Milujete retro? Tak si připravte kapesníky – tohle vás dostane

Sdílet

Stačí otevřít krabičku se starými fotografiemi nebo zaslechnout bublání perkolátoru – a najednou jsme zase malí. Co stojí za tím, že právě předměty z éry socialismu v nás vyvolávají tak intenzivní emoce?

Zdroj: unsplash

Nedávno jsem na půdě našla síťovku. Obyčejnou, oranžovou, trochu zašlou. A přestože jsem ji držela v ruce jen pár vteřin, okamžitě jsem cítila vůni zeleniny z tržnice, slyšela hlas babičky a viděla sebe, jak vedle ní cupitám po rozpáleném chodníku. Jeden předmět, jedna sekunda – a celý svět se posunul o třicet let zpátky.

Není to náhoda. Psychologové už dávno vědí, že čich a chuť jsou přímo napojeny na limbický systém, tedy centrum emocí a paměti v našem mozku. Proto vůně a chutě z dětství fungují jako nejrychlejší výtah do minulosti. Žvýkačka Pedro, šumivý Vitacit, krupicová kaše s grankem – to nejsou jen potraviny. Jsou to spouštěče, které aktivují celé řetězce vzpomínek.

Když Pedro nechutná jako Pedro

Zajímavé je, že když se dnes Pedro vrátilo na trh, mnozí pamětníci krčí rameny. „To už prostě není ono,„

Tehdejší Pedro totiž nebylo jen sladkost. Bylo to platidlo na dvorku, poklad v kapse, symbol. Kontext, ve kterém jsme ho konzumovali – omezená dostupnost, vzácnost, rituál výměny s kamarády – dal té žvýkačce hodnotu, kterou žádná moderní receptura nenahradí. A právě tento kontext je klíčový pro pochopení celého retro fenoménu.

Věci, které vyprávějí příběhy

Podobně je to s předměty z domácností. Perkolátor s jeho nezaměnitelným bubláním. Barevné sifonové lahve na výrobu domácí sodovky. Nábytek z UP závodů, masivní a poctivý, který dodnes zdobí chalupy a stává se vyhledávaným sběratelským artiklem.

Tyto věci nebyly jen funkční. Byly svědky rodinného života – nedělních obědů, vánočních večerů, hádek i usmíření. Jejich jednoduchý design a paradoxně i jejich omezená dostupnost posilovaly jejich hodnotu. Když jste něco těžko sháněli, vážili jste si toho víc.

A pak jsou tu zvuky. Vytáčecí telefon s jeho pomalým, téměř meditativním rytmem. Převíjení kazety tužkou, aby se ušetřila baterie. Šumění televize po skončení vysílání – signál konce dne, ticha, odchodu do postele. Pro mnohé symbol bezpečí domova.

Dvě generace, dva pohledy

Fascinující je sledovat, jak rozdílně retro vnímají různé generace. Retromuseum v Chebu hlásí rekordní návštěvnost, dokumentární seriál Retro z archivu České televize patří k nejsledovanějším pořadům. Ale zatímco padesátníci a šedesátníci přicházejí prožívat autentické vzpomínky, mladší návštěvníci hledají spíš estetický zážitek.

Pro generaci, která socialismus zažila, je Mončičák společníkem z dětství, céčka připomínkou prvních obchodních dovedností na pískovišti. Pro mileniály a generaci Z je to cool vintage.

Co nám to říká o nás samých

Možná nejpodstatnější je uvědomit si, proč vlastně tolik toužíme po návratu do minulosti. Psychologové mluví o nostalgii po zlatém věku – idealizované vzpomínce na dobu, kdy starosti byly menší a svět se zdál jednodušší. Ale je to opravdu tak?

Spíš jde o to, že tehdejší doba byla chudší na podněty. Bez internetu, bez stovek televizních kanálů, bez nekonečného proudu informací měl každý zážitek větší váhu. Každá žvýkačka, každý telefonát, každá oblíbená písnička na kazetě se vryly hlouběji do paměti, protože nebyly zahlceny konkurencí.

A možná právě proto nás dnes, v době přesycené podněty, táhne zpět k jednoduchosti. Ne nutně k socialismu jako systému, ale k pocitu, že věci měly svou váhu. Že síťovka nebyla jen taška, ale součást příběhu. Že vůně kávy z perkolátoru znamenala nedělní ráno s rodinou.

Když se příště přistihnete, jak vás dojímá pohled na starou fotografii nebo vůně, která vám připomene dětství, nemusíte se za to stydět. Je to jen důkaz, že vaše paměť funguje přesně tak, jak má – uchovává to, co bylo důležité. A připomíná vám, odkud pocházíte.

Milujete retro? Tak si připravte kapesníky – tohle vás dostane

Češi znají soupeře pro předkolo i případné čtvrtfinále. Slováci mají lehčí cestu

Jakub Vágner je podruhé tatínkem: Narodila se mu další dcera a dojal fanoušky upřímným vzkazem

Viděl jsem peklo, nepřeji to ani Hitlerovi. Pastor popsal osm hodin děsu v klinické smrti

Gól Švýcarů neměl platit, vztekal se Sedlák. Český rozhodčí ho odehnal pryč

Tahle filmová píseň se narodila skoro navzdory. Lásko má, já stůňu má překvapivě složitý příběh