
Zdroj: Se souhlasem antonína pášmy Apoleny Rychlíkové si mimochodem vážím — je to dobrá novinářka. Když napsala článek a označila Štít za „Štít demagogie“, s některými jejími výroky nesouhlasím, ale to mě nevede k tomu, abych ji osobně napadal. Když na ni útočili třeba Filip Turek a Motoristé, zastal jsem jí. I když s jejím textem plně nesouhlasím, připomíná mi to, že rozdílné názory nás nutně nerozdělují na nepřátelské tábory.
Nicméně realita je taková, že teď jde prakticky o dvě soupeřící vize. V době, kdy se rozhoduje, jestli budeme vyhánět po volbách Ukrajince, nebo rušit muniční iniciativu (což má reálný dopad na životy lidí na frontě), je každý hlas důležitý. Hlas pro malé marginální strany, které nemají šanci získat státní příspěvek nebo reálný vliv, může v této chvíli znamenat oslabení té formace, kterou já považuji za „dobro“– tedy těch, kteří hájí lidský život a naši bezpečnost (SPOLU, Piráti, STAN).
Takže nehážu automaticky do jednoho pytle všechny kritiky vlády – kritikům rozumím. Ale v kontextu současné hrozby a jasně rozdělených bloků je třeba volit s ohledem na to, co je ve hře: bezpečnost, životy a směřování země.
Neznamená u vás tedy „boj za demokracii“ automaticky loajalitu k Fialově vládě? Vůbec ne. Nám jde o to, aby v Česku vládla prozápadní a proevropská vláda, která bude podporovat napadenou Ukrajinu a nebude spekulovat o změně režimu nebo zahraniční orientace. To je pro nás klíčové.
Kdyby volby dopadly tak, že Piráti získají třeba 80 poslanců, koalice SPOLU 10 a STAN 15, budu jásat. Stejně tak kdyby to bylo obráceně a SPOLU by mělo 90 mandátů, Piráti 10 a STAN 10 — pořád bych byl spokojený. Anebo kdyby tu byla silná sociální demokracie, která by jasně hájila naši demokratickou orientaci a odmítala změny režimu, ani tam bych neměl problém a rád bych to podpořil.
Není to o tom, jestli je vláda „Fialova“. Je to o tom, že teď tu máme dva bloky. Ten demokratický, kde je SPOLU, STAN a Piráti (a se kterými mimo jiné také spolupracujeme, měli jsme třeba i Zdeňka Hřiba v našem podcastu). A pak je tu ten druhý blok, který buď otevřeně mluví o vystupování z NATO a EU, nebo nemá žádné pevné hodnoty a mění názory podle potřeby.
Takže ne, nejde o loajalitu k jedné vládě. Jde o loajalitu k hodnotám a k bezpečné budoucnosti Česka.
Co je vlastně větším rizikem – vláda extremistů nebo demokratická vláda, která ale totálně ztratí důvěru u občanů? Samozřejmě je větším rizikem vláda extremistická. Vidíme to jasně na Slovensku. Raději ať vládne demokratická vláda, i kdyby časem ztratila důvěru, pokud se mezitím podaří Ukrajině vyhrát a svět se začne dávat do pořádku. V takové situaci se nám bude žít a dýchat snáz.
Zdroj: se souhlasem antonína pášmy Naopak kdyby se Česká republika, která od začátku přijala desítky a stovky tisíc Ukrajinců, ubytovala je a solidárně podporovala Ukrajinu – a na to jsem hrdý – najednou otočila po vzoru Slovenska, začala rušit podporu a vysílat ministry do Moskvy, to by byla mnohem nebezpečnější situace. Zvlášť v době, kdy je naše bezpečnost opravdu ohrožená.
Nemáte někdy pocit, že Češi vyměňují svobodu za pohodlí? Že levnější plyn a klid na účtu jsou pro mnohé lákavější volbou, než abstraktní hodnoty demokracie? Zatím to tak podle předvolebních průzkumů bohužel vypadá – lidé nedokážou situaci vyhodnotit úplně přesně. Životní úroveň se propadla v podstatě v každém státě Evropy – některé země to zasáhlo víc, jiné méně. Rozhodující byla především energetická závislost a síla inflace, která v některých státech udeřila s plnou razancí. U nás byla inflace bohužel celkem výrazná.
Přemýšlím, jestli byli lidé během Hitlerova útoku na Francii stejně naštvaní a unavení a zda zvažovali zvolit vládu, která by jim „zázračně“ vyřešila situaci, nebo jestli pochopili vážnost situace a byli solidární. Uvědomili si, že problémy nejsou způsobeny vládou či námi, ale šíleným diktátorem, který útočí na jednu z důležitých ekonomik?
