V té vesničce bydlela babička Stela – drobná, čiperná a laskavá jako první jarní slunce. Její chaloupka byla malá, ale vždy voněla po tymiánu a po skořici. V předsíni visel starý svícen, který babička rozsvěcovala každý večer, a na polici stál hrneček bez ouška – prý památka na dávné časy, kdy se voda nosila dál než slova. Babička Stela mívala šikovné ruce i oči, jež dokázaly v každém dítěti zahlédnout skrytého básníka.
Jednoho podzimního večera se nad vesnicí prohnal vítr a přinesl podivnou návštěvu: na návsi dosedla létající pohovka. Byla potažená šarlatovou látkou, po obvodu měla třásně, jež ve větru zvonily, a na zádech dva vyšívané polštářky s motivem hvězd. Pohovka se na náměstí uvelebila tak přirozeně, jako kdyby sem patřila odjakživa, a na její opěrce seděl – nevěříš – robot Otakar.
Otakar byl vysoký jako kamna, ale hubený jako vlaštovčí stín. V místě srdce mu tikala jemná pružinka a v hlavě mu bzučela malá včelka z mosazi, která mu neustále připomínala všechny dobré nápady. Na hrudi měl vygravírované písmeno O a na zápěstí kožený řemínek s kapsičkou. V ní ukrýval drobnosti, které kdysi našel při cestách: knoflík z polární noci, šupinku z komety, tři nekonečné uzly ze zeleného provázku a miniaturu kouzelného banja.
„Dobrý večer,“ uklonil se robot a zakřupal koleny, až z něj odskočilo pár jiskřiček. „Jmenuji se Otakar a hledám někoho, kdo mi pomůže zvednout nebe o malý kousek výš.“
Vesničané se ohlíželi jeden po druhém, jako když ptačí hejno neví, který strom si vybrat. Jen babička Stela si otřela ruce do zástěry a popošla blíž. „A proč by se nebe mělo zvedat?“
Otakar si sedl na kraj pohovky, která se poslušně nadula, aby mu neklouzaly šroubky. „Nad naším krajem se poslední dobou plíží únava. Lidem se hůř dýchá, slova jsou těžká a sny těžší. Podezřívám, že se v rákosí u starého rybníka skrývá prasklina mezi světy. Tou prasklinou uniká měsíční paprsek, který měl naši noc vyztužit, aby nespadla na zem. Když paprsek chybí, nebe si lehne příliš nízko.“
V tu chvíli se zpoza babiččina plotu vyhouplo něco malého a nadýchaného: to se zavlnila peřina, kterou právě věšela na provaz. Jako by i ona chtěla slyšet pokračování.
„No tak,“ řekla babička Stela, „když nebe tlačí, bylo by slušné mu podat ruku. Kam se jde?“
„K rybníku,“ kývl Otakar. „Tam stojí domeček z rákosí. V jeho střeše prý hmýří dírka, kterou se měsíční paprsek rozutekl. Jenže domeček už dávno nikdo neobývá. Bojí se ho děti i dospělí. Říká se, že tam sídlí Šeptánek – zloděj vzdálených ozvěn. Krade písně z polí, smích z návsí a z kapsy vytahuje i zrnka odvahy.“
„Tím hůř,“ zasmála se babička tiše, „alespoň si na něj posvítíme.“
A tak se babička posadila na létající pohovku vedle robota. Pohovka jemně zapředla, jako když kocour najde teplé místo, a vznesla se nad střechy. Než odletěli, utrhla babička Stela ze stromu, který rostl na dvorku, jedno zlaté jablko. Nebylo z obyčejného zlata, spíš se jen tak třpytilo ve světle lamp. „Kdyby nás honil hlad nebo smutek,“ mrkla, „tohle jim zacpe pusu.“
Letěli nízko nad travou, aby pohovka nerušila ptáky. Vítr je hladil po vlasech a v dálce už šuměl rybník jako zrcadlo, které zapomnělo odrážet. Na jeho břehu skutečně stál malý domeček z rákosí – zkroucený, ale statečný, s okny z obyčejného skla, jež se bála lesknout. Kolem pobíhaly světlušky a dělaly, že jsou jen hvězdičky, co spadly do trávy.
