CENTRUM.CZ > Apetitonline.cz > dnes, 14:26

Pouť za „socíku“: Cukrová vata, autíčka, štěstíčko za deset a spousta krásných vzpomínek z dětství. Jaké jsou ty vaše?

Sdílet

shutterstock_2474203721.jpeg

Zdroj: Shutterstock

„Mami, koupíš mi cukrovou vatu? A můžu pak na labutě?“ Dětský hlas, vůně tureckého medu, hity Michala Davida z amplionu a první láska, která byla podpořena vystřelenou růží z papíru nebo perníkovým srdcem. Poutě za socialismu byly svátkem, na který se šetřilo týdny – a přesto to nikdy nestačilo. Vzpomínáte na opičky na gumě, prstýnky z pytlíku za deset, řetízkáče, které lítaly skoro ke hvězdám, a žaludky na vodě? Ano, tohle všechno byla pouť!

Období poutí je v plném proudu, hlavní vlna se ale jako vždy přivalí až s letními prázdninami. Jedním z největších lákadel byly a jsou kolotoče, které někteří milují natolik, že za ně utratí třeba i všechno kapesné (nebo část výplaty), zatímco jiným se dělá špatně už jen při vyslovení slova kolotoč. Ale stánky s perníkovým srdcem, cukrovou vatou a jinými oblíbenými pochutinami, ty prostě nevynechá nikdo.

Když byly poutě hlavním svátkem roku

Vzpomínáte na poutě v osmdesátkách a zlatých devadesátkách? Na Stánky, Růži z papíru nebo hity Michala Davida, které duněly z amplionů tak, že jste nikdy neslyšeli ani vlastního slova? A na davy, které se pomalu sunuly kolem vás k labutím, stánkům a ke střelnici? Při troše štěstí vás nikdo nepolil, nešlápl vám na nohu ani do vás nevrazil. A i kdyby ano, prostě jste to přešli, byli jste přece na pouti!

Největší akce roku, na které se sešli lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí, si zasloužila, abyste se pořádně odvázali. Stačilo mít dostatek peněz – často našetřených ze skromného kapesného nebo z různých brigád, případně z vánočních či narozeninových dárků od babičky. A pak už jen dobře popřemýšlet, co si zaslouží vaši pozornost a čemu se raději vyhnout.

Jízda na autíčku? Klasika. Před rokem 1989 stála pět korun československých, později deset a postupně klidně i třicet. K tomu řetízkáč za předrevoluční 2 Kčs, možná housenka – ale ne hned po párku v rohlíku. A centrifuga? Tu jste většinou radši vynechali, posledně vám přece bylo tak zle... Zato cukrová vata, ta nesměla chybět nikdy – sladký, barevný a neskutečně lepkavý vzduch na dlouhé špejli.

U stánků na levnou krásu… jsem vystřelil růži z papíru

Stánky lákaly na „levnou krásu“ a různé dobroty: opičky na gumě, pomerančové žvýkačky, pískací balonky nebo barevné náramky. A samozřejmě štěstíčka – papírové pytlíky za deset a více korun, které byly jako malý rituál. Odevzdaná mince, lehce se třesoucí ruce, papírový pytlík a očekávání… Co z nich vypadne tentokrát? Barevný prstýnek? Žvýkačka Pedro? Nálepka? A co když fotka Sandokana? Nebo dokonce Vinnetoua.

A pak střelnice. Ta byla samostatnou disciplínou. Možná si ještě vzpomenete, že se na špejle papírových růží lepily fotky zpěváků – čím slavnější či oblíbenější tvář, tím větší atraktivita. Hodně tehdy frčeli „Kissáci“ a taky Drupi. Kdo byl dobrý střelec, mohl si vystřílet i šerifskou hvězdu, frkačku nebo plyšového medvěda. A kdo se netrefil? Ten většinou tvrdil, že je to celé zfixlované, hlaveň ohnutá a kdo ví, co ještě.

Srdce z pouti nezarmoutí

Perníkové srdce zabalené v celofánu a opatřené barevnou stužkou patřilo a patří k pouti stejně neodmyslitelně jako kolotoč. Od maličkých s nápisem Z pouti po obří, bohatě zdobené kousky Z lásky nebo Mamince. A kdo netoužil po srdci, vzal zavděk třeba perníkovým koníkem.

Turecký med měl dvě tváře – měkký, našlehaný, ukrytý mezi dvěma oplatkami, nebo tvrdý, s ořechy, který se odsekával z obřího bloku. První se rozplýval na jazyku, s druhým to bylo náročnější. Ukousnout ho nebylo snadné a při olizování jste si často odřeli jazyk.

A cukrová vata? Kdo ji neochutnal, ten jako by nebyl. Už jen vystát frontu byl úkol pro silné povahy. Sotva jste dostali do ruky kýženou špejli s lehkou, ale neskutečně lepivou hmotou, začaly se slétat vosy a z člověka se stala dost nebezpečná zbraň hromadného ulepení.

Pokud jste si chtěli nějaké sladkosti odnést domů, k dispozici byly třeba bonbony Fialky, mejdlíčka či špalky. A samozřejmě také žužu, gumoví želé hadi, pendreky, kokosové suky i lízátka bizarních tvarů – včetně toho ikonického červeného dudlíku.

Je jedno, jestli sdílíte přesně tyto vzpomínky, nebo si vybavíte něco naprosto jiného, co na poutích přitahovalo jenom vás a proč jste je tak zbožňovali. Pouť bývala skvělým rozptýlením všedních dní a kolotočáři i stánkaři byli vítáni. Na takové věci se nezapomíná a nostalgické vzpomínky přetrvají dost možná až do konce života. A jak to máte vy?