Poslední týden prázdnin se otevřel chladným ránem a slunečním svitem. Celý víkend jsem přemýšlela o pomíjivosti a plynutí času. Jak rychle ty dva měsíce utekly! Tolik jsem se na léto těšila a už tu vítám jeho konec.
Je to ale pořád ještě celý týden! Není to nějaký nepodstatný zbytek času, je to pořádný plnohodnotný týden. Kdypak se v průběhu roku stane, že by měl člověk volnější týden? Takový jev se moc často nevyskytuje. Rozhodla jsem se nelitovat konce léta a prázdnin, ale ještě si pořádně vychutnat těch posledních pár dní.
Ráno byla zima. Ve zprávách říkali, že někde na Šumavě už mrzlo, ale slunce se rozehřívalo tak vydatně, že mi připadalo škoda, abych si nešla zaplavat. No tak bude voda studená, co na tom? Když jsem pak vlezla do bazénu, musela jsem trochu zatnout zuby a pořádně dýchat, ale bylo to skvělé. Pohybem jsem se zahřála a voda mi už ledová nepřipadala. Na konci bazénu jsem se zády opřela o stěnu a hleděla na mraky. To byla neskutečná nádhera. Obrovský bělostný kumulus se vznášel na jasně modré obloze a vypadal přesně jako obrazy mraků z aktuální výstavy v mé galerii.
O jednom z nich jsem napsala reklamní text, že kdo by chtěl mít letní oblohu celoročně, ať si ho koupí. Koncentrované léto, napadlo mne. Přeplavala jsem bazén tam a zpět a znovu se chtěla pokochat tím mrakem, jenže on tam už nebyl. Rozplynul se do jiných tvarů, menších a méně konkrétních a pomalu se rozplýval do syté modři, jako by ho vítr rozfoukal po širém nebi. Naštěstí jsem si ho nejdřív pořádně prohlédla. Mohla bych snad mít hezčí ilustraci ke svým úvahám o pomíjivosti?
Z vody jsem vylezla celá šťastná a šla jsem se prohřát na lehátko. Jak jsem byla ráda, že jsem se vydala si zaplavat. V září už to nepůjde. Budu v práci, možná se brzy ochladí a koupaliště bude zavřené. Kdoví, kolikrát se mi to ještě letos povede. Třeba to už dnes bylo naposled. Možná bude od zítřka zataženo, a to bych se už asi do venkovního bazénu nevydala. Když si naplno uvědomuju, že možná dneškem horké a slunečné léto pro letošek pomíjí, vychutnávám si najednou každý okamžik daleko intenzivněji. Zpomaluju a uvědomuju si chlad vody, modř oblohy, bělostnou zář mraků, horké sluneční paprsky. Studí mě mokré plavky a mám chuť na kávu. Zkontrolovala jsem si čas a vyrazila se do kabinky utřít a převléknout.
Po cestě domů jsem vymýšlela, co uvařím k obědu. Je to pro mne tak luxusní zážitek, když mohu uvařit jídlo, a ještě čerstvé je s manželem poobědvat. Běžně obědvám v práci něco studeného nebo polévku z termosky. Je to rozdíl a já si naplno uvědomuju, jak se mám v létě skvěle. Došla jsem k našemu domu a otevřela jsem si vchodové dveře. Vyběhla jsem schody k nám do přízemí, protože jsem se tak moc těšila, že si ještě uvařím tu kávu, než se pustím do přípravy oběda. Při odemykání dveří od bytu jsem postřehla, že na naší domovní nástěnce visí nějaký nový papír. Kdopak nám co nového oznamuje? Zaštrachala jsem v tašce s mokrými plavkami pro brýle, abych si mohla text přečíst včetně malých písmenek. Strnula jsem.
Bylo to smuteční oznámení o smrti jedné ze sousedek v domě. Byla mladší než já, krásná, laskavá žena. Neodvratná realita smrti se mne hluboce dotkla. Všechny mé předchozí úvahy o pomíjivosti a vychutnávání konce léta najednou dostaly ještě jinou naléhavost. Nevíme, jestli léto skončí dnes nebo příští týden. A stejně tak nevíme, jestli neskončí dnes nebo příští týden celý náš pozemský život. Při každodenních činnostech, jako je plavání, opalování nebo příprava jídla, málokdo myslí na to, že by to mohlo být naposled. Ale může to být naposled.