Jednorozměrní, a přesto spokojení? K Marcusově diagnóze moderní společnosti

5 min

Sdílet

V Portálu publikovanou knihou Jednorozměrný člověk (2025) připomněli vydavatelé stěžejní dílo Frankfurtské školy. Její autor Herbert Marcuse v ní demaskuje vytvářené iluze svobody a pokroku, které ve skutečnosti přispívají k odumírání komplexního…

Zdroj:

V Portálu publikovanou knihou Jednorozměrný člověk (2025) připomněli vydavatelé stěžejní dílo Frankfurtské školy. Její autor Herbert Marcuse v ní demaskuje vytvářené iluze svobody a pokroku, které ve skutečnosti přispívají k odumírání komplexního myšlení i jazyka.

Německý, později americký filozof Herbert Marcuse (1898–1979) se projevuje jako nesmlouvavý diagnostik doby. Ukazuje to ve své předchozí knize Eros and Civilization (Erós a civilizace) a s daleko větší brizancí v Jednorozměrném člověku z roku 1964. V duchu kritické teorie Frankfurtské školy demontuje na první pohled k svobodě se rozvíjející společnosti. Zvlášť se zaměřuje na západní svět, u nějž se směřování k prosperující spokojenosti jeví hůře zpochybnitelné. Moderní svět podle něj trpí zplošťováním.

Člověk se ve 20. století stal jednorozměrným. Stal se bytostí, která si zapomněla klást otázky směřující za horizont nabízených možností. Jinými slovy postrádá transcendenci, rezignoval na ni. Přitom transcendencí Marcuse nemyslí nějaké překročení směrem k metafyzické entitě typu Boha, ale pouze přestupování tendencí nastavených v dané společnosti. A toto zplošťování se odehrává zdaleka nejen na úrovni jednotlivců.

Jazyk se smršťuje, napětí v myšlení znemožňuje

Jednorozměrností trpí celá společnost, a to pod vlivem uzavření univerza jazyka i politiky. Politika tíhne ke sbíhavosti, sama potvrzuje a posiluje jediný systém, který je ještě upevňován médii. Skutečná alternativa, kriticky odlišný postoj přestává existovat, tvrdí Marcuse. Celý pluralistický systém je redukován, případně mobilizován proti nepříteli (dobově proti komunismu). Na pováženou je zamyšlení, do jaké míry je tento Marcusův postřeh aktuální, případně pravdivý.

Proboha? Pro Boha! Hudební album o víře jako otázce i výkřiku

Co si třeba počít (z hlediska politického systému i médií) s dezinformacemi, které pochopitelně v takovém dosahu Marcuse v 60. letech nemohl znát? S otázkou smršťování jazyka možná není otázka „dlouhověkosti“ předložených postřehů tak nejasná. Jazyk se podle Marcuse stal pouhou reprodukcí stávajícího pořádku, nástrojem k stabilizaci daného režimu. Pomalu se z něj vytrácí možnost dialektického myšlení (uvažování v protikladech, ponechání napětí mezi nimi).

To se pojí s Marcusovou kritikou „operacionalismu“, který v sociálních vědách označuje převod z běžného či teoretického jazyka do jazyka, v němž je možné provést výzkum. Marcuse varuje před tím, že tento způsob uvažování se dostává do běžného užívání jazyka. Jednotlivé pojmy zužujeme na jejich měřitelné projevy, stáváme se nevnímavými pro myšlení, které takovéto technicistní užívání předkládá. Mizí prostor pro kritické myšlení, za pojmy jako „svobodný svět“, „demokracie“, „mírové soužití“ se ztrácí pravý význam, a ty se tak stávají posluhovači režimu.

Uzavření univerza jazyka znamená nastolení slovníku samozřejmostí. I proto Marcuse kritizuje soudobou analytickou filozofii, zejména filozofy jazyka (jmenovitě Austina nebo Wittgensteina), protože rezignovali na transcendenci (opět ne nutně v metafyzickém smyslu). Jejich práce se smrskla na suchý popis. Přestali se ptát „proč?“ a místo toho vězní sami sebe ve vlastním jazyce. Zkoumají banální věty typu „Moje koště je v rohu“ a odsouvají otázky po pravdě nebo odcizení do ústraní.

Odcizení jako druhá přirozenost člověka?

