Několik hodin před setkáním s Vladimirem Putinem na Aljašce Donald Trump nečekaně zavolal běloruskému samovládci Alexandru Lukašenkovi. Tato zpráva šokovala jeho politické protivníky. Prezident nejmocnější země světa najednou poctil telefonátem vzdáleného a podle jeho měřítek drobného diktátora, který zfalšoval volby v roce 2020, brutálně potlačil rozsáhlé protesty a stal se v očích Západu nelegitimním. Co se skrývá za touto senzací?
Částečně tajemství odhalil sám Trump. Na své sociální síti TruthSocial napsal: „Měl jsem skvělý rozhovor s hluboce váženým prezidentem Běloruska Alexandrem Lukašenkem. Cílem hovoru bylo vyjádřit mu vděčnost za propuštění 16 vězňů. Projednáváme také propuštění dalších 1300 vězňů.“
Tajemná hra s diktátorem
Tento příběh začal již v červenci loňského roku. Tehdy Lukašenko nečekaně omilostnil 18 osob odsouzených za „zločiny extremistického charakteru“ (tímto termínem úřady maskují politické pronásledování). Poté následovalo několik dalších vln omilostnění.
Analytici si lámali hlavu: jak vysvětlit takový „příliv humanismu“?
O zákulisí této kauzy informoval v únoru letošního roku deník The New York Times. Ukázalo se, že američtí diplomaté již dlouho a intenzivně spolupracují s Lukašenkem. Publikace uvedla, že mezi Washingtonem a Minskem se připravuje „velká dohoda“.
Konkrétně: Lukašenko „propustí mnoho politických vězňů, včetně těch známých. Na oplátku Spojené státy zmírní sankce vůči běloruským bankám a vývozu potašových hnojiv“.
A běloruský vládce skutečně pokračoval v propouštění skupin politických vězňů. Největší pozornost vzbudilo propuštění Siarheje Cichanouského, nejhoršího osobního nepřítele diktátora, v červnu. Podařilo se také dostat z běloruských věznic všechny americké občany a Bělorusy, kteří pracovali pro americké „Rádio Svoboda“.
Proč by Trump měl pokračovat ve hře s diktátorem? Současný šéf Bílého domu má přece pověst cynického obchodníka, nikoli bojovníka za lidská práva. Jedna z verzí spočívá v tom, že právě chce vylepšit svůj image a ukázat se jako humanista.
Ale hlavní motivací, jak říkají zasvěcení lidé, je palčivá touha získat Nobelovu cenu míru. A odhalují pozadí: Trump velmi nemiluje Baracka Obamu, který tuto cenu získal v roce 2009, a chce, pokud ne strčit ho do kapsy, tak alespoň vypadat ne hůře než on.
Je třeba zdůraznit, že za mřížemi v Bělorusku zůstává nositel Nobelovy ceny a obhájce lidských práv Ales Bjaljacki. Pokud bude díky úsilí Washingtonu propuštěn, šance amerického prezidenta na získání Nobelovy ceny se jistě zvýší.
Je tu ještě jedna podrobnost, která vysvětluje zvláštní pozornost současného majitele Bílého domu vůči Bělorusku. Předci jeho zetě Jareda Kushnera (kterého Trump velmi cení) jsou běloruští Židé. Zázrakem přežili nacistickou okupaci, bojovali v partyzánském oddílu a po válce emigrovali do Ameriky.
Lukašenko je v sedmém nebi
Obecně lze předpokládat řadu důvodů, které vedou Trumpa k tomu, aby běloruskému diktátorovi připomínal, že je třeba „velkou dohodu“ dotáhnout do konce.
17. srpna se na TruthSocial objevil nový příspěvek amerického prezidenta: „Děkuji Bělorusku a jeho mohutnému vůdci. Doufám, že 1300 [vězňů] bude také brzy propuštěno.“
Jak vidíme, pro účely dohody Trump nešetří komplimenty: „hluboce vážený pane prezidente“, „mohutný vůdce“. Tyto přívlastky dráždí běloruské opozičníky, ale Lukašenkovu propagandu těší. A on sám je zřejmě v sedmém nebi radostí. Takovými osloveními ho Trump do jisté míry legitimizuje, uvádí vyvrhele do světové politiky.
Pro odpůrce režimu je to složitý morální konflikt. Na jedné straně váhy je pocit nespravedlnosti, rozhořčení, na druhé straně osudy lidí, kteří trpí a umírají za mřížemi (obhájcům lidských práv je známo minimálně osm úmrtí politických vězňů v Bělorusku).
Bývalý politický vězeň Jurás Zjankovič, Bělorus s americkým pasem, který byl v dubnu předčasně propuštěn, se vyjádřil takto: „Pokud výměnou za to, že on (Trump) tam nazval Lukašenka velkým vůdcem, bude propuštěno 1300 lidí, považuji to za naprosto normální cenu, kterou lze zaplatit.“
Autokrat se ocitl v pasti?
