KOMENTÁŘ. Antisystémová hnutí se snaží změnit parlamentní uspořádání směrem k autoritářskému státu. Jedni o svých cílech hovoří otevřeně, druzí zatím takticky mlčí, ale směřují k témuž. Kam a k čemu dospěly autoritářské, diktátorské a totalitní režimy, z historie víme. Stačí vyslovit jména Stalin, Hitler, Mao Ce-tung, Pol Pot, Mussolini, Pinochet, Franco, Gottwald, Putin.
Autoritářské režimy dopadnou nakonec na občana vždy drtivě, i kdyby přechodně něco zlepšily či spíše krátkodobě vzbudily iluzi „zlepšení“.
Ti, kdo uvažují antisystémově, usilují o omezení demokracie. Flirtují s ruskou diktaturou, která dnes buší do bran Evropy a usiluje o obnovení impéria SSSR, kam patřily i satelity ve střední Evropě. Ze všeho viní Ukrajinu a Západ, nikoli Moskvu – čímž fakticky souhlasí s kremelskou válkou.
Odmítají NATO i EU a raději by se vrátili pod vliv Moskvy, který by po odchodu z těchto institucí prudce zesílil. Vyhrožují vězněním, soudy, dokonce krví a odbojem, pokud nedopadnou volby podle jejich představ. Chtějí neomezenou moc, vedou nenávistné řeči. Mstít by se chtěli všem odpůrcům i těm, koho oni za odpůrce označí. Z takového podhoubí snadno vyroste prudce jedovatá houba nesvobody.
Když se básní o „kladech“ komunismu, žongluje se pojmy jako byty, jistá práce, půjčky – ovšem zcela bez kontextu. Těm, kdo cítí nostalgii po „starých dobrých časech“ je potřeba připomenout, co znamenala třeba normalizace. Brutální 50. léta tentokrát vynechám...
Němečtí nacisté i naši komunisté kdysi taky začínali „zlehka“. Následky známe. Netvrdím, že všichni dnešní antisystémoví hráči plánují variaci na padesátá léta – to jen někteří.
Tvrdím však, že kdo vypustí zlého džina z lahve, nedokáže jej pak už ovládnout. Zlo se vždy šíří dál.
Zlehčování připravuje půdu pro pád
Léta ve svých článcích a knihách varuji před vykreslováním komunistického režimu v docela příznivém světle (kupříkladu v knize Bolest přetrvává je nazývám Mžilkami). Část medií, politiků i akademické sféry se toho však dopouští – a antisystém jim pochopitelně přizvukuje.
Výsledek této bagatelizace? Člověk nezajímající se v souvislostech o minulost může snadno podlehnout dojmu, že tenkrát bylo dobře, vraťme se tedy k autoritářskému modelu, demokracie není potřeba. Jiní jdou ještě dál: Tehdy jsme žili spokojeně s Moskvou, pojďme s ní pospolu dál. Tyto postoje antisystém posilují.
Právě proto mají díl viny na vzestupu antisystémových stran právě i ti, kdo minulost zlehčují. Mimoděk otevírají cestu těm, kdo chtějí demokracii omezit nebo zlikvidovat, kdo hledí vstřícně na Moskvu a chtějí s ní „znormalizovat“ vztahy. Tedy poklonit se jí a začít s ní obchodovat, aby nám později snáze zakroutili krkem.
Kdo rozostřuje či ředí minulé zlo, přispívá k příchodu nějakého nového -ismu. Zbavuje totiž společnost obranných látek, olupuje ji o zkušenost předků a tím o schopnost rozpoznat nové nebezpečí. Dnes zlehčování, zítra zpochybňování, pozítří popření a pak zapomnění... A den poté? Vítej, nová nesvobodo!
Na přednáškách pro školy vysvětluji jednoduchou tezi: znát genezi a zločiny obou totalit 20. století, aniž bychom ty totality zlehčovali, musí být základní výbavou každého. Abychom neopakovali pád do tmy. Mladí studenti to obvykle chápou. Mnozí dospělí, včetně těch s tituly před i za jménem, nikoli...
Režim lidi vydíral přes rodiny: „Podepsal jste tady ten pamflet. Měl jste být povýšen, že? A vaše manželka je na rizikovém těhotenství. Jak ponese váš vyhazov? Ale když nám podepíšete spolupráci s StB, přimhouříme oko…“
Pravda o normalizaci
Když se básní o „kladech“ komunismu, žongluje se pojmy jako byty, jistá práce, půjčky – ovšem zcela bez kontextu. Těm, kdo cítí nostalgii po „starých dobrých časech“ je potřeba jasně připomenout, co znamenala třeba taková normalizace. Brutální 50. léta tentokrát vynechám – ta si mohou přát jen dnešní komunisti a (zatím) skrytí fašisté či putinovci.
