Poprvé se jí to stalo ještě na střední škole. Slavila s partou narozeniny nejlepší kamarádky, trochu popili, a když se s jedním ze spolužáků ocitla v pokoji sama, vrhl se na ni. „Nepředstavujte si to jako nějaké násilí. Prostě mě jen objal a začal líbat. Mohla jsem říct ne, odtáhnout se. Jenže mně to nešlo přes pusu. Úplně jsem ztuhla a prostě jen držela. Samozřejmě nezůstal u polibku. Kdyby tam nepřišla jedna holčina, normálně bych se s ním vyspala. Bylo mi sedmnáct, nebylo by to nic nezákonného. Problém byl jen v tom, že jsem to udělat nechtěla. Jen mi fyzicky nešlo, říct mu ne,“ svěřuje se Magdalena, která z toho byla druhý den značně rozčarovaná. Nemohla své chování pochopit. Připisovala ho účinkům alkoholu, a tak s jeho pitím přestala. To ji ale nezachránilo.
O letních prázdninách dotyčný spolužák znovu využil příležitosti. Tentokrát byl úspěšnější. „Bylo to večer v jednom kempu, kde mě potkal u sprch. Chytil mě za ruku a zatáhl za takovou zídku. Znovu říkám, nebylo to nic surového, násilného. Jenže já zase ztuhla. Nikdo tam nepřišel a já ho odmítnout nedokázala. Druhý den jsem se tak nenáviděla, že jsem odjela domů předčasně,“ svěřuje se Magdalena. Jenže to bohužel nebyl poslední zážitek tohoto druhu.
„Neumím se toho zbavit dodnes. Kdykoli po mně nějaký chlap vyjede, nejsem schopná ho zastavit. V hlavě vím, že to nechci. Nejraději bych utekla, ale nejsem toho v danou chvíli schopná. Neumím tomu nátlaku čelit, stopnout ho. A to znovu opakuji, že ze strany těch mužů nejde o nějakou agresivitu. Kdybych řekla jasné ne, hned by přestali. Jenže to neumím. Mlčím a trpím, rozhodně si milování s dotyčným neužívám. Jen se těším, až přestane,“ popisuje Magdalena s tím, že se všemožně snaží vyhnout situacím, kdy by s muži zůstala o samotě. Dokonce kvůli tomu dala výpověď i ze své první práce, kde se na ni zaměřil starší kolega. Dnes už pracuje ryze v ženském kolektivu. A děsí se ovšem okamžiku, kdy si najde partnera.
„Vůbec nevím, jak se zachovám pak. Co když moje neschopnost říkat ne přetrvá? To bych se teprve užírala výčitkami. Nezraňovala bych jen sebe, ale i jeho. Jenže to je předčasné řešit. Se svým vyhýbáním se chlapům si beztak žádného nenajdu,“ smutní mladá žena, která svému chování vůbec nerozumí. A vyčítá si ho jako nedostatek. Vůbec ji totiž nenapadá, z čeho její neschopnost říkat mužům ne pramení.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Reagovat slovem ne, či asertivně umět odmítnout něčí požadavek, může být pro sebevědomé osoby naprosto běžnou součástí interpersonální komunikace.
Klíčové slovo je právě ono sebevědomí. Znamená, být si dobře vědom své hodnoty, ideálně včetně svých slabých stránek a ty mít zdravě přijaty a zpracovány. Jinými slovy - plná integrace osobnosti. Jsem O.K.
Sebevědomí se rodí ve zdravě fungujícím primárním rodinném systému. Rodičovská schopnost, oceňování, konstruktivní kritiky, posilování dovedností a budování pocitu kompetence a podpory je základním kamenem. Dále pak úcta k vlastnímu tělu a zdravá sebeláska. Pro získání dovednosti odmítat bude pro Magdalenu nutné zjistit, jaké rané zkušenosti způsobily pasivitu a neschopnost odmítat v situacích, které sama rozumově hodnotí jako nepříjemné. Zjištění, kde se naučila nebo jaký vzorec chování nevědomky kopíruje, je nezbytné k pochopení, že své reakce lze plně ovládat a zdravě se rozhodovat v souladu se svými emocemi.
Pokud jsme jako děti byly různými způsoby trestáni za vzdor a naše odmítání a negativní emoce byly bagatelizovány, vyrůstáme s pocitem, že na naší potřebě záleží méně než na potřebě druhých. Tolik potřebné hranice, koho a kam mohu do svého života vpouštět, jsou tak výrazně narušené a nefungují k naší obraně.
Je třeba prozkoumat i možnost vnitřního konfliktu, kde se pere potřeba blízkosti (za cenu vyhovět), touhy po přijetí a strachu z následného odmítnutí s následkem trestu…
Magdalena díky terapeutické péči pochopí, kde jsou spouštěče její „paralýzy“ v situacích, které vedou k pocitu utrpení a přemění toto pasivní chování ve vědomý dospělý výběr, jak se zdravě a bez pocitů strachu či viny svobodně zachovat.
Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.
Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články