Václav Havel se ne vždy trefil v případě osob, na které se chtěl spolehnout. Aby se Slovákům nějak zavděčil, vymyslel si neústavní funkci viceprezidenta (říkal mu žertovně můj vajsprezident) a vybral si pro ni výraznou osobnost, skvělého herce Milana Kňažka. I proto, že měl odvahu, aby jako první řečník vystoupil na první manifestaci na Námestí slovenského národného povstania v Bratislavě v listopadu 1989, píše ve svých vzpomínkách pro HlídacíPes.org Petr Pithart.
V prvním dílu a druhém dílu šestidílné série Chyby a omyly Václava Havla II. Slovensko a rozpad společného státu jsem psal o Havlově nepochopení tužeb a očekávání Slováků. Ve třetím dílu pak o tom, kterak Havla vypoklonkoval ze sněmovny Alexander Dubček poté, co se v lednu 1990 pokusil narychlo změnit název státu.
Nakonec se podařilo slovo „socialistická“ z názvu republiky odstranit až na konci března 1990. Z Československé socialistické republiky vznikla Československá federativní republika. Vášně však již byly rozpoutány.
V adjektivu „Československá“ viděli Slováci nepřímý odkaz na neblahý „čechoslovakismus“, tedy předpoklad, že existuje cosi jako „československý národ“, a ne dva národy, český a slovenský. Havel proto svolal do Lán prapodivnou sešlost: takových pětadvacet lidí různých funkcí. Vůbec jsem se v tom nemohl vyznat.
Sukně a kolty
Ostatně bylo tam více podivností. Před sebou jsme měli malou sklenici sodovky a na talířku dvě mini jednohubky. U dveří stály dvě fešandy v kratších sukních s policajtsky rozkročenýma nohama a s páskem, na kterém visel kolt...
Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.
Publikace mapuje zásadní selhání české polistopadové politické elity.
Kdybyste si, dámy a pánové, potřebovali odskočit, tak, prosím, jen v doprovodu jedné z těch dam, oznámil nám hostitel. Pochopovali jsme postupně, že celé to aranžmá mělo znamenat: nepustím vás odsud, dokud se jednomyslně neshodnete na názvu našeho společného státu.
Šel jsem si odskočit, ale jen abych se přesvědčil, že to funguje. Fungovalo: slečna šla se mnou až „kamsi“. Po půl hodině debaty zbyl jeden jediný všemi nuceně (nemohli jsme přece odejít!) odsouhlasený návrh názvu státu: „Česká a Slovenská Federativní Republika“.
Měl ale hned dvě neodstranitelné chyby: vlastně mohl také znamenat, že se na vědomost dává, že existuje „Česká republika“ a „Slovenská federativní republika“. Kdybychom to přehlédli a připustili, že jsou tu dvě republiky a obě jsou federativní, kde pak by byl společný stát? A pak: „slovenská“ uprostřed věty se podle pravidel jazyka českého musí psát s malým „s“. Všichni jsme věděli, že se to Slovákům nemůže ani naznačit.
Václav Havel předstíral, že se baví. I většina z nás to předstírala. To byli ti, kteří věděli, že nepůjdeme domů, dokud se nesmíříme s tím, že budeme muset porušit jazykovou normu a předstírat, že je to v pořádku.
President se na to zeptal přítomného ředitele Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd. Bylo to kruté: ten chudák věděl, co se od něho chce: že musí říct, že ano, že lze. I když nelze. Sjížděl postupně po křesle až skoro zmizel pod stolem a tam zamektal: „Za jistých okolností to možné… je…“ Později za to obdržel nejvyšší státní vyznamenání…
Zapřel svou stavovskou odbornickou hrdost, ve vyšším zájmu, v zájmu státu. Věděl, že musí říct, že za jistých okolností…, nespecifikoval ovšem za jakých, ten název s okázalou gramatickou chybou – lze. Jinak nás tam Havel bude držet do noci.
Jistě, byl to všechno žert. Nemyslím, že příliš podařený. Spíše trapný. Kdyby Havel nevypustil toho džina z láhve (jako že Češi si pořád trvají na názvu Československo, Československý… a tím opět upírají Slovákům jejich svébytnost jako samostatného národa), mohli jsme se obejít nejen bez toho žertu, ale hlavně bez výbuchu slovenského rozčilení. Zase nám ti Češi (event. Čehůni) odpírají to, co slíbili. My, Slováci, trváme na jediném: Rovný a rovným! Já pán, ty pán!
Najednou, přes noc, jsme se všichni ocitli rovnou ve žhavém jádru sporu. Bez varování, bez přípravy. A slovenská náměstí byla v důsledku Havlovy nedostatečné empatie ke slovenskému národovectví náhle plná.
SK – „cena i s kostí“
Václav Havel se ne vždy trefil v případě osob, na které se chtěl spolehnout. Aby se Slovákům nějak zavděčil, vymyslel si neústavní funkci viceprezidenta (říkal mu žertovně můj vajsprezident) a vybral si pro ni výraznou osobnost, skvělého herce Milana Kňažka – ten měl totiž odvahu, aby jako první řečník vystoupil na první manifestaci na Námestí slovenského národného povstania v Bratislavě v listopadu 1989.