Hlavní obava odpůrců režimu spočívá v tom, že diktátor může získat nové rukojmí. Zde hodně záleží na tom, zda má americká strana promyšlenou postupnou strategii, aby měla po ruce jak cukr, tak bič. Například: propustíš skupinu vězňů – my uvolníme některé sankce, ale pokud znovu začneš zavírat disidenty do vězení – budeme tlačit ještě silněji.
Vývoj situace bude také záviset na postoji EU, jejíž sankce proti režimu jsou mnohem přísnější než americké. A Brusel zatím zastává tvrdou (nebo nepružnou?) linii.
Běloruský vládce je mstivý, ale kvůli ekonomickým výhodám a ukončení izolace na Západě je ochoten udělat mnoho. Navíc Trump svými sladkými řečmi nastražil diplomatické pasti, „aby se Lukašenko nemohl vyvléknout“, domnívá se jeden z vůdců běloruské opozice Pavel Latuška.
Lukašenko, stejně jako všichni diktátoři, skutečně respektuje sílu. Zatímco o evropských politicích se vyjadřuje pohrdavě (údajně jsou to slabochové), současného amerického vůdce chválí. Dokonce mu lichotivě slíbil, že ho navrhne na Nobelovu cenu. Přitom si Lukašenko jistě jasně uvědomuje, že hlavu nejmocnějšího státu planety, navíc s tak drsnou náturou, je lepší nerozčilovat.
V každém případě, když Trump během telefonního hovoru začal mluvit o politických vězních, Lukašenko ho rychle ujistil: „Donalde, v této práci pokračujeme.“
Mírové rozhovory v Minsku?
Ale to ještě není vše. Proč Trump zavolal Lukašenkovi právě před setkáním s Putinem, doslova z letadla, které mířilo na Aljašku?
Zde lze uvést dvě verze, které si navzájem neodporují.
Za prvé, Američané viděli v běloruském autokratovi postavu, která je nejblíže vládci Kremlu. A zdá se, že lidé z Trumpova týmu (Christopher Smith, John Cole, Keith Kellogg) navázali kontakt s Minskem, aby prostřednictvím Lukašenka našli klíč k ruskému prezidentovi. Tak alespoň popsal zákulisí těchto návštěv korespondent časopisu Time Simon Shuster, který běloruského diktátora nazval „Putinovým našeptavačem“.
Za druhé, není vyloučeno, že se setkání prezidentů USA a Ruska uskuteční v Minsku. Je také možné, že se tam budou konat jednání o míru na Ukrajině (nebo jejich část).
Proč? Především je tato lokalita pro Putina velmi pohodlná. Považuje Bělorusko za svou zemi, kde mu nehrozí zatčení na základě zatykače z Haagu. Kromě toho Trump ve svém tweetu tajemně napsal, že se těší na setkání s Lukašenkem v budoucnu. Lze předpokládat, že do Moskvy, do doupěte agresora, se americký prezident stydí jet, ale Minsk je jakoby neutrální území.
No a sám Lukašenko se prostě nemůže dočkat, až se znovu stane mírotvůrcem. Jeho hvězdná hodina nastala v únoru 2015, kdy Minsk hostil summit normandské čtyřky. Hospodář paláce doslova zářil, daroval Angele Merkelové obrovskou kytici, mnohokrát se fotografoval s hlavami Ruska, Ukrajiny, Německa a Francie. A poté se chlubil, jak účastníkům zdlouhavého summitu nosil „kávu po kbelících“.
Nyní se běloruský vládce v roli spoluviníka agrese cítí nepohodlně. A status hostitele mírových jednání by mu však umožnil poněkud se od války distancovat, upevnit subjektivitu Běloruska a poskytnout relativní záruky, že Kreml ho nepožere.
Washington by mohl s takovým řešením souhlasit, aby ještě více motivoval Lukašenka k rychlejšímu propuštění politických vězňů. Trumpovi se nějak nehodí cestovat do země, kde je mnoho vězňů svědomí.
Volodymyr Zelenskyj by samozřejmě nechtěl jednání v Minsku. Ukrajinci si pamatují, odkud Putin v únoru 2022 vyrazil bleskovou válkou na Kyjev. Ukrajinský prezident by však bude muset jistě přistoupit na kompromisy, a tento není nejhorší.
Na závěr zmíníme ještě jeden moment, který nutí vedení USA hledat na mapě Bělorusko. Jeho území visí nad Ukrajinou a zasahuje do hranic zemí NATO. Pro Kreml je to takzvaný běloruský balkón, ze kterého se pohodlně útočí. Američané se podle The New York Times snaží snížit Lukašenkovu loajalitu vůči Moskvě.
To je velmi nevděčný úkol, vzhledem k tomu, jak je Bělorusko závislé na svém velkém východním sousedovi. Takže tato hra Washingtonu s běloruským diktátorem se může kdykoli zvrtnout.
Ale pokud budou propuštěny stovky politických vězňů, pak Trump, navzdory extravaganci jeho metod, udělá velkou dobrou věc.
Autor, Aliaksandr Klaskouski, je politický analytik běloruské nezávislé informační agentury Pozirk.
Tento to text vznikl v rámci projektu EthProMedE. Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.
HlídacíPes.org
SportDeník|
SportWin|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Žena.cz|