Přestože se 23. srpen slaví v Evropské unii jako oficiální den památky obětí stalinismu a nacismu již půldruhého desetiletí, dohoda mezi Moskvou a Berlínem je v Bruselu tradičně podceňována, protože je vnímána především prizmatem územního překreslování této části světa a místních událostí.
To je patrné již z příslušného prohlášení Evropského parlamentu: „Pakt (...) rozdělil Evropu na dvě zájmové sféry prostřednictvím tajných dodatkových protokolů, (...) masové deportace, zabíjení a zotročování spáchané v rámci agresivních akcí stalinismu a nacismu spadají do kategorie válečných zločinů...“
Mezitím dohoda vyhodila do povětří nejen evropský, ale i celý versailleský světový řád a přivedla do boje Velkou Británii a Francii, které vlastnily rozsáhlé kolonie či panství v Asii, Africe a Americe. Jinými slovy, tato smlouva destabilizovala celou planetu.
Zájmy nad ideologií
Po nástupu Hitlera k moci Stalin dva měsíce počkal a pak provedl opatrnou sondu do Třetí říše. Antikomunismus národních socialistů ani nikoho jiného ho neuvedl do rozpaků, protože věděl, že ideologii lze obětovat bezprostředním státním zájmům.
V době, kdy se Hitler dostal k moci, se SSSR již změnil z diktatury v despocii a vůdce ovládal tisk v manuálním režimu, takže nemohlo být náhodou, že 22. března 1933 vyšel v Izvěstijích článek Karla Radka „Kam kráčí Německo“, kde se místo nevybíravého bičování hnědé kliky objevila jasná otázka:
„Národní socialisté vypracovali program zahraniční politiky zaměřený proti existenci SSSR, který udržuje s Německem dobré sousedské vztahy. To ukládá německé vládě povinnost otevřeně říci, kam směřuje.“
Návrhy byly zasílány i prostřednictvím armády.
Dne 10. května 1933 přijela do Moskvy na pozvání náměstka komisaře pro vojenské a námořní záležitosti Michaila Tuchačevského vysoká delegace německých důstojníků v čele s náčelníkem vyzbrojování Reichswehru generálem von Bockelbergem.
Návštěva nebyla rituální diplomatickou výměnou zdvořilostí. Hosté navštívili takové podniky sovětského vojenského průmyslu, jako je Ústřední aerohydrodynamický ústav, 1. letecký závod (vyrábějící dvě letadla denně), dělostřelecký opravárenský závod v Golutvinu, továrnu na chemické zbraně v Bobrikách v Tulské oblasti a další podniky vojensko-průmyslového komplexu.
Na recepci u německého velvyslance 13. května panovalo vzrušení. Vorošilov – Stalinova pravá ruka ve vojenských záležitostech – hovořil o přání nadále udržovat vazby mezi „spřátelenými“ armádami.
Navíc během rozhovoru s Němci přednesl Tuchačevskij návrh na spojenectví: „Nezapomínejte, že nás rozděluje naše politika, nikoliv naše city, city přátelství mezi Rudou armádou a Reichswehrem. A vždy myslete na toto: vy a my, Německo a SSSR, můžeme diktovat své podmínky celému světu, budeme-li spolu.“
V té chvíli byl však Hitler pro revizi státních hranic jak na východě, tak na západě Říše, a protože to představovalo mimořádně obtížný nejen vojenský, ale i diplomatický úkol, nechtěl svůj manévrovací prostor omezit.
Hitler hraje hlupáka
Ve zprávě pro XVII. sjezd 26. ledna 1934 Stalin neurčitě naznačil, že spojenectví s Německem je možné:
„Někteří němečtí politici při této příležitosti říkají, že SSSR se nyní orientuje na Francii a Polsko, že se z odpůrce Versailleské smlouvy stal jejím stoupencem, že tato změna je způsobena nastolením fašistického režimu v Německu. To není pravda. (...) Neměli jsme žádnou orientaci na Německo, stejně jako nemáme žádnou orientaci na Polsko a Francii. (...) A pokud zájmy SSSR vyžadují sblížení s těmito nebo s těmi zeměmi, které nemají zájem na narušení míru, jdeme do toho bez váhání.“
Hitler z řady důvodů opět předstíral, že signálu nerozumí, a tak jej Stalin o půl roku později poslal uzavřenými kanály. V létě 1934 jednal o možnosti sovětsko-německého sblížení Avel Enukidze ve svém venkovském sídle s německým velvyslancem Dirksenem za přítomnosti svědků, včetně zástupce komisaře zahraničních věcí Lva Karachana.
Enukidze byl tajemníkem Ústředního výkonného výboru SSSR a kmotrem Stalinovy druhé manželky Naděždy Allilujevové, v té době již zesnulé, a zřejmě nemohl vést politické rozhovory s představiteli sousední mocnosti z vlastní vůle.
