Milan toužil po rodině a když potkal Alenu, hned mu bylo jasné, že je to ta pravá. Vzali se docela rychle a po krásné svatbě měla následovat ještě hezčí svatební noc. Tehdy ale Milan zažil šok. Alena se totiž rozhodla pro život v čistotě.
Nedokážu říct přesně, kdy jsem o tom začal snít. Možná když jsem viděl, jak se moji starší bratři žení a hrdě ukazují fotky svých dětí. Nebo když jsem se vracel z práce do prázdného bytu a představoval jsem si, že mě doma čeká někdo s hrnkem teplého čaje. Možná to ve mně prostě bylo odjakživa – touha mít domov a rodinu.
Věřil jsem, že až potkám tu pravou, všechno do sebe zapadne. A pak jsem poznal Alenu a zamiloval jsem se do ní. Měla v sobě klid, něhu a empatii. Nebyla jako jiné ženy, které jsem poznal do té doby – nikdy nedělala scény, nehrála se mnou hry. Byla upřímná a milující. Nevadilo mi ani, že spolu nespíme. Vytušil jsem, že s tím chce počkat, až budeme mít po svatbě, a jen mi to dokreslilo obraz nevinné a unikátní ženy.
Svatební noc měla být nezapomenutelná
Naše svatba byla jako z pohádky. Anna v těch bílých šatech vypadala jako anděl. Všichni nám gratulovali a naše mámy brečely. Měl jsem pocit, že vstupujeme do něčeho velkého, co bude navždy. V duchu jsem si maloval naši budoucnost: společný domov, děti, klidná rána u kávy, večery u televize. Prostě obyčejný a šťastný život.
Když jsme po svatbě vešli do hotelového pokoje, srdce mi bušilo očekáváním. Svíčky dotvářely atmosféru. Chtěl jsem, aby ta noc byla nezapomenutelná. Přistoupil jsem k Aleně a vzal ji za ruku. Usmála se. Sedli jsme si na gauč. Chvíli jsme si povídali, smáli jsme se drobným svatebním trapasům – teta neustále fotila všechno a všechny, můj strejda málem převrhl dort.
Naklonil jsem se k ní, pohladil ji po tváři a políbil. Cítil jsem jemnost jejích rtů, její dech na své kůži, její vůni. Toužil jsem po ní. Chtěl jsem, aby tahle noc byla začátkem našeho společného života, naplněním slibů, které jsme si právě dali. Polibek ale netrval dlouho. Alena se jemně odtáhla, sklopila oči a sevřela ruce na kolenou.
Ztuhl jsem. „Co se děje?“ zeptal jsem se tiše.
„Musím ti něco říct,“ zašeptala. „Rozhodla jsem se. Chci žít v čistotě. Pro svůj duchovní růst. Nemůžu... neměli bychom to dělat.“
Nechce se mnou spát
Nejdřív jsem vůbec nechápal, co tím myslí. Její slova ke mně doléhala jako přes mlhu, zněla cize, neskutečně. „Cože?“ řekl jsem šokovaně. „O čem to mluvíš? Vždyť jsme manželé! Proč teď? Proč jsi mi to neřekla dřív?“
Alena byla klidná, jako by mluvila o něčem naprosto běžném. „Tohle je moje rozhodnutí. Chci být blíž Bohu. Je to cesta ke svatosti. Vím, že je to těžké, ale věřím, že to spolu zvládneme. Je to zkouška – pro nás oba.“
Krev mi bušila ve spáncích. Byl jsem paralyzovaný, jako by mi někdo vyrval z rukou všechno, na co jsem čekal, co jsem si plánoval. Díval jsem se na Alenu, která mlčela, oči měla sklopené a čekala na mou reakci. Nevěděl jsem, co dělat. Cítil jsem se zrazený. Podvedený. Jako by mi někdo vrazil nůž do zad.
Tu noc jsem nespal. Ležel jsem v posteli, zíral do stropu a poslouchal Alenino klidné dýchání – jako by se nic nestalo, jako by mi její rozhodnutí nezničilo život...
Musel jsem se někomu svěřit
Ještě před svítáním jsem se tiše oblékl a vyšel ven. Potřeboval jsem vzduch. Potřeboval jsem někoho, kdo mě pochopí. Zavolal jsem kamarádovi Danovi. „Potřebuju si s někým promluvit,“ řekl jsem, jakmile to zvedl. A pak jsem mu to všechno vyklopil. Každé slovo, které Alena řekla, každou myšlenku, co mi běžela hlavou. Nepřerušoval mě – jen poslouchal. A já mluvil rychleji a rychleji, prostě jsem to všechno potřeboval dostat ze sebe ven. „Dokážeš si to představit? O svatební noci... mi řekne, že chce žít v čistotě! Že je to něco duchovního!“
Dan se hořce zasmál. „To je šílený, kámo. Úplně se pomátla, nebo co?“
„Nevím!“ zakřičel jsem. „Bavili jsme se o dětech. O budoucnosti. O rodině. O společném životě... A teď co? Mám být její bratr? Budeme spát v oddělených postelích? Já fakt nevím, co mám dělat. Přijdu si, jako bych přišel o všechno.“
„Tohle přece není normální,“ řekl Dan rázně. „To není manželství. Podvedla tě. Řekla ti to až po svatbě – když už bylo pozdě. To není žádné duchovno, to je manipulace.“
Měl jsem stažené hrdlo. Nevím, co bude dál. Celý můj svět se rozpadl. Když jsem se vrátil na hotel, slunce teprve začínalo prosvítat přes závěsy. Ticho uvnitř bylo tak hutné, že jsem slyšel tlukot svého srdce.
Manželka mě zradila
Alena vstala a oblékla si župan. Vypadala tak… obyčejně. „Co děláš?“ zeptala se tiše.
Zíral jsem na ni a něco se ve mně vzbouřilo. Věděl jsem, že jestli teď nepromluvím, zblázním se. „Proč jsi mi to udělala? Měli jsme plány – svatbu, děti. Měli jsme být spolu... jako manželé. A co teď? Myslíš, že budeme žít jako sourozenci? Budeme spát odděleně? Jak si to představuješ?“
„Vím, že tě to bolí,“ řekla jemně, jako by mluvila s dítětem. „Ale tohle je moje poslání. Chci být tvojí ženou, jen ne tím způsobem. Náš život nemusí být o tělesnosti. Můžeme být šťastní jinak. Můžeme se podporovat, povídat si, modlit se spolu... Bude to těžké, ale věřím, že nám Bůh dá sílu.“
Zavrtěl jsem hlavou. Měl jsem pocit, jako bych mluvil s cizím člověkem, ne se ženou, kterou miluju. Nevěděl jsem, co dělat. Díval jsem se na ni a cítil, jak mezi námi roste zeď – tak vysoká, že už ji nedokážu překonat.
„Tohle není láska,“ řekl jsem téměř šeptem. „Tohle není láska...“
Alena se rozplakala. Zakryla si obličej dlaněmi, ramena se jí chvěla. Jako by se jí zhroutil svět. Ale to přece byl můj svět, co se zhroutil. A já netušil, jestli ho ještě někdy dokážu poskládat zpátky...
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Související články