Před 80 lety skončila sovětsko-německá a poté druhá světová válka, kterou mnozí považují za triumf stalinismu. Svoboda a represe jsou v historickém vnímání tradičně spojovány s 30. lety 20. století, ale právě ke konci vůdcova života dosáhl počet obyvatel gulagů a vyhnanců maxima, přestože ani v roce 1953 se množství sovětských občanů nevyrovnalo počtu z 22. června 1941.
Stalin se připravoval na třetí světovou válku a k tomu potřeboval kontingent trestanců, kteří pracovali zdarma ve strategicky důležitých odvětvích a které bylo možné pohodlně řídit a v případě potřeby utratit.
Během čtvrté pětiletky v letech 1946–1950 byla práce zajatců – Němců, Japonců, Maďarů atd. hojně využívána. Mnoho z nich zemřelo kvůli drsným životním a pracovním podmínkám, špatné výživě a lékařské péči.
Podle statistik byl k 31. prosinci každého roku jejich počet v SSSR následující: 1944 – 813 tisíc osob, 1945 – 2,2 milionu, 1946 – 1,8 milionu, 1947 – 1,2 milionu, 1948 – 0,5 milionu, 1949 – 38 tisíc a 1950 – pouze 18 tisíc. Rok 1950 se zdá být zřejmou zlomem.[souvisejici]
Tehdy Stalin napsal Maovi svá slavná slova o tom, že Amerika se s největší pravděpodobností do třetí světové války nezapojí, a pokud by přece jen odpověděla Pekingu na Korejském poloostrově nelokálním způsobem, nebylo by to nic hrozného:
„USA se ještě mohou kvůli prestiži zapojit do velké války (...) proto bude do války zatažena Čína a zároveň bude do války zatažen SSSR (...) Máme se toho bát? Podle mého názoru bychom neměli, protože společně budeme silnější než USA a Anglie (...) Pokud je válka nevyhnutelná, ať je to hned“.
Vězni jako motor ekonomiky
Korejská válka a vstup USA a ČLR do ní nebyl improvizací – vůdce tento vícenásobný tah pečlivě naplánoval a na tuto časovou linii připravil i ekonomiku. A bylo nebezpečné nebo přinejmenším nevýhodné držet statisíce cizích státních příslušníků ve strategicky důležitých objektech během světové války, takže přeživší zajatci byli posláni pryč.
Jak poznamenal ministr vnitra Kruglov 24. května 1950 ve své závěrečné zprávě Stalinovi o využití dříve nepřátelských vojáků, za sedm let – od roku 1943 do roku 1949 včetně – odpracovali 1,1 miliardy člověkodnů, „... vykonali práci a vyrobili zboží v hodnotě asi 50 miliard rublů. Za tuto dobu si váleční zajatci vydělali 16 723 528 tisíc (tj. téměř 17 miliard, pozn. autora) rublů, které byly použity na úhradu nákladů na jejich vydržování“.
Pravděpodobně balanda (sovětská vodová vězeňská polévka, pozn. red.), bavlněné vaťáky a baráky s lůžky byly tak kvalitní, že výdaje na jejich přípravu, šití a stavbu se rovnaly platům jejich obyvatel.
V téže zprávě si Kruglov povšiml zvláštního chování japonských zajatců, kteří měli na hlavně ušanku: „...Zájem převážné části japonských válečných zajatců v Sovětském svazu o život sovětských lidí byl mnohem vyšší než u válečných zajatců jiných národností“.
Ačkoli „samurajové“ netrpěli o nic méně než ostatní váleční zajatci, už jen proto, že poté, co byli od narození zvyklí na mírné mořské klima nebo dokonce horský vzduch, se ocitli v drsných přírodních a povětrnostních podmínkách. Nejsmutnější však byl osud německých vojáků, jichž jejich vlast postrádala téměř milion.
Kromě zajatců táhli vpřed sovětské hospodářství i internovaní. Z Německa a dobytých zemí střední Evropy a Asie byli do SSSR mobilizováni bojeschopní zástupci civilního obyvatelstva, kteří byli využíváni v tzv. pracovních praporech NKVD-MVD, stejně jako v Lidovém komisariátu obrany, později přejmenovaném na Ministerstvo ozbrojených sil.
