Ale měla jedno tajemství – její společník nebyl člověk, nýbrž bílá kočka jménem Sněhurka. Nebyla to kočka ledajaká: když se na ni podíval měsíc, srst se jí rozzářila, jako by byla utkaná z paprsků.
Jedné noci, když Elenka krájela koláč pro poutníky, zaklepalo na dveře cosi nezvyklého. Nebyl to člověk – byl to kočár bez koní, jen z prázdnoty a stínu. Dveře kočáru se samy otevřely a z nich vystoupila drobná postava s třpytivým kloboukem. „Jsem poutník mezi světy,“ řekl muž a dotkl se svého zlatého klobouku. „Hledám někoho, kdo mi pomůže nalézt květ, který ztratil paměť.“
„Květ, který ztratil paměť?“ nechápala Elenka.
„Ano,“ pokývl poutník. „Je to čajová růže – kdysi kvetla v královské zahradě a pamatovala si všechny sny lidí. Ale nyní usnula v hlubinách jeskyně za horami. A dokud se nevzbudí, sny lidí budou těžknout a svět zešedne.“
Elenka ucítila, jak se Sněhurka otřela o její nohy, jako by šeptala: pojď. „Dobře,“ rozhodla se dívka, „ale půjde se mnou i má kočka.“
Poutník se usmál a mávl kloboukem. Před nimi se objevil létající koberec, hebký a vyšívaný hvězdami. Elenka, kočka i poutník na něj usedli a vydali se na cestu.
Koberec letěl vysoko, až pod nimi ubíhaly lesy jako zelené moře. Měsíc svítil a bílá kočka se v jeho světle leskla, až to Elenku hřálo u srdce. Letěli daleko, dokud nedoletěli k horám. U paty skal našli vchod – temný, vlhký, do kterého vedly kamenné schody.
„Tam dole spí čajová růže,“ řekl poutník. „Ale hlídá ji bytost, která nezná slitování.“
Sněhurka tiše zamňoukala a vešla dovnitř jako první. Elenka se nebála – vždycky věřila, že kočka cítí cestu, kde lidé tápou.
Uvnitř jeskyně hučela voda. Když došli k jejímu středu, z vody vystoupila mořská panna. Nebyla krásná a něžná, jak se vypráví v pohádkách, ale divoká a hrdá, s vlasy zelenými jako chaluhy. „Kdo ruší můj spánek?“ zasyčela.
„Přišli jsme pro růži,“ odpověděla Elenka.
„Růže není vaše,“ sykla panna. „Její sny mi dávají sílu. Pokud ji chcete, musíte mi dát něco sladkého, co nikdy nezhořkne.“
Elenka přemýšlela – a pak se usmála. Sáhla do košíku, který si přinesla, a nabídla panně ještě teplý švestkový koláč. Vůně se rozlila jeskyní, mořská panna poprvé zaváhala. Opatrně ochutnala a její tvář se rozzářila. „Takovou sladkost jsem nikdy nepoznala,“ přiznala. „Vezměte si růži, ale pamatujte: sny musí být sdílené, jinak uvadnou.“
Uprostřed jeskyně skutečně stála čajová růže – ale byla šedá a zavřená, jako by ji sevřela mráz. Elenka nevěděla, co dělat, ale Sněhurka vyskočila na okraj květu a třikrát jemně zaprskala. V tu chvíli měsíc, který se skvěl nad horou, poslal dolů paprsek. Dotkl se růže – a ta se pomalu rozevřela. Její vůně byla jako první doušek čaje v zimě: hřejivá, klidná a plná naděje.
Poutník sundal zlatý klobouk a vložil růži dovnitř. „Tady bude chráněná. A až se sny lidí začnou ztrácet, připomene jim, že naděje se nikdy neztrácí úplně.“
Koberec je vynesl zpět do vsi. Byl sváteční den a lidé se shromáždili kolem boulavého dubu. Když uviděli Elenku s bílou kočkou a poutníkem, utichli. Elenka vyprávěla, jak našli růži, a vůně zlatého klobouku se roznesla nad vesnicí. Lidé cítili, že sny jsou zpět – ne rychle, ne všechny, ale po kapkách, jako rosa, co se sbírá na listech.
A Sněhurka? Ta se vyšplhala na nejvyšší větev dubu, zadívala se na měsíc a zamňoukala. Od té doby se jí začalo říkat Strážkyně snů.
A kdykoli Elenka pekla švestkový koláč, položila kousek na práh jeskyně – pro mořskou pannu, která se naučila, že sladkost může být i v prostém kousku těsta.