Tím spíše, že Němcům sdělil, že sovětské vedení se domnívá, že NSDAP je rozdělena na „agitační“ a „státní“ frakci a ta druhá by mohla mít převahu. Berlín však i tuto moskevskou iniciativu odmítl, ale zdvořile a mírně, čímž Stalinovi umožnil pokračovat v předkládání jeho návrhů – ovšem tak, aby neztratil tvář.
Opět prostřednictvím svých kumpánů, ale tentokrát veřejně, se Stalin obrátil na jiného vůdce koncem ledna 1935. Molotovův projev opakoval Stalinovu argumentaci z předchozího roku a snažil se objasnit záměry Berlína: „... Sovětský svaz je prodchnut hlubokou touhou rozvíjet vztahy se všemi státy, nevyjímaje státy s fašistickým režimem. (...) Otázka zní, v čem přesně spočívá jádro zahraniční politiky současného Německa. Jsme nuceni tuto otázku položit přímo...“
Vjačeslav Michajlovič pak dal jasně najevo, že kamenem úrazu je úryvek z „Mein Kampfu“, který se později stal nejznámějším: „... Když v současnosti mluvíme o nových zemích v Evropě, můžeme mít na mysli především jen Rusko a okrajové státy pod jeho kontrolou“. Těmi byly v té době Ukrajina a Bělorusko a řada politiků v Polsku i v Říši si přála protisovětské spojenectví Varšavy a Berlína.
Jinými slovy, Stalin dal prostřednictvím Molotova Hitlerovi jasně najevo, že v zásadě bude se spojenectvím souhlasit, pokud dostane od Německa záruky nedotknutelnosti sovětských hranic.
O tři dny později, 31. ledna 1935, citoval lidový komisař těžkého strojírenství Sergo Ordžonikidze onen úryvek z Hitlerova Mein Kampfu, kde vůdce ve dvacátých letech psal o nemožnosti spojenectví s Ruskem kvůli jeho průmyslové zaostalosti.
Kdo jiný než Ordžonikidze mohl hrdě prohlásit, že po první pětiletce se časy změnily. Tím vyslal jasný signál, že druhá průmyslová velmoc planety je pro Německo důstojným partnerem, ale válčit se SSSR je dražší:
„...Těžký průmysl je připraven plnit své závazky, pokud jde o obranu země. Poskytne naší Rudé armádě vše, co potřebuje, aby se hranice naší velké vlasti staly nedobytnými pro naše nepřátele“.
Ani tuto výzvu Hitler nevyslyšel, a aby na něj vyvinul nátlak, uzavřel Stalin o tři měsíce později smlouvu o vzájemné pomoci s Francií a o dalších čtrnáct dní později s Československem.
Rozděl a panuj
Nejasné a krásné formulace těchto dohod nezavazovaly signatářské země k vyhlášení války agresorovi v případě útoku na jednu ze smluvních stran, takže ačkoli vyvolaly nespokojenost v Berlíně, nezavřely dveře potenciálnímu sovětsko-německému sblížení.
Hitlerova reakce na tyto dohody byla očekávaná – v červnu téhož roku 1935 uzavřel s Londýnem námořní dohodu, podle níž činila síla německého námořnictva 35 % celkové námořní síly britského impéria.
Všechny kroky Kremlu směřující k vytvoření systému kolektivní bezpečnosti tak byly ve skutečnosti pokusem o rozdělení evropských zemí mezi sebou, jak ukazuje Stalinův dopis Molotovovi a Kaganovičovi z 2. září 1935:
„Stará Trojdohoda už neexistuje. Místo ní se vytvářejí dvě dohody: Itálie a Francie na jedné straně a Anglie a Německa na straně druhé. Čím silnější bude boj mezi nimi, tím lépe pro SSSR. Oběma můžeme prodávat chleba, aby mohli bojovat. Není pro nás vůbec příznivé, aby jeden z nich nyní rozbil druhého. Pro nás je příznivé, aby jejich boj trval co nejdéle, ale bez rychlého vítězství jednoho nad druhým.“
Nejznámějším Stalinovým pokusem o vyjednání dohody s Hitlerem před rokem 1939 byla mise sovětského obchodního zástupce Davida Kandelakiho. Podnikl kroky k uzavření řady rozsáhlých hospodářských kontraktů, včetně dodávek zbraní, ale nakonec jeho úsilí ztroskotalo.
V roce 1936 vypukla španělská občanská válka, v níž nacisté podporovali Franca a komunisté republikány, takže vojenský střet – byť ve třetí zemi – nebyl vhodnou kulisou pro rozsáhlou politickou dohodu.