Jednalo se především o Němce – včetně Volksdeutsche, menšiny mimo Německo – a Japonce, ale také o Rumuny, Maďary, Finy a další. V Maďarsku, jehož váleční zajatci také káceli dřevo a kopali jámy na „stavbách komunismu“, docházelo k případům, kdy Rudá armáda chytala muže v produktivním věku na ulicích a jako zajatce je posílala do SSSR.
A uvěznění „nepřátelé lidu“ z nově dobytých zemí si často odpykávali trest nikoli ve své vlasti, ale kutali hospodářskou mocnost vlasti světového proletariátu na její půdě. Například přítel mého dědečka maďarský důstojník Zoltan Kopaci byl za mřížemi za účast ve velmi reálném protikomunistickém spiknutí.
[caption id="attachment_139558" align="aligncenter" width="321"]
Maďarský důstojník Zoltan Kopaci ve svém bytě v Mnichově, 2001. Foto: A. Gogun, se souhlasem autora[/caption]
A aby si vybudoval světlou budoucnost, byl poslán do Vorkuty, kde strávil několik let v dole rubáním uhlí. Za Chruščova byl Kopaci propuštěn a odjel do Maďarska, odkud později uprchl do SRN. Pokud jde o celkový počet obyvatel gulagu, ten se systematicky zvyšoval. Vezměme si údaje ministerstva vnitra a spočítejme změny.
Doplňování gulagů v letech 1945–1953
Počet vězňů v nápravně pracovních táborech a koloniích Gulagu k 1. lednu každého roku
Změny oproti předchozímu roku
1945
1 460 677
+ 23,81 %
1946
1 703 095
+ 16,60 %
1947
1 721 543
+ 1,08 %
1948
2 199 535
+ 27,77 %
1949
2 356 685
+ 7,14 %
1950
2 561 351
+ 8,68 %
1951
2 525 146
– 1,41 %
1952
2 504 514
– 0,82 %
1953
2 468 524
– 1,44 %
Připomeneme-li si také výše uvedené údaje o počtu vězňů, zjistíme, že na přelomu let 1945–1946 činil souhrnný počet obou hlavních kategorií odsouzených – vězňů a odsouzených v gulagu – rekordní počet v historii země: čtyři miliony osob.
Dva a půl milionu pracantů
Od roku 1945 pak museli sovětští vězni postupně nahrazovat dřívější nepřátelské vojáky, kteří buď zemřeli, nebo byli do roku 1950 většinou repatriováni, často „předčasně“ z důvodu invalidity nebo pracovní neschopnosti.
Jak vidíme, do léta 1949 vůdce nashromáždil počet trestanců, který považoval za nezbytný pro vedení světové války, dva a půl milionu, a na této úrovni – tedy ve stavu bojové připravenosti této strategicky důležité části pracovní síly – jej udržoval i v následujících letech.[souvisejici1]
Je jasné, že hlavními oběťmi této politické ekonomie byli obyčejní smrtelníci, ale do jejích mlýnských kamenů se dostali i představitelé komunistické strany, a to i v hlavním městě. Dmitrij Šepilov, jeden z tehdejších šéfů Stalinova agitpropu, o tom podal svědectví:
„... Do otevřené tlamy nového molocha byly z výrobních dílen zlověstného Ježov-Berjevova pásu házeny další lidské oběti. (...) Probíhala další grandiózní „čistka“, která nebyla vyvolána žádnými skutečnými důvody. Celou noc se po dvorech a vchodech proháněly „černé vrány“. Zatýkaly nedávno propuštěné lidi, kterým se podařilo přežít po deseti letech strávených v lágrech od roku 1937.
[caption id="attachment_139559" align="aligncenter" width="527"]
Zbytky stavby č. 501 – transpolární železnice Chum–Salekhard–Igarka, která byla postavena v letech 1947–1953 k zajištění úderu proti USA přes Arktidu. Foto: Christoph Meissner, se souhlasem autora[/caption]
Zatýkali ty, kteří kdy patřili k nějaké opozici, ale z nějakého důvodu nebyli v letech 1937–1938 odvedeni. Zatýkali rodinné příslušníky „nepřátel lidu“, kteří přežili uplynulá léta. Byli zatčeni z neznámých důvodů.