„Tady,“ řekl Otakar a z kapsy vytáhl miniaturní kouzelné banjo. Když na něj jemně brnkl, rozběhly se vzduchem tiché kruhy tónů a šly hledat místo, kde se ztrácí ozvěny. Pohovka dosedla na měkkou pěšinku, babička si uhladila šátek a vyndala z košíku starý svícen se třemi rameny. „Když už jdeme vyjednávat s nocí, bylo by dobré mít světlo i naději,“ pronesla a plamínky se poskládaly na špičky knotů jako tři štíři připraveni k tanci.
Dveře domku se zaskřípěním povolily. Uvnitř to vonělo suchem a tajemstvím. Na stole ležel rozpis oblak – někdo si vedl účet, kolik jich má přiletět nad každý sad – a pod oknem stál hrneček bez ucha, ve kterém kdysi chladl kefír. V koutě se třásla malá dírka ve střeše, ze které prchal měsíční paprsek: stříbrný, štíhlý, uplakaný. Propadal se ven a bral s sebou písně. Banjo ztichlo, protože se nemělo o co opřít.
„Šeptánku?“ zavolala babička Stela laskavě. „Přišli jsme pro zamotaný paprsek.“
Nikdo neodpověděl. Jen rákosí venku zašustilo: ššš, ššš. Otakar zkontroloval pružinku v srdci a zapřemýšlel nahlas: „Když paprsek utíká, chybí mu kotva. Musíme mu ji dát – ne železnou, ne z kamene. Spíš slovo. Nebo ticho.“
Babička přikývla. „Ticho by to spravilo, ale ticho, které není prázdné.“
Přisunula svícen blíž k oknu, aby světlo jemně pohladilo stříbrné nitě paprsku. Potom vzala hrneček bez ucha, nalila do něj vodu z Otakarovy zásoby (robot nosil v břiše malý čistý pramen) a položila hrneček přímo do cesty paprsku. Voda se třpytila; paprsek se zastavil, ochutnal odraz – a trochu se uklidnil, jako dítě, které najde matčinu dlaň.
„Ještě něco,“ zamručel Otakar a vytáhl z kapsičky šupinku komety. „Každý paprsek miluje hvězdy. Dáme mu vzpomínku, aby věděl, kam patří.“ Přiložil šupinku k okraji dírky; drobné světlo se zachichotalo a sedlo si.
„A já mu dám písničku, do které se může stočit, když bude mít zimu,“ dodala babička a vzala si banjo. Nepřesně, ale srdcem zahrála tři tóny. Paprsek se uvelebil v melodiích jako do peřiny. Svícen svítil, hrneček klidně zrcadlil světlo a domek přestal kýchat do tmy.
„Kde jsi, Šeptánku?“ zeptala se ještě babička. „Nechceme ti brát dům. Chceme ho vrátit do mapy.“
A tehdy to zašumělo jinak. Z rákosové stěny se odloupl stín – hubený, plachý, s očima barvy zapomenutých studní. Šeptánek byl menší než strach, ale větší než omluva. „Nechtěl jsem krást,“ zašeptal. „Jen… když svět ztichne, světlu se líp spí. A mně bylo zima, a bál jsem se, že zmizím.“
Babička odložila banjo, otřela mu tvář kapesníkem, jako by to byl kluk, který se vrací pozdě domů. „Však už to víme. Ale když zavřeš všem ústa, nikdo tě neuslyší, i kdybys volal o pomoc. Zkus místo kradení ozvěn pojmenovávat jejich barvu. Každý smích má jinou. Každá píseň taky.“
Šeptánek zamrkal. „Barvu?“
„Ano,“ přikývl Otakar. „Nauč se sbírat odstíny, ne ozvěny. A budeš první kartograf smíchu v tomhle kraji.“
Šeptánek se poprvé usmál. „Zkusím to.“
Venku mezitím snesla se tma, ale ne těžká – spíš pevná, jako nový strop, který už nespadne. Měsíční paprsek se stočil skrz opravenou střechu, prošel hrnečkem bez ucha, pohladil svícen a vykoukl ven. Hvězdy se rozzářily jedna po druhé a rybník už neměl zrcadlo z matného skla, nýbrž hladinu, v níž se měsíc hrdě prohlížel.
„Hotovo,“ řekl Otakar, a jeho pružinka spokojeně zacvakla. „Nebe je o trošku výš.“
„Ještě si zaslouží malou tečku,“ řekla babička Stela, rozlomila zlaté jablko a podělila se se všemi – i se Šeptánkem. Uvnitř bylo křehké jako světlo a chutnalo po letních dnech, kdy tráva mluví rychle a děti pomalu.