Na začátku normalizace stály čistky. Kdo nesouhlasil s tanky vyslanými Moskvou nebo se angažoval proti KSČ, napsal pamflet proti straně anebo jej rozšiřoval, byl vyhozen z práce, pronásledován StB, jeho děti nesměly na školy, vypadl z pořadníku na auto či byt, nasadili mu odposlech do bytu. Nebo ho zavřeli. To činili komunisti po celou dobu normalizace.
Režim lidi vydíral přes rodiny: „Podepsal jste tady ten pamflet. Měl jste být povýšen, že? A vaše manželka je na rizikovém těhotenství. Jak ponese váš vyhazov? Ale když nám podepíšete spolupráci s StB, přimhouříme oko…“
Nebo zaznělo: „Potřebujeme, soudruhu, abys nás informoval o náladách na pracovišti a mezi známými. Nechceš? Celý loňský rok jsi byl nevěrný manželce … a my to víme, ona ne. Tak přemýšlej.“
Podpis Charty 77 přinesl mému kamarádovi, lékaři, podobnou „péči“ StB. Jeho žena měla jet za svou těžce nemocnou matkou, emigrantkou žijící v USA. Výjezdní doložka? Zamítnuto.
Když se oba koupali nazí osamoceni v rybníce, netušili, že je při tom sleduje StB. Soudruzi přivedli dva učně, z dálky jim dvojici ukázali. Načež manželům přišlo předvolání k výslechu, obvinili je z mravnostního deliktu. Při stěhování našli v bytě odposlouchávací zařízení.
Průmět do obyčejného života
Cesta na Západ byla pro běžné občany téměř nedostupná. Devizový příslib a výjezdní doložka se vydávaly jen angažovaným straníkům nebo loajálním jedincům. Ovšem půlka rodiny leckdy musela zůstat doma coby rukojmí.
Výjezdní doložku pasové oddělení nevydalo třeba kvůli negativnímu posudku z uličního výboru KSČ: Nezdraví soudružku domovní důvěrnici. Z práce napsali: Nechodí do průvodu na prvního máje.
Policisté šikanovali trampy, protože ti byli svobodomyslní. Na nádraží při nástupu do vlaku nebo při výstupu je legitimovali, rozpouštěli jejich potlachy u táboráků. Policie rozháněla undergroundové koncerty – tekla i krev, zatýkalo se, zasedaly soudy. Kdo nosil dlouhé vlasy, byl šikanován.
Vedoucí katedry na vysoké škole, kde jsem se po státnicích v roce 1984 ucházel o místo, mně sdělil: „Beru vás, vím o vás. Jen je potřeba, abyste se stal kandidátem na členství v KSČ.“ A bylo po kariéře. Ta totiž obvykle byla jen pro straníky.
Dnes může kdokoli přestat hudrovat a vstoupit do politiky, prosazovat sociální opatření, a to cestou demokratickou. Nemusí lakovat na růžovo minulou dobu nesvobody.
Když jedna studentka fakulty zapomněla v lavici audiokazety s Karlem Krylem, jistá „poctivá“ udavačská krysa je našla, nahlásila a majitelka byla vypátrána. Vyslechla verdikt: podmínečné vyloučení ze studia.
Nemálo z nás se setkávalo s otázkami: Proč jste nešel k volbám? Proč jste chodil v lednu (1989) na demonstrace? Proč si váš syn přehrával Krylovy písně? Proč posloucháte Svobodnou Evropu? Proč nevyvěšujete sovětské praporky?
Proč jste prohlašoval, že se Rudé právo hodí jen na záchod? Co vaše vtipy o soudruhu Husákovi? Proč jste natrhl stránku z občanského průkazu? (Natrhávaly se či vytrhávaly stránky odpovídající číslu sjezdu komunistů u nás či v SSSR.) Proč jste podepsal Chartu 77? Proč jste podepsal Několik vět?
