Touha po odplatě byla po skončení druhé světové války silná v celé Evropě. Vznikaly mimořádné lidové soudy, padaly tresty smrti, popravy probíhaly v řádu hodin. Běžná však byla i křivá obvinění a vyřizování si účtů. Přesto například v Nizozemsku nedávno zveřejnili seznamy všech lidí podezřelých z kolaborace s nacistickým režimem. Čeští historici si podobný krok představit neumějí.
Zpráva o tom, že nizozemský Huygensův institut zveřejnil na internetu jména přibližně 425 tisíc osob podezřelých z kolaborace s nacisty během německé okupace Nizozemska, poměrně zapadla. I po osmdesáti letech od konce války jde přitom o citlivou záležitost – příbuzní lidí uvedení v seznamech jsou ve většině případů naživu a cejch na jméně jejich předků by mohl ulpět i na nich.
„Tento archiv obsahuje důležité příběhy pro současné i budoucí generace. Od dětí, které chtějí vědět, co dělal jejich otec ve válce, až po historiky zkoumající šedé zóny kolaborace,“ vysvětlil na webu smysl vzniku online databáze Huygensův institut.
„Kdybych to měl srovnat s dnešní dobou, možná bychom se dnes potenciálních kolaborantů nedopočítali.“
Archiv obsahuje spisy Zvláštní jurisdikce, která od roku 1944 vyšetřovala podezřelé kolaboranty, ale zahrnuje i jména lidí, kteří byli shledáni nevinnými. Samotný záznam v archivu tak automaticky neznamená, že se daný člověk za války dopouštěl například udavačství či jiné kolaborace.
„Všude, kde je nějaký stupeň totality, který válkou ještě posiluje, počet kolaborantů narůstá. Ale řekl bych, že u nás, v době protektorátu, bylo kolaborantů ještě relativně málo, protože republika za dvacet let stačila vychovat lidi, kteří vnímali, co je čest, co je morálka. Kdybych to měl srovnat s dnešní dobou, možná bychom se dnes potenciálních kolaborantů nedopočítali,“ podotýká badatel Jaroslav Čvančara.
Zveřejnění seznamu kolaborantů s odstupem osmdesáti let od konce války ale za nijak očistné pro společnost nepovažuje: „Už je to moc dlouho, ti lidé jsou po smrti, nemohou se bránit. Po válce se ve Francii, Nizozemsku i Československu často zneužívala obvinění k osobní mstě a mnohdy to odnesli nevinní. U nás bych se do podobného kroku raději nepouštěl.“
Pátrání po seznamech gestapa
To, že obvinění z kolaborace může být i dnes rodinami vnímáno jako citlivý osobní údaj, si myslí i historik Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Jakub Šlouf, který se poválečným retribucím věnuje.
„Z metodologického a etického hlediska vidím několik důležitých problémů sestavování seznamů podezřelých z kolaborace. V první řadě zdaleka ne každý, kdo byl vyšetřován, byl obviněn či odsouzen. Mnohdy šlo o zcela nevinné lidi. To jsou skutečnosti, které v odborných knihách mohou být vysvětleny, v online databázi by ale mohla jejich jména působit zavádějícím dojmem,“ uvádí Šlouf.
Pokud jde o seznamy tuzemských spolupracovníků gestapa, existují i poněkud divoké spekulace, že právě ty jsou oním bájným štěchovickým pokladem.
Podle zástupce ředitele ÚSTR Kamila Nedvědického by potenciální vznik seznamu kolaborantů z dob protektorátu Čechy a Morava byl složitý kvůli nedostatku pramenů: „Nemáme ani seznam spolupracovníků gestapa. A pokud by se zveřejnil seznam lidí podezřelých z kolaborace, vždy se vystavujete riziku, že šlo o lidi, kteří ve skutečnosti nekolaborovali, ale které někdo z nějakých osobních důvodů třeba obvinil.“ [souvisejici1]
Zároveň je zde podle něj riziko spojené s tím, že komunistická Státní bezpečnost po únoru 1948 vytvářela falešné seznamy kolaborantů, jež využívala k likvidaci politických odpůrců.
Pokud jde o seznamy tuzemských spolupracovníků gestapa, existují i poněkud divoké spekulace, že právě ty jsou oním bájným štěchovickým pokladem. „Ten skutečný seznam buď někde shořel při bombardování nebo byl zlikvidován, případně někde pořád čeká na své objevení. Řada dokumentů nacistických bezpečnostních složek stále není zpracována a překvapení tohoto typu není vyloučeno,“ podotýká Nedvědický.
Badatel a spisovatel Jaroslav Čvančara připomíná, že seznam českých kolaborantů údajně vedl poslední z odbojové skupiny Tři králové, štábní kapitán Václav Morávek. „Kopie od něj měla dostat Marie Líkařová (manželka jednoho z odbojářů a Morávkova spolupracovníka, pozn. red.) a měla ho prý po válce předat buď na ministerstvo vnitra nebo obrany. Morávek dobře věděl, koho označit. Ten seznam ale bohužel nikdo neviděl, jen se o něm mluví.“
Paragraf o udavačství
Jako možnou variantu Kamil Nedvědický vidí seznam lidí, kteří byli po roce 1945 za kolaboraci odsouzeni.