Potom se však dal do služeb Vladimíra Mečiara: odvedl ho z bouřlivé schůze vedení Verejnosti proti násiliu, kam Mečiar stranicky patřil. To byl první krok k založení HZDS (Ľudová strana – Hnutie za demokratické Slovensko), v němž měl Kňažko funkci místopředsedy a „ministra zahraničí“ – v době, kdy Slovensko ještě nemělo žádnou zahraniční politiku, protože ještě nebylo státem.
A Milan se dopouštěl klukovin: přijel do Prahy a na autě měl asi nějak vlastnoručně namalovanou poznávací značku SL. Jako takovou žertovnou provokaci… Byl jsem náhodou u toho, když se jí chlubil. Kdosi ho tam upozornil, že je to nesmysl, protože tuto značku má už oficiálně přiděleno Slovinsko. A že pro Slovensko v budoucnosti, až eventuelně bude samostatným státem, zbude leda SK. Tuto zkratku všichni znají z jídelních lístků v hospodách jako s.k., co znamená „cena i s kostí“. Všichni se mu smáli, on byl zaskočen a celé to vyznělo do trapna.
Milan Kňažko si později svoji chybu uvědomil a Mečiara opustil. Dnes si myslí, že byl vždycky proti rozdělení státu a promečiarovskou epizodu ze své paměti vytěsnil.
Neúspěšný pokus o záchranu federace
Havel se ovšem rychle ze svých chyb učil. Osvojil si Ústavu a její logiku, jakkoli to byla zprvu nedemokratická Ústava v roku 1960, novelizovaná federalizací z roku 1968. Dokázal si vybrat poradce – nejlepšího z nejlepších, Vladimíra Klokočku, který se vrátil z emigrace. Byl profesorem ústavního práva v Německé spolkové republice. Shodou okolností můj ročníkový učitel.
Rozdělení státu nebylo dlouho jisté. Naopak, všechno spělo k dohodě. V únoru 1992 došlo v hotelu v Milovech na Českomoravské vrchovině po delším jednání k dohodě vedoucích funkcionářů obou Národních rad a expertů na formě přechodu k „autentické“ federaci. Byl to požadavek nového předsedy slovenské vlády Jána Čarnogurského.
Ten tvrdil, nikoli bezdůvodně, že v roce 1968 došlo k vyhlášení federace nevěrohodně, „neautenticky“, protože tehdejší Národní rady nebyly přece zvoleny demokraticky. V tom měl pravdu. Zvláště ta česká: ta byla v létě 1968 „zvolena zvolenými“, totiž poslanci Národního shromáždění (Národná rada Slovenska existovala již od Slovenského národního povstání). Požadoval, aby vůle k eventuálnímu federativnímu uspořádání společného státu byla stvrzena znovu, smlouvou obou národních rad, tentokráte tedy již demokraticky zvolenými zastupitelskými orgány.
Proces schvalování této dohody o této smlouvě musel samozřejmě začít u předsednictev obou Národních rad. Slovenské předsednictvo bylo první na řadě. K všeobecnému překvapení a zklamání dohodu z hotelu v Milovech neschválilo – a to třemi hlasy členů Čarnogurského strany Křesťanskodemokratické unie! Byl to šok. Nikdy se úplně nevysvětlilo, jak se to mohlo stát. Prý za tím byly jakési osobní důvody. Vím které, ale to by bylo moc dlouhé…
Duet pro Klause s Mečiarem
Tímto hlasováním byl nadějný vývoj k autentické federaci náhle, nečekaně ne přerušen, ale hned na začátku zmařen. Nebylo možné, aby Předsednictvo SNR hlasovalo znovu o tomtéž, jaksi „opravně“. Ne bis in idem, jak zní latinská formule: ne dvakrát o tomtéž!
Bylo tedy nutno čekat na nové volby v červnu 1992. Ty ovšem Čarnogurského strana prohrála, zvítězilo Mečiarovo HZDS. Jeho předseda vystřídal Čarnogurského ve funkci předsedy slovenské vlády, Milan Kňažko se stal ministrem zahraničí.
Na české straně prohrálo moje Občanské hnutí; nedostali jsme se ani do jednoho ze dvou zastupitelských sborů. Zvítězila Občanská demokratická strana a předsedou vlády České republiky se stal předseda ODS Václav Klaus. Ocitl jsme se tak úplně mimo politiku a neměl jsem až do rozpadu státu na nic žádný vliv.
V příštím díle o tom, jak se z Československa, ze státu s nejpočetnějšími národnostními menšinami v Evropě, stal etnicky zcela vyčištěný národní stát.
HlídacíPes.org
Zprávy - Aktuálně.cz|
Náš REGION|
NESPECHEJ.cz|
Umíme poradit|
MMAMAG.cz|
KINOTIP2.cz|
Trendy svět|
Žena.cz|
In-lifestyle.cz|
Pravda24|
AutoŽivě.cz|
Techzpravy.cz|
Poudree.cz|
adbz.cz|
Bydlení - Inform|