KOMENTÁŘ. Historie se dokáže vracet různými způsoby. V současném putinském Rusku je to obzvláště patrné. Jde o novodobou inkarnaci carského impéria – s podobnými mocenskými strukturami, metodami kontroly společnosti i územními ambicemi. Jak je vidět na již tři a půl roku trvající válce proti Ukrajině. A nejen na ní.
Dnešní Putinův režim vykazuje mnohé paralely s carským Ruskem, bolševickým SSSR i frustracemi z postsovětského úpadku. Minulost využívá k „ospravedlnění“ svých dnešních cílů i metod.
Carismus v novém kabátě
Putin svou inspiraci čerpá z dob Petra Velikého, který modernizoval Rusko železnou rukou, i Alexandra III., jenž posílil autokracii a zavedl první tajnou policii – předchůdce dnešní FSB. Stejně jako tehdy slouží ruské tajné služby i dnes primárně k ochraně režimu a jeho vůdce, nikoli státu či občanů.
Rusko je centralizovaný stát, kde prezident disponuje téměř absolutní mocí, vydává dekrety a jmenuje klíčové funkcionáře. I to připomíná carský model, kde Duma má ke skutečnému parlamentu hodně daleko.
Veřejně vznášený požadavek návratu k mezinárodním poměrům před květnem roku 1997, tedy do doby před rozšířením NATO právě i o Česko, je jen jedním z projevů ruského revanšismu.
Dnešní systém je naopak v kontrastu s bolševickou myšlenkou svazových republik, kterou dnešní elity považují za chybu, jež ve finále vedla k rozpadu SSSR.
Současný kremelský ideál je jasný: silně centralizované Rusko, které se vrací ke své „historické velikosti“ s vůdcem (carem) Putinem a jeho suitou v čele.
Rusko se chce vnímat jako velmoc, která musí expandovat, aby přežila, což je představa zakořeněná v carských i sovětských tradicích. Tato mentalita se projevuje v územních nárocích – od anexe Krymu v roce 2014 po současnou agresi na Ukrajině (podobně jako před 2. světovou válkou, kdy SSSR vznášel nároky na Finsko, považované za ‚historicky ruské území‘).
Rozpad SSSR Putin otevřeně označuje za „geopolitickou katastrofu“, jeho politika je poháněna i frustrací z unipolárního světa 90. let, kdy Západ dominoval. Putinovo pojetí „historického práva“ na území bývalého carského Ruska či SSSR proto zahrnuje i prostor někdejší sovětské sféry vlivu, kam patří i Česká republika.
Dezinformační kampaně, propaganda a ruské hybridní operace namířené na Česko jasně ukazují, že Kreml považuje náš prostor za součást svých zájmů.
Veřejně vznášený požadavek návratu k mezinárodním poměrům před květnem roku 1997, tedy do doby před rozšířením NATO právě i o Česko, je jen jedním z projevů tohoto revanšismu.
Metody staré i nové
Metody, kterými se Rusko snaží prosazovat své zájmy, mísí staré postupy s moderními nástroji. Fyzická likvidace odpůrců – od „pádů z oken“ po jiné podivné sebevraždy – navazuje na tradici Čeky a NKVD.
Když dnes řada evropských politiků flirtuje s rusofilií, kritizuje nutné výdaje na obranu a navrhuje referenda o vystoupení z EU a NATO, dělají přesně to, co si Putin vysnil k naplnění ruského imperiálního snu.
Příkladem je i osud Jevgenije Prigožina, šéfa Wagnerovy skupiny a bývalého Putinova spojence, jehož letadlo explodovalo právě před dvěma lety, v srpnu 2023, po jeho vzpouře proti Kremlu.
K tomu se přidává ruská doktrína „nové generace válčení“, která využívá korupci, informační války, kybernetické útoky a sabotáže jako formu přípravy na možné vojenské akce. Tato kombinace starého „ruského teroru“ s moderními hybridními taktikami činí Rusko nepředvídatelným a nebezpečným aktérem.
Pominout nelze ani hrozbu použití jaderných zbraní. Práh jejich možného použití má Rusko zjevně nastavený níže než Západ, který má bez USA jen zlomek množství ruského jaderného arzenálu.
Rusko se dlouhodobě otevřeně vymezuje proti Západu a hlásá „speciální ruské konzervativní hodnoty“, čímž se snaží legitimizovat svou opozici vůči liberálnímu světovému řádu.
Dnes žijeme v multipolárním světě, kde se hranice mezi Západem (včetně USA), Ruskem a Čínou rýsují a budou rýsovat stále ostřeji. Zřejmě i za cenu horkých konfliktů, jako je ten na Ukrajině, který běží již dlouhých tři a půl roku.
Nebezpečí však nespočívá „jen“ v ruské agresi, ale i v naší vlastní neochotě poučit se z historie. Když dnes řada evropských politiků flirtuje s rusofilií, kritizuje nutné výdaje na obranu a navrhuje referenda o vystoupení z EU a NATO, dělají přesně to, co si Putin vysnil k naplnění ruského imperiálního snu.