Cestou zpět se létající pohovka ani nenamáhala – vzduch byl lehký, jako když si písmeno A povytáhne sukni. Nad vesnicí se vznášel klid. V oknech se rozsvěcela světla, někde se zasmál pes, jinde zavrzal šicí stroj a v dálce si mlýn broukal do kroku. Pohovka dosedla před babiččinou chaloupku a peřina na šňůře se spokojeně zachumlala, protože měla ráda příběhy s měkkým koncem.
„Zůstaň na čaj,“ nabídla babička robotovi.
„Rád,“ řekl Otakar.
V kuchyni babička postavila na stůl hrneček bez ucha i dva s uchem („aby ses necítil výjimečně,“ žertovala) a nalila bylinkový odvar, který chutnal jako zahrada, když si oddechne. Svícen tiše praskal a vrhal po stěnách malé mapy světla. Otakar si sundal klobouk, v němž měl místo vlasů kolečka a šroubky, a opřel si hlavu o opěradlo židle, až zaklinkal jako skříň s tajným dnem.
„Víš,“ řekla po chvíli babička, „kdyby ses někdy cítil těžký, dej si do kapsy kousek písničky. A když nemáš po ruce písničku, pomůže i obyčejné ticho. Musí ale vonět důvěrou.“
Robot přikývl a z jeho hrudi se ozvalo měkké tik. „A kdyby tě někdy tlačilo nebe,“ dodal, „přijdu zase. Mám nové šroubky a pár způsobů, jak podepřít oblaka.“
Když dopili čaj, babička vytáhla ze skříně starou peřinu po své mamince a přikryla jí Otakara, který zůstal přes noc na pohovce v kuchyni. „Robotům je taky někdy chladno,“ prohlásila rozhodně. „A žádný rozumný robot by to nepřiznal.“
Ráno bylo čiré a svěží. U plotu se zastavily děti a volaly: „Babičko, děkujeme! V noci jsme měli tak krásné sny, že jsme se báli otevřít oči!“ Babička jim zamávala a robot Otakar jim zahrál pár tónů na mini banjo – jen tak, pro radost. Tóny se chytily větru a vyběhly až na kopec, kde si sedly do mechu jako sedm malých koťat.
Ještě téhož dne se roznesla zpráva, že v rákosovém domku našli nový druh mapy – mapy, na kterých jsou zakreslené barvy smíchu. Šeptánek, teď už trochu odvážnější, chodil po vsi a ptal se lidí, jakou barvu má jejich smích dopoledne a jakou večer. Děti si to zamilovaly a každý chtěl mít smích duhový.
A to zlaté jablko? Jeho semínka vysadili u rybníka. Vyrostl z nich nízký strom s hladkou kůrou a listy, které o Vánocích šeptaly koledy. Občas na něm dozrálo jedno jediné zlaté jablíčko – a když ho někdo rozkrojil, ramena se mu narovnala a v očích se mu rozsvítilo „aha“.
Od té doby, kdykoliv se nad Hladkým Hájem nebe sneslo příliš nízko, stačilo, aby se z rákosového domku ozvala tichá písnička banja a aby Šeptánek přinesl do náruče hrst barevného smíchu. Měsíční paprsek si pokaždé vzpomněl na svou peřinu z tónů, stočil se do ní a noc držel, jak bylo třeba – pevně a něžně.
A robot Otakar? Ten přistával se svou létající pohovkou pokaždé, když měl chuť na tymiánový čaj a na věty, které plynou jako řeka. Přijížděl s novými nápady, odjížděl lehčí – a jednou, když zrovna odletoval, zvedl se vítr a pod jeho koly zavoněla skořice. „To dělá svět, když je spokojený,“ napadlo ho. A mohl by přísahat, že v tom větříku slyšel hlas babičky Stely: „Ať ti to tiká, chlapče.“
Poselství na dno hrnku: Nebe nad námi nedrží jen trámy hor a prkna mraků, ale i malé věci – písnička, světlo ze svícnu, hrneček, který nemá ucho, a přesto drží vodu, slovo, které nebolí, a ruce, co se nebojí opravit drobnou dírku ve střeše světa. Když je člověk dá dohromady, i měsíc si s úlevou sedne na práh.
A zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec...
Pohádky bez konce
Kód Enigma|
Zprávy - Aktuálně.cz|
ArmádníZpravodaj.cz|
In-lifestyle.cz|
ReadZone|
Cestování - Inform|
HN.cz|
Techzpravy.cz|