Ježíšův příběh o milosrdném Samaritánovi rozbíjí naše představy o tom, kdo je hodný lásky a kdo už ne. Neptá se: „Kdo je můj bližní?“ Ale: „Jsem já bližním?“ Ukazuje, že bližní není ten, koho si vybereme, ale ten, kým se sami stáváme.
Církev pro mě byla celý život tím nejbližším sociálním prostředím – místem vztahů, přátelství, podpory. Na střední škole jsem dokonce přerušil kontakt s „nevěřícími“ a pohyboval se výhradně mezi křesťany. Vnímal jsem svět kolem jako hrozbu pro svou víru.
Učil jsem se identifikovat „nebezpečné“ lidi a vyhýbat se jim. Pamatuju si, jak jsem jednou vyhodil všechna CD s hardrockem, protože jsem věřil, že mě sekulární hudba odděluje od Boha. Na ulici jsem se s přítelkyní ohlížel, jestli mě někdo z církve nezahlédne. Chození bylo totiž považované za světskou věc. Jakýkoli vztah mezi dvěma křesťany měl vést rovnou k zásnubám.
Časem – i díky teologii – jsem tento způsob myšlení začal přehodnocovat. Ale nebylo to snadné. Měl jsem strach. Co na to řeknou ostatní? Nepřijdu o všechny přátele? Bál jsem se, co na to Bůh. Tyhle obavy, za roky křesťanství hluboce zakořeněné, vedly až k panickým atakám a návštěvě terapeuta. Potřeboval jsem si dát pauzu, vystoupit z rytmu a vnitřně si srovnat, čemu vlastně věřím a proč.
Začal jsem církev vnímat jako uzavřený klub. Exkluzivitu, která rozděluje. Toxická víra totiž požírá lidi. Právě kvůli bigotnosti, fanatismu nebo povrchní morálce spousta lidí víru opouští – nebo se jí nikdy nepřiblíží.
Příběh, který otřásl posluchači i hranicemi V evangeliích Ježíš často učí pomocí podobenství – krátkých příběhů, které víc kladou otázky, než dávají odpovědi. A právě příběh o milosrdném Samaritánovi, zaznamenaný v Lukášově evangeliu 10,25–37, naráží přímo na hluboko zakořeněné předsudky. Nejde jen o morální apel, ale o výzvu k redefinici toho, kým vlastně jsme a koho jsme ochotní přijmout.
Znalec zákona – tehdejší právník – se ptá Ježíše, co má dělat, aby získal věčný život. Sám si odpovídá citací dvojího přikázání lásky: miluj Boha a miluj bližního. Ježíš odpověď schvaluje, ale právník chce vědět víc: „A kdo je můj bližní?“
A tady přichází Ježíš s příběhem: Muž cestuje z Jeruzaléma do Jericha. Přepadnou ho lupiči, zbijí ho a nechají polomrtvého ležet u cesty. Kolem jde kněz – a vyhne se mu. Následuje levita, pomocný kněz – i ten se mu obloukem vyhne. Nakonec přichází Samaritán, příslušník sousedního národa, který se u zraněného zastaví, postará se o něj a zaplatí za jeho ošetření. Na závěr Ježíš klade klíčovou otázku: Kdo z těch tří byl bližním tomu zraněnému?
Právník nedokáže vyslovit slovo „Samaritán“. Jen řekne: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“
To je ono. Ježíš nastavuje zrcadlo: bližní není jen ten, koho si vybereme. Bližním se stáváme my, když milujeme bez podmínek. Otázka není: „Kdo je můj bližní?“ Ale: „Jsem já bližním?“
Změna úhlu pohledu Ježíš v příběhu rozbíjí očekávání i hierarchie. Kněz a levita – zbožní a respektovaní – selhávají. Samaritán, Židy pohrdaný outsider, jedná jako skutečný bližní. Nečeká, kdo si „zaslouží“ pomoc. Nezůstává v bezpečí. Sestupuje z cesty, riskuje, obětuje čas i peníze.
Tohle není jen o empatii. Je to výzva k činu. Láska k bližnímu není ideál, ale praxe. Není to otázka pocitu, ale ochoty. Je to o tom, jak jednáme, když nás nikdo nevidí. Jak reagujeme na nouzi, která s námi nemá nic společného. A hlavně: jak přemýšlíme o těch, kteří jsou jiní než my.
Ježíš tím podobenstvím říká: Nestačí věřit správně. Nestačí znát zákon. Věčný život je otázkou toho, jak milujeme.
Kdo je ten, komu se vyhýbám? Možná i my máme svou vlastní definici „nepřijatelných“. Lidi, u kterých si nejsme jistí, jestli „do církve patří“. Napadají mě uprchlíci. Nebo LGBTQ+ lidé. Vůbec lidi s jiným stylem života nebo víry. A někdy stačí, že někdo mluví jiným jazykem nebo volí jinou politickou stranu. Přesně jako tehdy – i dnes si dáváme pozor, s kým se ztotožníme. Kdo je ještě „jeden z nás“ a kdo už ne.
Příběh Samaritána nás ale vyzývá k úplně jinému přístupu: nesnažit se vymezovat okruh těch, ke kterým máme být milosrdní. Ale stát se těmi, kdo milosrdenství projevují. Bez ohledu na okolnosti. Bez ohledu na to, kdo si to „zaslouží“.
Ježíš uzavírá podobenství slovy: „Jdi a jednej tak i ty.“ To není výzva ke spontánní laskavosti jednou za čas. Je to pozvání ke stylu života. Stylu, který překračuje strach, předsudky i pohodlí.
A v tom spočívá uzdravující moc soucitu: že přetváří nejen ty, kterým sloužíme – ale i nás samotné.