O sedmnáct let později jsem se setkal se spolužákem z univerzity. Byl mnohem starší než já. Do strany vstoupil v roce 1917. Bojoval v občanské válce. Měl zlomenou ruku. Na moskevské univerzitě hrál velkou roli ve stranickém i akademickém životě. (...)
- Víš, že jsem si odseděl přes pět let. (...) Zatkli mě v roce 1949. (...) Obvinili mě, že jsem v roce 1918 patřil k trockisticko-buharinské opozici.
- Ale v roce 1918 žádná taková opozice neexistovala.
- (...) Řekl jsem jim totéž. Požádal jsem je, aby mi ukázali alespoň nějakou učebnici nebo článek o dějinách strany, kde by bylo řečeno, že taková opozice v roce 1918 existovala.
- A co?
- Cože? Tady se podívej...
Vyhrnul si rukáv a ukázal mi na paži několik spletených jizev. (...) Přiznal se, dostal deset let z rozhodnutí Zvláštní rady. A tak se stalo.
Na špatném místě
Přístup k vězňům nejnázorněji ilustruje jeden z dalstrojských táborů, Butugychag, což v překladu z evenčtiny znamená „špatné místo“. Domorodci ho tak nepojmenovali pro nic za nic. Sobům, kteří se tam pásli, začala vypadávat srst na nohách, pak nemohli chodit a umírali.
Proto zde byly otevřeny doly a také závod na zpracování rudy, jehož jedna z dílen, jak vzpomínal jeden z odsouzených, se jmenovala sušárna:
„Velké dlouhé pece, velké ocelové plechy. Práce v sušárně byla velmi jednoduchá – lehce promíchávat koncentráty hrabičkami, sušící se hmotu, která prošla drticími, chemickými a lisovacími dílnami, téměř čistou směs oxidů vytěženého kovu, dokud nevyschla. A pracovní směna trvala pouhých šest hodin. Mladí západoukrajinští chlapci tuto práci dělali rádi. (...) Proč místo čtrnáctihodinové práce v mokrém nebo prašném dole, vrtání vrtů nebo práce nad rudnými vozy nejít do sušárny? Je tam teplo. A jídlo je lepší. Dokonce dávají i mléko (ale respirátory neposkytli, pozn. autora). (...) Pak je zdravé a odpočaté poslali do takzvaných léčebných baráků. V těchto kasárnách se shromažďovali z celého Butugychagu – pacienti s dystrofií, kurdějemi, pelagrou, hypertenzí (kvůli poměrně velké nadmořské výšce), silikózou a bůhvíjakými dalšími nemocemi“. Nemoc z ozáření neznala slitování.
[caption id="attachment_139560" align="aligncenter" width="471"]
Věž dozorčího tábora, která se dochovala v blízkosti trati, jíž se dnes říká „mrtvá silnice“, protože její výstavba byla po Stalinově smrti zastavena. Foto: Christoph Meissner, se souhlasem autora[/caption]
V letech 1946–1953 bylo mimořádně rozšířeno takové trestní opatření, jako je konfiskace majetku.
Nejznámější je v tomto případě takzvaný „trofejní“ neboli „generálský případ“, který zařídil ministr státní bezpečnosti Viktor Abakumov na Stalinův osobní pokyn. V procesu byli obžalováni maršál Žukov, generálplukovníci Ivan Serov a Vasilij Grodov, pět generálporučíků a čtyři generálmajoři, a to jak vojáci, tak úředníci ministerstva vnitra.
U Žukova byla pouze při prohlídce na jeho dače ve vesnici Rubljovo v lednu 1948 nalezena skříňka s diamanty, hodinkami a zlatem, která byla v trezoru ložnice, a také nalezeny dvě místnosti plné uměleckých předmětů, pokladů a cenností. Byly mezi nimi uloženy také opičí kožichy, nejméně čtyřicet na krejčovské kabáty.
