CENTRUM.CZ > Hradecká Drbna > dnes, 05:30

Když násilí probíhá před očima: proč lidé nezasahují a jak si říct o pomoc

2 min

Sdílet

Sexualizované násilí a obtěžování si většina lidí představuje jako něco, co se děje potají, ve tmě a mimo doslech svědků. Realita je ale jiná – často k němu dochází přímo na ulici, v autobusu nebo na nádraží, a to i za přítomnosti mnoha dalších lidí. Přesto oběti často zůstávají samy. Proč svědci nereagují?

ilustrační foto

Zdroj: Hradecká Drbna - zprávy z Hradce a okolí

Tato představa je poměrně zakořeněná: násilí se odehrává někde v temném parku, kde není nikdo, kdo by zasáhl. Jenže oběti sexuálního násilí a obtěžování často zažívají útoky ve veřejném prostoru – ve vlaku nebo na rušné ulici. A útočníkům mnohdy vůbec nevadí, že kolem jsou lidé. Naopak. Vědí, že většina z nich zůstane pasivní.

Lidé nejsou lhostejní ani bezcitní. Ale ve chvíli, kdy je situace nejasná, mají tendenci vyčkávat. Řeknou si, že se určitě najde někdo jiný, kdo bude reagovat rychleji nebo kompetentněji.

Nejde přitom „jen“ o osahávání nebo oplzlé poznámky. Veřejným prostorem zní i křik, fyzické útoky nebo loupeže. Násilníci vědí, že přítomnost ostatních paradoxně hraje v jejich prospěch: oběť se často cítí trapně a zdráhá se bránit, aby na sebe nepřitáhla pozornost.

„Jedna z věcí, kterou podle studií nejvíc trápí terče napadení nebo obtěžování někde ve veřejném prostoru, je to, že jim nikdo nepomohl. Pocit, že na to zůstali sami, že to všem okolo bylo jedno, že veřejný prostor najednou není bezpečný,“ říká Pavel Houdek, instruktor Moderní sebeobrany.

Z výzkumů přitom vyplývá, že lidé obecně chtějí pomáhat. Nejsou lhostejní ani bezcitní. Problém je v něčem jiném – ve chvíli, kdy je situace nejasná, mají tendenci vyčkávat. Řeknou si, že se určitě najde někdo jiný, kdo bude reagovat rychleji nebo kompetentněji.

Největším faktorem je tedy jednoznačnost nouze. Svědek musí jasně vědět, že člověk opravdu potřebuje pomoc. To lze podpořit neverbálním postojem, který signalizuje ohrožení, a hlavně tím, že si oběť o pomoc řekne.

Jak si říct o pomoc?

Klíčové je podle odborníků na sebeobranu oslovit konkrétního člověka: „Pane v modré bundě, pomozte mi!“ Neadresné volání totiž lidé snadno přehluší – podvědomě čekají, že zareaguje někdo jiný.

„To ale nestačí. Většina lidí neví, co má udělat. Nikdo je to nikdy neučil, a protože to je i pro ně stresová situace, mozek jim příliš fungovat nebude. Proto řekni, co přesně má člověk udělat: ‚Potřebuji pomoc, odveďte mě od něj pryč.‘ Nebo třeba: ‚Prosím, zavolejte pomoc/policii.‘,“ radí Pavel Houdek.

Jasná žádost o pomoc může rozhodnout o tom, zda na situaci zůstane sama, nebo se najde někdo, kdo se postaví na její stranu.

Důležité je podle Pavla také popsat situaci, aby bylo jasné, co se děje: „Ten muž mě obtěžuje.“, „Já ho neznám, on mi ubližuje.“

Takové věty odstraní pochybnosti, zda nejde „jen o hádku dvou známých“. A hlavně dávají svědkům jasný návod, co dělat.

Praktická zkušenost ukazuje, že jakmile zasáhne první člověk, rychle se přidají i další. Stačí prolomit bariéru nečinnosti.

Násilí ve veřejném prostoru není ojedinělý exces – je realitou mnoha lidí. A právě proto je důležité vědět, že mlčet a pasivně přihlížet může být pro oběť stejně devastující jako samotný útok. Jasná žádost o pomoc může rozhodnout o tom, zda na situaci zůstane sama, nebo se najde někdo, kdo se postaví na její stranu.