A ptám se také, jak by naše současná civilizace zvládla život za druhé světové války. Doufám, že bychom obstáli, ale některé kroky mě o tom zatím moc nepřesvědčují.
Co si myslíte, že se musí stát, abychom nekladli pohodlí na první místo? Je třeba říct, že všichni Češi nejsou takoví. Kolik lidí upřednostní osobní pohodlí před hodnotami bezpečí a demokracie, ukážou až výsledky voleb. Předvídat nemá smysl – jakýkoliv odhad by vyzněl zbytečně dramaticky.
Bojím se, že i kdyby sem přiletěl dron a spadl na dům, někteří by stále tvrdili, že to byla Ukrajina, a nenáviděli by Ukrajince ještě víc. Asi by válka opravdu musela přijít sem, aby si někteří uvědomili, že hlavní je bezpečí, že jsme naživu a že máme možnost žít – to je základ.
A nejde jen o politiku nebo současnou situaci. Spousta lidí si neváží svého života, honí se za nesmysly, a teprve když onemocní, pochopí, co je skutečně důležité. Bohužel často až příliš pozdě – a pro mnohé to je tvrdý budíček. Je to vlastnost lidí obecně, ne jen politika.
Takže si myslíte, že jsme, nebo nejsme prostě odsouzeni recyklovat stejné chyby pořád dokola? Myslím, že nejsme. Asi bychom byli, kdyby tu nebyly hlasy jako Milion chvilek, novináři a všichni, kdo se aktivně ozývají – připomínají, ukazují paralely a upozorňují na rizika.
Právě tyto organizace, aktivisté nebo influenceři mohou být tím jazýčkem na vahách, který ze 49 ku 51 udělá 51 ku 49. Aby se chyby neopakovaly, je nezbytné, aby část společnosti dokázala být slyšet – a měla nejen hlas, ale i odvahu ho použít.
Věřící u nás často volí „tradiční hodnoty“, ale s nimi přichází i nacionalismus, tlak na menšiny a škrty v sociálních jistotách. Nepřehlížejí křesťané, jakou cenu za to platí? Já bych to možná neřekl tak ostře. Ve Štítu demokracie se snažíme ideologické spory zásadně nekomentovat, protože naším cílem je sdružovat lidi napříč spektrem – ať už liberálním nebo konzervativním. Samozřejmě, někdy je to těžší třeba na té progresivní straně, jindy zase na konzervativní, ale nechceme házet nikoho do jednoho pytle a nepouštíme se do bitev o jednotlivé zákony.
Zdroj: se souhlasem antonína pášmy Za mě je ale jasné, že lidé by měli mít stejná práva. Je jedno, jestli dítěti čte pohádku před spaním maminka s tatínkem, dvě maminky nebo dva tatínci – důležité je, že tu pohádku někdo přečte. Proto si myslím, že manželství pro všechny je samozřejmost, stejně jako rovný přístup k lidem různého vyznání nebo národnosti.
Nemám univerzální recept pro věřící lidi, ale vycházím třeba ze své vlastní zkušenosti. Moje babička je silně věřící, chodil jsem s ní do kostela i na náboženství. A z toho si pamatuju jedno přikázání: „Miluj bližního svého.“ A nikde tam nebylo napsáno, že výjimkou je černoch, gay nebo kdokoli jiný. Tímhle se řídím.
Masové demonstrace, petice a „červené čáry“ mobilizovaly tisíce lidí. Ale ukázalo se, že to samo o sobě nestačí. Nepřeceňujete sílu občanských protestů? Nezůstává po nich nakonec spíš frustrace a vyhoření než skutečná změna? Nemyslím si, že bychom sílu občanských protestů přeceňovali. Když se podíváme do historie, vždy sehrály důležitou roli. Nebyly to jen demonstrace Milionu chvilek, ale i starší akce jako „Děkujeme, odejděte“ v době opoziční smlouvy nebo protesty během krize v České televizi. Někdy se skutečně podařilo dosáhnout změny hned, jindy to trvalo déle. U Andreje Babiše vidíme, že po velkých demonstracích na Letné sice hned neodstoupil, ale stovky tisíc lidí, kteří tam přišli, se začali aktivněji zajímat o politiku, mluvili o ní se svým okolím a postupně se občanská společnost proměnila natolik, že se Babiše nakonec podařilo odstavit od moci.
Demonstrace nikdy nejsou o tom, že se druhý den po nich všechno změní. Jsou o mobilizaci lidí, o posílení jejich energie a o tlaku na politiky. Pamatuju si, že právě na Letné zazněla výzva demokratickým stranám, aby se spojily, protože volební systém tehdy zvýhodňoval velké subjekty. To tehdy nebyla jen symbolika – mělo to konkrétní dopad a pomohlo to vzniku koalic, které pak dokázaly ANO porazit.