Jiří Konstantinovič pravděpodobně choval sen překonat rytíře v tygří kůži ze stejnojmenné gruzínské básně. Ve vysvětlujícím dopise Malenkovovi se maršál z loupeže částečně kál, jeho výmluvy však nezněly příliš přesvědčivě: „Přiznávám se k velké vině, že jsem všechno to pro mě nepotřebné harampádí neodevzdal někde ve skladu v naději, že ho nikdo nepotřebuje.“
A při výslechu generálmajora ministerstva vnitra Alexeje Sidněva ani podplukovník Arsenij Putincev, známý starší vyšetřovatel zvlášť závažných případů MGB SSSR, nedokázal potlačit svůj údiv, když vyšetřovaný nedokázal vysvětlit, proč si přivlastnil unikátní gobelíny vlámských a francouzských mistrů ze 17. a 18. století, které patřily jen do muzea:
- Šest set stříbrných lžiček, vidliček a dalších stolních předmětů jste také ukradl?
- Ano, ukradl.
- Člověk by si myslel, že jste měl stovky hostů. Proč jste ukradl tolik příborů?
- To je otázka, na kterou mám problém odpovědět.
- 32 drahých kožešin, 178 kožešinových kožichů, 1500 metrů vysoce kvalitních vlněných, hedvábných, sametových látek a dalších materiálů, 405 párů dámských punčoch, 78 párů bot, 296 kusů oblečení – to vše je jen část věcí, které vám byly zabaveny. Měl jste v úmyslu se vší touto kořistí obchodovat?
- Samozřejmě jsem to nehodlal prodat. Všechno jsem to ukradl částečně sám, za aktivní účasti své ženy, a většinu majetku pro mě získal velitel operativního sektoru Aksenov a můj příbuzný Kuzněcov, kterého jsem poslal do Berlína ze SSSR a který byl jmenován operativním komisařem evidence v operativním sektoru.
- Nyní mi snad můžete říci, co dalšího jste v Německu uloupil?
- Je pro mě těžké teď všechno vyjmenovat...
Někteří z obžalovaných byli zastřeleni, jiní, včetně Sidněva, dostali tresty vězení, Žukov a Serov byli degradováni.
[caption id="attachment_139561" align="aligncenter" width="620"]
Báseň na pomníku postaveném Gazpromem v osadě Pangody není špatná jen kvůli své křiklavosti: „Tato stavba léty vizí, pamětí obětavé práce, provlékla pole a postavila města v tundře“. Silnice nebyla postavena proto, aby se přiblížila k nerostným surovinám, ale ke Spojeným státům. Foto: Christoph Meissner, se souhlasem autora[/caption]
Zákon pěti bodáků
Stalin, připravující novou bitvu, selektivně pranýřoval vítěze domácí fronty a vojenské vítěze. Protože však ve druhé světové válce zvítězili jeho chráněnci a pod jeho vedením, represe neměly masový charakter jako v letech 1930–1931 (operace Jaro) a 1937–1938.
Tehdy totiž Stalin zničil ty, kteří zvítězili v občanské válce na frontě nebo jako čekisté, v týlu pod vedením Lenina a Trockého. Jinými slovy, procesy v letech 1946–1948 byly prováděny spíše proto, aby zostudily zbytek vojenských velitelů a orgánů vnitra, než aby se jednalo o sociální inženýrství.
Žukov a Serov přišli o značnou část svého majetku, ale nikoli o život nebo dokonce o své nomenklaturní postavení, což opět svědčí o tom, že paragraf „konfiskace majetku“ byl méně trestem a více opatřením socialistické akumulace – tučnou vrstvou před válkou.
Hlavní ránu však jako obvykle dostali obyčejní lidé. Podle badatele Veniamina Zimy dekrety prezidia Nejvyššího sovětu ze 4. června 1947 „o trestní odpovědnosti za rozkrádání státního majetku a o posílení ochrany osobního vlastnictví zastínily satanskou sílu zákona ze 7. srpna [1932], přezdívaného lidem zákon pěti bodáků“.