Nesvoboda, nutnost mlčet
Stranu a stát obvykle řídili neschopní lidé, jejichž hlavní kvalifikací byla oddanost straně. Poslechnout si blábolivé a ideologií prošpikované projevy Husáka, Jakeše, Obziny, Biľaka a dalších bylo sebetrýznění. Kritizovat stranu, režim či jednotlivého soudruha ale přinášelo perzekuci. Volby byly fraškou s jednotnými kandidátkami.
Založit stranu, spolek – nemožné. Vydávat svůj časopis – nemožné. Demonstrovat – cesta k výslechu. Studovat na západě – jen pro prominenty. Hranice – obehnaná dráty; v hraničním pásmu vojáci se samopaly a psy.
V práci zazněly často direktivy: „Jde se do průvodu.“ „Udělejte nástěnku.“ „Připravte referát na schůzi.“ „V sobotu brigáda.“
Výše uvedené je pouhým črtem, vynechal jsem např. problematiku okupace sovětskými vojsky a masivní udavačství.
Zlehčovat nebo dokonce chválit normalizaci znamená chválit nesvobodu. Kdo do „rovnice“ svého života započítá hodnotu svobody, nikdy nemůže hledět na dobu vlády KSČ smířlivě.
Kdo mlčel, nevyčníval, neměl ambice a svobodu nepovažoval za hodnotu, mohl osmdesátými léty proplout. Prostě přežíval. My ostatní jsme nesli nesvobodu a tupost doby těžce, utíkali jsme do vnitřního exilu a tam došli k osobnímu štěstí. Což ovšem nemůže být ospravedlněním nesvobodného režimu.
„Poklid“ dvaceti ztracených let za normalizace nebyl stavem hrdého, sebevědomého a vzkvétajícího národa, nýbrž „poklidem“ ubité, ustrašené a rezignované společnosti s pistolí u spánku. Národ se přikrčil, měl zlomenou páteř. Neodporoval.
Všude StB, všude strach, opatrnost byla nevyhnutelná. Nad vším bděla všemocná KSČ a policie, také sovětská vojska. U mnohých se přičítala zkušenost se strachem a brutalitou 50. let, se zážitky let 1968 a 1969. Být neviděn se stalo cílem. Kdo zvedl hrdě hlavu, toho komunisté skřípli.
Kdo posuzuje normalizaci jen podle novomanželských půjček, stavby bytů, zájezdů do divadel a rekreací ROH a nezapočítá represe, rozklad společnosti a rozpad infrastruktury, má příliš nízká kritéria.
Dnes může kdokoli přestat hudrovat a vstoupit do politiky, prosazovat sociální opatření, a to cestou demokratickou. Nemusí lakovat na růžovo minulou dobu nesvobody.
Není revizionista jako revizionista
Přitom platí: Nic proti věrnému popisu dob KSČ, ani proti vyjmenování údajných pozitiv, ani proti líčení života obyčejných lidí. Právě naopak, ať se tyto rozměry doplní. Ať se například ví, kolik lidí se podvolilo, spolupracovalo, mlčelo, vstupovalo do KSČ, studovalo VUML, donášelo a vyměnilo čest za talíř. Ale nesmí to zastřít zločinnou podstatu toho režimu.
Ten, kdo zlehčuje nebo dokonce vyvyšuje režim a opomíjí bolest komunismem ničených a zničených bytostí, je pro mě revizionista v negativní poloze, jenž manipuluje a zamlžuje pravdu. Obejdu ho.
Revizionista v pozitivní poloze, který se snaží pouze pravdivě doplnit skutečnost a přitom zlo nerelativizuje, s takovým se můžu přít, ale mohu ho respektovat. Ovšem takový možná není revizionistou v pravém slova smyslu toho slova, spíše je spolutvůrce obrazu.
Neštěstí zaviněné komunisty v letech 1948–1989 je nezpochybnitelné. Nezmenšitelné početním úkonem „zlo“ minus „dobro“ rovná se „menší zlo“. Jakýkoli údajný či reálný pokrok za doby vlády KSČ nemůže zmenšit hloubku propasti, kterou režim vyhloubil.
Svoboda, ač ji nelze změřit, zvážit ani rozebrat na částice jako atom, ač se „vznáší nepolapitelně nad vodami Jsoucna“, je řádově hodnotnější než jakýkoli případný „pokrok“ ve jménu jakéhokoli „-ismu“.
Autor je publicista, působí na ÚSTR, na školách přednáší o době nesvobody
HlídacíPes.org
In-lifestyle.cz|
Žena-in.cz|
Top-Fight.cz|
Život cestovatele|
SportWin|
Zprávy - Aktuálně.cz|