A úplně stejně to funguje i dnes. Nedělní demonstrace možná přivedla především lidi, kteří už mají jasno, koho chtějí volit. Ale to není žádný problém – smysl takových akcí není jen „přesvědčit přesvědčené“. Smysl je v tom, že lidé odcházejí domů s pocitem sounáležitosti, s energií a taky s konkrétním úkolem. Organizátoři teď například vyzvali, aby si každý vzpomněl na někoho ve svém okolí, s kým se o volbách ještě nebavil, a aby ho oslovil. Aby napsal zprávu, zavolal, připomněl mu, že je důležité jít hlasovat. To je velmi praktický a účinný efekt.
I kdyby tyto demonstrace nic přímo nezměnily na vládní politice, mají obrovský význam samy o sobě. Umožňují lidem, kteří se cítí osamocení nebo rezignovaní, zažít, že nejsou sami. Člověk, který přijede z menšího města nebo vesnice, kde všichni volí ANO nebo SPD, si v Praze najednou stoupne mezi desítky tisíc lidí a cítí, že patří k větší komunitě, že má smysl se nevzdávat. To je obrovská psychologická a společenská hodnota.
A nakonec osobně: co vás vlastně drží v aktivismu? Kde berete motivaci pokračovat? Osobně to slovo „aktivismus“ moc nemusím. Vím, že to, co dělám, do něj spadá – občas držím megafon na demonstraci, občas někoho přesvědčuju, jindy organizuju akce – ale sám se radši vidím jako občan. Ten pojem mi přijde trochu zprofanovaný. Přesto si uvědomuju, že když jdu na protest proti komunistům na Pražském hradě a křičím do megafonu, tak to aktivismus v praxi je – a nevadí mi to, když to má smysl.
Co mě ale opravdu udržuje dál, to nejsou bannery ani hezké slogany. Je to reakce na útoky na základní hodnoty, které jsme dlouho považovali za samozřejmé. Dřív to byla fikce z filmů o totalitě, něco, co je „tady někde za bukem“. Dnes ale vidím, že se některé z těch věcí normalizují: lež se stává normou, nenávist nabývá společenského prostoru. To mě děsí.
Když vidím, jak kandidát za SPD v Moravskoslezském kraji útočí na děti svých politických soupeřek a neváhá psát synovi Danuše Nerudové urážky typu „zmiz z veřejného prostoru“ nebo „schováváš se za maminčinou sukní“, a když k tomu slyším o výhrůžkách, seznamech „vlastizrádců“ a slovech o „oběšení“ či vězení, pak mě to jen žene kupředu. Nechci, aby lidi, kterým jde o otevřenou společnost, mlčeli nebo stáli stranou, zatímco se normalizují takové praktiky. A nechci, aby se to jednou dotklo mých dětí – aby jim někdo řekl: buď budeš mlčet, nebo budeš zničen.
Zdroj: Se souhlasem antonína pášmy Mám pocit, že je dobře, když to nejdřív zasáhne aktivní lidi, kteří mají kapacitu se bránit – protože my se umíme nějak organizovat, máme dosahy a jsme připravení.
Nezní to trochu elitářsky? A nebojíte se, že tím vystavíte sebe i rodinu většímu tlaku? Když se ale režim dostane dál a začne si vybírat lidi, kteří se bránit neumějí nebo nemají prostředky, tak je to ještě horší! Proto radši budu na veřejnosti aktivní já, než aby se bitevní pole přesunulo k těm, kdo si pomoct neumějí.
Autoritářské či polo-autoritářské režimy dlouhodobě fungují špatně i ekonomicky. K udržení poslušnosti potřebují nepřítele – ať už jsou to „kapitalisti“, „američtí agenti“, děti či Ukrajinci. Ten mechanismus je starý: najít vnějšího viníka a svalit na něj veškeré problémy. Když tohle vidím, tak mi nezbývá než být aktivní – ne kvůli egoistickému pocitu boje, ale z obyčejné zodpovědnosti, aby se takové praktiky nedostaly dál.
Shrnu to takto: slovo „aktivismus“ mi není vlastní, ale jednám jako občan. Dává mi to smysl, protože jde o obranu základních hodnot – pravdy, slušnosti a práva na veřejný prostor. A také o prevenci: je lepší se ozvat včas, než čekat, až to zasáhne ty, kteří se bránit nemohou. To je moje motivace pokračovat.
Proboha!
Pravda24|
KINOTIP2.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
SportWin|
Poudree.cz|
Náš REGION|
HlídacíPes.org|
Čas pro bydlení|
MotoGuru|
VIP show|
In-lifestyle.cz|
Top-Fight.cz|