Moderní těžba ropy a plynu vyžaduje konstrukci a údržbu vybavení v extrémních hloubkách. V mnoha případech až 50 metrů směrem k mořskému dnu. Aby mohli potápěči dosáhnout těchto tmavě modrých hlubin, musí sestupovat i vystupovat extrémně opatrně . To znamená hlavně dodržovat čas potřebný k dekompresi, aby se vyhnuli dekompresní nemoci . Ta je jedním z nejhorších rizik, která hrozí osobám vystaveným vysokému tlaku.
Nutnost postupného uvykání Jak se potápěč noří hlouběji a hlouběji, okolní tlak na jeho tělo postupně narůstá, jak se zvyšuje masa vody kolem něj. Vdechuje proto směs plynů včetně dusíku, což probíhá do té doby, než je tkáň saturována . Tedy do doby, kdy je obsah plynů ve svalech a krvi totožný s tím ve vdechované směsi. Tohle se ovšem mění dle hloubky, proto se potápěči musí neustále adaptovat na novou hloubku. Pokud dojde k narušení procesu, následky bývají děsivé.
Dekompresní (kesonová) nemoc se objevuje tehdy, když ke změně tlaku dojde příliš rychle a dusík vytvoří ve svalech a krvi bublinky. Jde o potenciálně život ohrožující stav způsobující obrovskou bolest, zmatení, paralýzu, a dokonce smrt . Jakmile je diagnostikována, vyžaduje dlouhé pobyty v dekompresní komoře. Doba nutná pro opětovné přizpůsobení normálním podmínkám záleží na závažnosti narušení organismu.
i Zdroj fotografie: Depositphotos Radikální řešení amerického námořnictva Jak se tedy ropné společnosti vyrovnávají s tímto problémem v momentě, kdy je podvodní práce na jejich vrtech potřeba téměř neustále? Jak se vyhýbají dlouhým dobám, které tělo potřebuje na adaptaci? V roce 1957 přišlo americké námořnictvo s radikálním řešením. Jednoduše nechají potápěče v extrémním tlaku neustále. Tedy 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Z myšlenky se zrodil projekt Genesis a vzniklo tzv. saturační potápění.
Jde o jednu z nejrizikovějších, ale zároveň nejlépe placených prací, jaké dnes vůbec existují. Saturační potápění je technika, která zahrnuje tak dlouhý pobyt v hlubině , že se celé tělo vyrovná s inertními plyny v dýchací směsi (dusík nebo helium) . A pak jednoduše zůstane pod tímto tlakem dlouhodobě. Tito potápěči opouští bezpečí suché pevniny a přesouvají se do natlakovaných ubikací poté, co jsou dolů dopraveni tzv. potápěčským zvonem.
Extrémní tlak po celé týdny Život je to vyčerpávající, klaustrofobický a velmi intenzivní. Dýchací směs způsobuje omrzliny a další zdravotní problémy včetně rizika smrti. Jde o jednu z nejspecializovanějších profesí na světě, v roce 2015 zahrnovala v USA celkově pouze 336 lidí . Jeden špatný pohyb může vždy znamenat smrt a byfordská nehoda je toho důkazem. Tehdy šlo o rutinní proceduru na ropném vrtu, která se odehrála 5. listopadu roku 1983 během návratu čtveřice potápěčů.
i Zdroj fotografie: Se souhlasem Jack Dunhill Ta procházela zvonem a přesouvala se do ubikací, kde dva odpočívali (místnost 2) a dva zrovna vstupovali (místnost 1). Tato komora byla spojena se zvonem a spojení obsluhovali William Crammond a Martin Saunders. Kvůli přesnému balancování tlaku jsou nutné postupné kroky. Navzdory nepochybné zkušenosti udělal Crammond fatální chybu a nečekaně otevřel poklop, čímž mezistupeň vystavil obrovskému rozdílu v tlaku.
Jedna z nejhorších smrtí vůbec Přechodová komora se tak stala místem bleskové dekomprese a všichni čtyři potápěči byli vystaveni tlakovému gradientu daleko za hranicemi možností lidského těla. Jejich smrt byla okamžitá a velmi násilná. Jde nejspíš o nejhrozivější lidské smrti v dějinách , vzhledem k rychlosti nehody však byly pravděpodobně bezbolestné. Následky byly ovšem otřesné. Rozdíl v tlaku způsobil bleskový var krve, což pracovníky prakticky okamžitě zabilo.
Čtvrtý, nacházející se nejblíže vzniklému otvoru, zažil ještě horší proces a jeho orgány byly vytrženy z těla do vzdálenosti 10 metrů. Nehoda se stala tvrdou připomínkou rizikovosti této práce a vyústila ve formaci spolku z příbuzných těchto obětí. Následovaly roky právních bitev, kdy se rozhodovalo mezi lidským zaviněním a nedostatečnou bezpečností. Po 26 letech shledala zpráva přítomné vybavení rizikovým a Crammond byl zbaven odpovědnosti. Rodiny tak konečně obdržely odškodnění.
Do jaké největší hloubky jste kdy potopili a kde to bylo?