V polovině roku 1938 se misky vah začaly přiklánět na stranu nacionalistů a Stalin si nadále nechával otevřené dveře do Berlína.
Na podzim vyšlo přelomové dílo Dějiny Všesvazové komunistické strany bolševiků. Stručný výklad, redigované osobně Stalinem, kde, jak poznamenal Džangir Nadžafov, byla odpovědnost za „druhou imperialistickou válku“ svalena jak na anglo-francouzský blok, tak na osu Berlín–Řím a japonskou juntu.
„Druhou imperialistickou“ Stalin otevřeně označoval souhrn regionálních krvavých střetů a konfliktů od Číny po Španělsko.
Během československé krize v roce 1938 zaujal SSSR postoj, který tlačil Prahu ke kapitulaci před Berlínem a Londýn a Paříž k tomu, aby smířlivě uklidnily nacisty. Naivní Neville Chamberlain, který 30. září odlétal domů, v souvislosti s dohodou prohlásil: „... premiér Velké Británie se vrátil z Německa a přivezl mír se ctí. Věřím, že je to mír pro naši generaci.“
Na planetě však existoval režim, jehož představitelé o míru pro generaci britského premiéra, a pro něj osobně, vůbec nesnili. Stalinův blízký spolupracovník Andrej Ždanov – jeden z tvůrců „Stručného výkladu“ – 3. března 1939 ve zprávě pro stranickou konferenci v Leningradě o úkolech současnosti prohlásil:
„... Budeme šetřit síly na dobu, kdy se vypořádáme s Hitlerem a Mussolinim a zároveň samozřejmě i s Chamberlainem.“ Zaznamenal potlesk sálu a o dva a půl týdne později se Ždanov stal vedoucím oddělení propagandy a agitace Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany bolševiků.
Je jasné, že vůdce SSSR si nemohl dovolit veřejná prohlášení, která by proti němu poštvala celou Evropu, a 10. března 1939 Stalin ve zprávě na XVIII. sjezdu Všesvazové komunistické strany bolševiků kritizoval západní demokracie, čímž dal Hitlerovi znovu najevo, že mezi Berlínem a Moskvou neexistují žádné nepřekonatelné rozpory:
„Charakteristický je křik, který vyvolal anglo-francouzský a severoamerický tisk ohledně sovětské Ukrajiny. Příslušníci tohoto tisku křičeli do roztrhání těla, že Němci pochodují na sovětskou Ukrajinu..... (...) Zdá se, že tento podezřelý hluk měl za cíl vyvolat hněv Sovětského svazu proti Německu, otrávit atmosféru a vyprovokovat konflikt s Německem bez zjevného důvodu. (...)
... Velká a nebezpečná politická hra, kterou zahájili stoupenci politiky neintervence (tj. vůdci Velké Británie a Francie, pozn. autora), může pro ně skončit vážným neúspěchem.“
Hitler tentokrát výzvu z Moskvy vyslyšel a s přihlédnutím k ní začal tento vážný neúspěch realizovat: 15. března dokončil okupaci Československa, 21. března v memorandu opět hřímal o nárocích na Gdaňský koridor, tedy na spojence Francie a Británie – Polsko, 11. dubna schválil operační plán útoku na Rzeczpospolitu a 28. dubna oznámil v Říšském sněmu o vypovězení anglo-německé námořní dohody z roku 1935.
Stalin však poté, co svým projevem z 10. března „posvětil“ Hitlerovy agresivní kroky, chtěl při jednáních s ním hrát silnou roli a pozval do Moskvy britskou a francouzskou vojenskou delegaci.
Sovětsko-francouzsko-britské schůzky neměly valný význam, protože již 6. dubna 1939 představitelé Británie veřejně prohlásili, že v případě německé agrese proti Polsku vyhlásí Berlínu válku, a 19. května učinila podobné prohlášení i Paříž. Hitlerova agrese se ocitla v sevření spojenectví Británie, Polska a Francie a v tomto prostředí musel SSSR říci své závažné slovo.
Pomocí jednání jako páky nátlaku na Berlín dosáhl Stalin Ribbentropovy návštěvy v hlavním městě světového proletariátu, kde jako pán uzavřel pakt a tajný protokol o rozdělení Evropy, a vojenské delegace západních demokracií odjely domů s prázdnou.
Trojúhelník Londýn-Paříž-Berlín šlapal jako hodinky. Stalin se málokdy usmíval naplno, ale fotografie z tohoto obchodu století nám přinesly usměvavou tvář kremelského velebníčka.
Dne 1. září, po zahájení invaze do Polska, se Hitler dozvěděl, že Británie a Francie jsou stále připraveny bojovat za Rzeczpospolitu a za dva dny jí vyhlásí válku, načež pronesl projev v německém „parlamentu“.