Krádež nebo zpronevěra státního majetku nyní znamenala trest od sedmi do deseti let s možnou konfiskací majetku, opakovaná krádež nebo dokonce první krádež, ale spáchaná skupinou osob – odnětí svobody od deseti do dvaceti pěti let s povinným zabavením majetku. Zvýšily se také tresty za neoznámení krádeže. Počet odsouzených za rozkrádání socialistického majetku v SSSR v roce 1946 činil 263 085 osob a v roce 1947 se zvýšil na 387 697.
Archivy tehdejších justičních orgánů obsahují obrovské nánosy materiálů s divokými rozsudky trestajícími zejména za drobné krádeže, a to většinou osoby, které nikdy předtím nebyly odsouzeny a které porušily zákon kvůli podvýživě.
Například 27. ledna 1948 soudní rada pro trestní věci Nejvyššího moldavského soudu zamítla odvolání dvou místních Bulharů Nikolaje Tulby a Petera Koltakčiho, kteří byli odsouzeni: jeden na 10 a druhý na 13 let nápravně pracovních táborů s konfiskací veškerého majetku. Jejich vina spočívala v tom, že ze státního statku ukradli pět pytlů prosa. Nejkrutější rozsudky byly vyneseny nad bohatými rolníky – kulaky, kteří byli posláni do táborů i za nesplnění osevního plánu, který jim nařídil splnit předseda kolchozu.
Mnozí z výše uvedených odsouzených byli negramotní a o zákonech se dozvídali ze slov místních úřadů, předsedů kolchozů nebo vesnických rad, kteří často sami nebyli příliš vzdělaní.
Kromě vězňů gulagu se v SSSR nacházely i další typy odsouzených, například vyhnanci a přesídlenci, kterých bylo k 15. červenci 1949 2 552 037, z toho téměř třetinu (854 643) tvořili děti a mladiství.
Doplňování zvláštních osad v SSSR v letech 1945–1953
Počet osídlenců k 1. lednu každého roku
Změny oproti předchozímu roku
1945
2 094 562
+ 8 %
1946
2 264 749
+ 13 %
1947
2 280 542
+ 0,7 %
1948
2 243 989
- 1,6 %
1949
2 309 898
+ 2,9 %
1950
2 660 040
+15,2 %
1951
2 683 046
+ 0,9 %
1952
2 797 678
+ 4,2 %
1953
2 819 776
+ 0,8 %
Dynamika doplňování zvláštních osad, jejichž obyvatelé obdělávali panenskou půdu v neobydlených stepích, těžili uhlí v dolech za polárním kruhem, káceli dřevo a řezali pařezy v husté tajze, byla stabilní, s malou výjimkou – koncem hladového roku 1947 úřady zaznamenaly pokles tohoto typu odsouzených.
Stalin začal jednat. Dne 21. února 1948 následoval výnos prezidia Nejvyššího sovětu „O odeslání zvlášť nebezpečných státních zločinců po odpykání trestu do vyhnanství k usídlení v odlehlých oblastech SSSR“. Bývalí bílí emigranti, trockisté, sociální demokraté (menševici) a nacionalisté tak byli jednoduše přeřazeni z jedné kategorie odsouzených do druhé.
Téhož dne byl vydán tajný výnos č. 418-161 o vyhoštění osob „zlovolně se vyhýbajících pracovní činnosti“ z Ukrajiny a výnosem z 2. června 1948 byla tam osvědčená praxe rozšířena na celý Sovětský svaz. „Flákače a povaleče“ mohla do vzdálených míst vyhostit obyčejná valná vesnická shromáždění, tedy ředitelé kolchozů a předsedové vesnických rad.
Pouze smrt despoty zabránila tomu, aby se pokusil vyhnat „parazitické živly“ z celého světa do svého kolchozu nebo na odlehlá místa.
Autor je spisovatel a historik, působí na Svobodné univerzitě v Berlíně. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.
Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.
Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.
HlídacíPes.org
FAJNTIP.cz|
NESPECHEJ.cz|
HN.cz|
KINOTIP2.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Život cestovatele|