Odcizení je pro Marcuse a vůbec celou kritickou teorii Frankfurtské školy ústřední pojem. Pochází už od Marxe a někteří myslitelé Frankfurtské školy jej (byť v menších, či větších úpravách) přebírají. Frankfurtská škola vznikla ve 30. letech 20. století v založeném Ústavu pro sociální výzkum v německém městě, od kterého škola odvodila své jméno. Před druhou světovou válkou se přesunula do USA, po ní se někteří vrátili, ale Marcuse zůstal za Atlantikem, kde kromě jiného vyučoval na Harvardu.

Tento významný proud kritické teorie radikálně revidoval revoluční marxismus a z levicových pozic obdobně nesmlouvavě diagnostikoval stav soudobé společnosti. Polemizoval s mainstreamovým pozitivním vnímáním osvícenství a jeho dědictví. V Dialektice osvícenství její autoři Adorno a Horkheimer, zakladatelé Frankfurtské školy, nazvali program osvícenství jako odkouzlení světa, protože osvícenství si kladlo za cíl „rozložit mýty a obrazotvornost nahradit věděním“. Podle Adorna osvícenství vydláždilo cestu do vyhlazovacích komor nacismu. Ne nadarmo inspirovala Frankfurtská škola celou řadu dalších kritických teorií, vznik Nové levice a hrála intelektuálně významnou roli při revoluci v roce 1968.

Také největší slávu Herberta Marcuse lze směřovat do tohoto revolučního období. Odcizení hraje v jeho díle značnou roli. V odcizení člověka od světa kolem něj, ba od sebe sama lze spatřit jádro problému kritice podrobené současnosti. Problém Marcuse spatřuje v tom, že člověk často svoje odcizení nevnímá a kapitalistickou společnost nepovažuje za represivní. Ta tvoří iluzi svobody a sebeurčení, vytváří falešné vědomí, touhy i potřeby, a tím je odcizení ještě značnější. Spolu se sociologem Hartmutem Rosou lze říct, že se odcizení stalo jakousi druhou přirozeností člověka.

Umění je potenciálním korektivem jednorozměrnosti

Marcusovy texty stále dokážou nabídnout mnoho inspirace, i když některé jeho myšlenky už dnes neobstojí. V řadě ohledů jsou aktuálnější práce pokračovatelů Frankfurtské školy, jako jsou Axel Honneth, Nancy Fraser nebo Douglas Kellner. Příklad: kulturní průmysl už nelze chápat jen jako podporu vládnoucího režimu. Ano, stále produkuje nepravé potřeby, ale zároveň jeho technologická část – zejména digitální sítě a média – představuje alternativu a v jistém smyslu i opozici, kterou politická moc nemá plně pod kontrolou. Jistě, obrazovky mobilů a notebooků v nás vytváří iluzi rozšířené svobody a značných možností, už však není tak zřejmé, v čí prospěch se tak děje. Dochází k znejasnění cílů i původců různých forem odcizení, které Marcuse a jeho kolegové rozpoznali.

Když svět zapomíná na slabé, Schmitzová křičí: i oni stojí za to!

Na rozdíl od svých spolupracovníků je Marcuse mnohdy daleko pesimističtější. V Jednorozměrném člověku nedává žádné velké naděje, žádný konstruktivní návrh řešení, jak z této zploštělé reality ven. Při pozorném čtení lze však postřehnout, že kladně vnímá umění a vůbec estetično. V závěru můžeme číst: „Estetická dimenze si ještě uchovává svobodu výrazu, jež dává spisovateli a umělci schopnost nazývat lidi a věci jejich pravým jménem – dávat jméno jinak nepojmenovatelnému.“

Marcuse vyzdvihuje romány Samuela Becketta pro jejich schopnost odhalovat skutečnou tvář doby. Ve dvourozměrné společnosti bylo úkolem umění vyjevit existenciální odcizení, protestovat proti takové realitě. Ač jednorozměrná společnost takový rozměr ztrácí, zřejmě se i podle pesimistického Marcuse alespoň čas od času vyjeví.

Jednorozměrní, a přesto spokojení? K Marcusově diagnóze moderní společnosti

Ta naše kampaň česká, ta je tak krásná, tak hezká aneb Malá předvolební nakládačka

Pumpy dostaly pokutu za špatná paliva. Inspekce si posvítila i na známá jména

Pivo, sex, pot a rock and roll. Víme, proč jste obětí hladových komárů

Kočičí předení snižuje úzkost a napětí. Využívají ho i lidé bez kočky

Přehled nejdražších měst Evropy