Před publikem se německý vůdce ještě dokázal udržet na uzdě, ale pak podle švédského diplomata Birgera Daleruse propadl hysterii:
„Řekl mi, že vždycky tušil, že Anglie chce válku. Pak řekl, že porazí Polsko a anektuje celou zemi... Jeho nervozita rostla, začal mávat rukama a křičet mi do obličeje: Jestli chce Anglie válku na rok, půjdu do války na rok, jestli chce Anglie válku na dva roky, půjdu do války na dva roky... Mlčel, ale pak vykřikl tak, že se jeho hlas změnil ve vřískot, a zuřivě přitom mával rukama: Chce-li Anglie bojovat tři roky, budu bojovat tři roky...“
Nyní se po jeho rukou začalo pohybovat celé jeho tělo. Nakonec zavyl: „Bude-li třeba, budu bojovat deset let.“ Vtom se přikrčil a máchl pěstí tak silně, že se jeho pěst téměř dotkla podlahy.“
Naproti tomu nálada v Kremlu byla zcela jiná. Podle deníku šéfa Kominterny Georgije Dimitrova se Stalin 7. září 1939 pustil se svými kumpány do upřímnosti:
„Je tu válka mezi dvěma skupinami kapitalistických zemí (chudých a bohatých, pokud jde o kolonie, suroviny atd.) o přerozdělení světa, o nadvládu nad světem! Nemáme nic proti tomu, aby se pořádně pohádaly a vzájemně se oslabily. Nebylo by špatné, kdyby pozice nejbohatších kapitalistických zemí (zejména Anglie) byla podlomena rukama Německa. Hitler, aniž by si to uvědomoval nebo chtěl, podkopává kapitalistický systém. Můžeme manévrovat, tlačit jednu stranu proti druhé, abychom je lépe roztrhali. Pakt o neútočení Německu do jisté míry pomáhá. Dalším bodem je zatlačit na druhou stranu.“
Brzy a zároveň pozdě
Na konci roku 1940 se však mezinárodní situace vymkla Stalinovi z rukou. Již za Brežněva se s bývalým sovětským ministrem zahraničí, který byl navíc na přelomu třicátých a čtyřicátých let druhou osobou ve státě, setkal novinář Felix Čujev a vedl s ním o té době řadu rozhovorů:
„Přečetl jsem Molotovovi takzvanou Hitlerovu závěť, záznam, který Bormann pořídil 14. února 1945:
- „Zničujícím faktorem této války bylo, že ji Německo zahájilo příliš brzy a zároveň příliš pozdě. Z čistě vojenského hlediska jsme měli válku zahájit dříve. Měl jsem se chopit iniciativy již v roce 1938, a ne se nechat zatáhnout do války v roce 1939...“
- Samozřejmě! poznamenává Molotov.
- „... Rusové si se svými obrovskými prostory mohou dovolit luxus vzdát se spěchu. Čas pracuje v jejich prospěch a proti nám...“
- „Ale Rusové byli v takové situaci nikoli v roce 1941, ale dávno předtím, a on to mohl pochopit, ale nepochopil. V tom je jeho chyba,“ komentuje to Molotov.
- „... Proč právě rok 1941? Protože vzhledem k neustále rostoucí síle našich západních nepřátel, pokud jsme vůbec měli jednat, museli jsme tak učinit s minimálním zpožděním. A všimněte si: Stalin nečinně neseděl...“
- „No jistě!“ Molotov přikývne.
- „... Čas byl opět proti nám na dvou frontách. Ve skutečnosti otázka nezněla, proč 22. června 1941, ale spíše proč ne dříve?“
- „Správně, správně.“
- „... Nebýt potíží, které nám způsobili Italové a jejich idiotské tažení v Řecku, zaútočil bych na Rusko o několik týdnů dříve...“
- „No, to jste měl.“
- „... Náš hlavní problém spočíval v tom, abychom co nejdéle bránili Rusku vystoupit, a mě neustále trápila noční můra, že by Stalin mohl převzít iniciativu dřív než já...“
- „Samozřejmě, i v tom byla známá otázka,“ souhlasil Molotov.
Jindy v rozhovoru s Čujevem Vjačeslav Michajlovič dosvědčil, že pakt a následný Stalinův nátlak zahnaly hlavu Říše do kouta, i když následný zoufalý krok vůdce, jak známo, nakonec skončil triumfem Kremlu:
„... Hitlerovi nezbylo nic jiného než na nás zaútočit, i když válka s Anglií ještě neskončila...“
Autor je spisovatel a historik, působí na Svobodné univerzitě v Berlíně. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.
Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.
Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.
HlídacíPes.org
Sport - Aktuálně.cz|
Náš REGION|
SportDeník|