Návštěva hřbitova

| 3 min

Sdílet

Popisovat návštěvu hřbitova se může zdát morbidní. No, jak kdy. Moje žena zemřela v roce 2001. Jednoho sychravého dne, jsem jel kolem hřbitova, kde je pochována, a tak jsem pojal myšlenku, že by bylo dobré se zastavit, podumat, zapálit svíčičku.

Návštěva hřbitova

Zdroj: i60.cz

FOTO: Vygenerováno pomocí AI Copilot

Návštěva hřbitova

5. 12. 2025

V květinářství u vchodu se svítilo. Vešel jsem a zakoupil svíčky, hezký velký věnec a dožadoval se sirek. Prodavač na mne vrhnul trochu udivený pohled. "Vy chcete jít na hřbitov? Ale ten je už zavřený, my tu děláme inventuru, tak jsem Vás obsloužil, ale dovnitř se nedostanete." Bylo půl osmé, ale ještě dost světlo.

"No ale víte co? Obejděte to podél zdi, je tam benzínka a tam je zídka nízká. Tak jí přelezte. Však o nic nejde."

Poděkoval jsem za radu, zaplatil nákup a vyrazil podél zdi. Ta se zalomila do pravého úhlu a kopírovala prostor benzínky. Zídka byla tak metr a půl vysoká. Ruče jsem se vyšvihl na zídku - dnes bych nevyskočil ani na poloviční. No a pak to začalo.

Pokud Vám můžu radit, nikdy neseskakujte, když lehce mrholí, na leštěný náhrobní kámen plný listí. Dopadl jsem na desku a okamžitě mě podjely nohy. Stačil jsem se sice každou rukou na obou stranách chytit vzrostlé tuje, ale obě se zlomyslně prohnuly skoro k zemi. Sveřepě jsem se držel obou stromků, které se kymácely na všechny strany a na kluzkém kameni jsem předváděl kozáčka, kterého by mě záviděli i Alexandrovci.

Obalen listím, větvičkami tují a vlastním potem, jsem konečně získal stabilitu a šel uličkou k hrobu mé drahé ženy. Úplně jsem viděl, jak sedí na obláčku a řičí smíchy. Otřel jsem náhrobek, položil věneček a zapálil dvě svíčky. Pomalu se začalo smrákat.

Pamětiv předešlého extempore, volil jsem jinou ústupovou cestu. Hřbitov je v poměrně velkém svahu nad rozlehlým rybníkem tvořícím přírodní koupaliště. Došel jsem k dolní zídce s mohutnou mříží. Jal jsem se tedy ručkovat po mříži a postupoval po zídce až k jakémusi předělu, kde jsem doufal v úspěch překážku překonat.

Opakovaná chyba je blbost. Praví klasik. A má pravdu.

Nepoučen jsem opět seskočil ze zídky, tentokrát na prudký svah plný mokrého listí. Přes veškerou snahu, jsem nabíral stále větší rychlost a připomínal lavinu, která nabírá stále více na síle a rychlosti. V zoufalé snaze se něčeho zachytit, jsem ulomil masivní větev a třímaje jí v pěsti jsem se řítil svahem dolů. Dobře jsem věděl, že pokud se mě nepodaří zastavit na asfaltové pěšině nad rybníkem, obohatím vodní plochu svou přítomností.

Funící jak rozlícený buvol, obalen listím a bahnem s masivním klackem v ruce, jsem se vyřítil na pěšinku se zoufalou snahou zabrzdit ve chvíli, kdy tudy běžela dívka jogínka.

Chudák děvče muselo nabýt dojmu, že udeřila její poslední hodina, byvši znásilněna a posléze ubita ohnilou obludou.

Když v takové situaci chcete věc odlehčit, většinou z vás nic moudrého nevypadne. I stalo se. "Slečno, prosim vás, nevíte, je tady někde benzínka?" "Ta, ta, tam nahoře!" vykoktalo to nebohé stvoření a pádilo dál po pěšině.

Nečekaje, až se dostaví orgány činné v trestním řízení, které by zděšená dívka dozajista přivolala, jsem vysupěl k benzínce a zcela zničen dopadl do svého zaparkovaného vozu.