Nejsme jediní živočichové, kteří jsou schopni komunikovat.
Jiné druhy možná nemají jazyk podobný tomu našemu, protože zčásti definujeme nezbytné rysy jazyka na základě toho, co děláme my jako lidé. Pomineme-li však polemiku, která stále zuří mezi antropology a vědci zabývajícími se chováním zvířat , není pochyb o tom, že komunikační systémy jiných zvířat přinejmenším zdaleka nejsou banální nebo primitivní. Zahrnují složitost, kterou jsme dlouho přehlíželi a která nyní vyvolává velmi zajímavé otázky.

Zdroj: Youtube.com
Například teprve před několika měsíci sestavil mezinárodní tým „slovník“ bonobů (velmi blízkých příbuzných šimpanzů) založený na 144 různých vokalizacích, jako jsou výkřiky, cvrlikání a houkání, a jejich kombinacích. Díky této studii vědci identifikovali jak triviální složeniny (prostý součet významů), tak netriviální složeniny, kdy soubor vokaliků měl jiný význam než součet významů jednotlivých vokaliků. Složitost je nesporná a dává tušit, že je možná ještě větší, než se nyní domníváme. Nuže, skupina vědců z univerzity ve švýcarském Curychu zjistila, že se pravděpodobně nedomlouvají instinktivně, ale učí se to napodobováním pouze svých mateřských příbuzných, nikoli otcovských.
Nezáleží na tom, co říkáte, ale jak moc to říkáte
Studie publikovaná v časopise PLOS Biology uvádí, že odborníci analyzovali hlasové a gestikulační projevy 22 šimpanzů, 12 samců a 10 samic ve věku od 10 do 48 let, konkrétně členů komunity Kanyawara v Ugandě. Celkem zaznamenali 210 komunikačních událostí. Navzdory tomu, co bychom mohli očekávat, však neporovnávali, jaké typy vokalizace a gest každý z nich učinil, ale spíše to, jak často kombinovali vokální a vizuální signály v rámci jednoho komunikačního aktu. To znamená, kolik gest, postojů nebo pohledů doprovázelo každou vokalizaci a zda to bylo stálé, nebo se to u jednotlivých jedinců lišilo. A pokud se měnila, jak se měnila?
Existovaly tendence, které naznačovaly, že komunikace je instinktivní, a tedy silně podmíněná genetickou dědičností, nebo se naopak zdálo, že je spíše spojena s učením? Zjištění bylo objevné: šimpanzi, jejichž matky měly tendenci kombinovat mnoho vizuálních signálů se svými vokály (například pohyb rukou, změna postoje nebo odvrácení pohledu při vydávání vrčení), měli tendenci dělat totéž. Naproti tomu u jejich otců se podobnost se způsobem komunikace neprojevovala. Ve skutečnosti spíše než toto rozdělení na gesta otců a matek vědci zjistili širší rozdělení: zdá se, že šimpanzi sdílejí tuto frekvenci kombinování vokálních a vizuálních signálů se svými mateřskými příbuznými obecně. Otcovští příbuzní se tedy jevili jako nespojení, každý z nich sdílel frekvenci, s jakou kombinoval gesta a vokalizaci, spíše se svými mateřskými předky než se svými přímými potomky.
Co studie přináší
Znamená to však, že šimpanzi sdílejí tyto tendence díky tomu, že se učí od svých mateřských příbuzných? Není možné, že jde o instinkty, které jsou silně podmíněny genetickými znaky, jež lze dědit pouze mateřsky? Vědci se domnívali, že klíčem by mohl být chromozom X, protože u samců se dědí výhradně mateřsky, ale vzhledem k tomu, že u samic je jeden chromozom X děděn od matek a druhý od otců, dalo by se očekávat, že pokud by tyto komunikační „instinkty“ pocházely z chromozomu X, nebyly by u šimpanzích samic děděny pouze mateřsky.

Zdroj: Youtube.com
Poté, co vědci vyloučili jiné možnosti, předpokládají, že pokud neexistuje lepší genetické vysvětlení, je tato mateřská podobnost způsobena učením. A dává to smysl, protože jsou to většinou matky, kdo vychovává potomky. Vliv, který navíc zřejmě přetrvává více než 10 let, dlouho poté, co se potomci „osamostatní“.
Tato studie spolu s nedávným „slovníkem“ bonobo nám připomíná, že komunikace u lidoopů je stratifikovaný kulturní jev. Nejde jen o to, jaké zvuky nebo gesta vydávají, ale jak je kombinují a kdy je používají. Možná budoucí studie odhalí, že typ gest a zvuků se učí i mateřsky, a postupně tak krůček po krůčku budeme rozšiřovat naše znalosti o chování našich (stále) bližších příbuzných.