Problém však je, že archiválie spojené s mimořádnými lidovými soudy i s řádnou justicí, která po roce 1945 řešila potrestání osob, které buď udávaly, spolupracovaly s nacistickými bezpečnostními složkami nebo se podílely na zločinech nacismu, jsou roztříštěny v různých oblastních archivech.
„Zaměřit se na to je do budoucna velká výzva. Dát dohromady seznam osob, které byly pravomocně odsouzeny za kolaboraci, by byla velmi zajímavá databáze. Díky tomu bychom měli prameny a fakta, ne jen to, že někdo někoho obvinil z kolaborace,“ říká Nedvědický.
Kdo „zavinil svým udáním ztrátu svobody československého občana“, čekal jej těžký žalář od deseti do dvaceti let, ve specifických případech až doživotí. Mělo-li udání za následek něčí smrt, trestalo se smrtí.
O tom, že mají být potrestáni nacističtí zločinci, zrádci a jejich pomahači, nebylo po skončení války pochyb nikde v osvobozené Evropě. Vznikaly proto mimořádné lidové soudy – ať již v Nizozemsku, ve Francii či Československu. Takzvaný velký retribuční dekret, který lidové soudy kodifikoval, podepsal prezident Edvard Beneš 19. června 1945.
Například v paragrafu 11 s nadpisem Udavačství čteme: „Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách nebo v zájmu nepřítele, nebo využívaje situace přivoděné nepřátelskou okupací jiného pro nějakou skutečnou nebo vymyšlenou činnost udal, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let.“
Kdo „zavinil svým udáním ztrátu svobody československého občana“, čekal jej těžký žalář od deseti do dvaceti let, ve specifických případech až doživotí. Mělo-li udání za následek něčí smrt, trestalo se smrtí.
V českých zemích bylo podle velkého retribučního dekretu obviněno podle údajů ÚSTR 132 549 osob, mimořádné lidové soudy zastavily trestní řízení pro nedostatek důkazů nebo osvobodily obviněné v 49 666 případech a 22 087 osob bylo odsouzeno.
Zbylých více než 60 tisíc případů bylo buď předáno řádným soudům, zastaveno z důvodu neznámého pobytu pachatele, nebo přerušeno kvůli odsunu a repatriaci obviněných. K smrti bylo odsouzeno 713 osob, celkem 741 osob pak bylo odsouzeno k doživotí.
Bránili se a bojovali
Pokud jde o v úvodu zmíněné nizozemské seznamy „lidí podezřelých z kolaborace“, nějakou formou trestu bylo potrestáno více než 150 tisíc lidí z nich, větší část z podezřelých ale nakonec odsouzena nijak nebyla.
„Mluví se o tom, že Češi se nebránili, že nebojovali, ale tyto konkrétní případy to jednoduše a prakticky vyvracejí.“
Hans Renders, profesor historie na univerzitě v Groningenu, upozornil na to, že jen přibližně 15 % případů se dostalo k soudu.
Kromě toho archiv obsahuje i spisy přibližně dvaceti tisíc Nizozemců, kteří narukovali do německých ozbrojených sil a členů NSB – nizozemské nacistické strany.
Databáze je zároveň poměrně detailní: vedle jména podezřelých osob obsahuje i datum a místo jejich narození. Neuvádí však, zda byl daný člověk shledán vinným, ani z čeho konkrétně byl podezřelý. Zájemce ale odkáže na příslušný spis, o nějž mohou dále v Národním archivu požádat.
Ředitel Národního archivu Tom De Smet pro BBC připustil, že je třeba brát v úvahu příbuzné kolaborantů i obětí okupace, ale zdůraznil, že „kolaborace je stále velkým traumatem, o němž se nemluví“. Otevření archivů podle něj toto tabu cíleně prolamuje. [souvisejici]
Kupříkladu Francie v prosinci 2015 zpřístupnila veřejnosti policejní a ministerské archivy kolaborantského vichistického režimu. Ten za války mimo jiné pomáhal nacistickému Německu deportovat z Francie 76 tisíc Židů. I tyto archiválie se týkají vyšetřování válečných zločinů, které vedly francouzské osvobozenecké orgány po porážce nacistického Německa.
Slovenský Ústav paměti národa také už v roce 2008 zveřejnil seznamy arizovaných podniků i jejich arizátorů.
Český ÚSTR nedávno zveřejnil postupně doplňovanou databázi Čechoslováků, které naopak na smrt poslala nacistická justice.
„Fenomén udavačství a kolaborace se jistě musí zkoumat, ale v českém prostředí často podceňujeme ty, kteří proti totalitním režimům aktivně bojovali. Mluví se o tom, že Češi se nebránili, že nebojovali, ale tyto konkrétní případy to jednoduše a prakticky vyvracejí,“ upozorňuje náměstek ÚSTR Nedvědický. „Přestože československá armáda v roce 1938 politickým rozhodnutím nemohla bránit svou zemi, jednotlivci, jak vojáci, tak i civilisti, aktivní odpor kladli. A mnozí z nich za to skončili na popravišti.“
HlídacíPes.org
Žena.cz|
HN.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|