Jsme odsouzeni ke svobodě ve světě, který nedává smysl? Otázka, která netrápi pouze naši generaci

3 min

Sdílet

Existencialismus otevírá otázky svobodné vůle, smyslu života a absurdity. Zrodil se již v 19. století. Vrcholu však dosáhl až v době světových válek a událostí, které je následovaly. Lidé byli obklopeni strastí, zoufalstvím a nepochopením. Spoustu z nich to navedlo na pochybnosti ohledně lidské existence. Filozofie existencialismu se poté rozšířila po celém světě a inspirovala další filozofy, spisovatele i psychology.

Lidé jsou obklopeni strastí, zoufalstvím a nepochopením.

Zdroj: Pravda24

Až do 19. století byly existencialistické otázky těžko uchopitelné. Smysl života většinou nasměrovala společnost – od postavení v hierarchii přes Boha a posmrtný ráj, až po rodinu a její budoucnost. Každá doba přinesla odlišné historické události a pokaždé ovlivnila smýšlení lidstva. Během obou světových válek ovšem lidé přestali věřit v jistoty, kterým doposud přisuzovali smysl své existence. Žili v časech plných smrti, utrpení, bolesti a nedostatku a mnohým připadal takový svět nesmyslný, až absurdní. A právě tyto myšlenky na smrt vlily život do nového filozofického směru.

Hlavní myšlenky

Ve 20. století v období válek byl kladen důraz na ideovou celistvost společnosti. Jakákoli individualita prakticky zanikla a člověk se cítil jen jako jedna z ovcí ve stádu. Lidé se postupně začali tázat, jaký má takový život vlastně smysl. Podle existencialistů není smysl života předurčen vyšší mocí. Strůjci vlastního štěstí jsme my sami. To, jaký dáme svému žití význam, je pouze naše rozhodnutí.

Čtěte také: 99 % Čechů věří, že královna Kleopatra umřela po uštknutí hadem. Pravda je ale ještě mnohem horší

Rozhodování je další důležitou zastávkou. Filozofové přisuzují veškerou zodpovědnost za činy v našem životě nám samým. Jean-Paul Sartre však tuto svobodu nepopisuje jako volnost, ale jako tíhu. Podle něj je člověk „odsouzen ke svobodě“.

Existencialisté se zabývali také myšlenkou na absurditu světa. Klíčem je přijetí faktu, že život nemá smysl a hledat ho je zbytečné. Lidská existence je marná a my se s ní musíme smířit.

Čtěte také: Colgate a vstup na indický trh: Zádrhel představovala velká konkurence

Jedním z pojmů typických pro existencialismus se stala i autentičnost. Člověk by se neměl schovávat za společnost, ale rozhodovat se za sebe a žít pro sebe. Měl by si uvědomit, že život jednoho dne dojde ke svému konci, a do té doby využít tento čas naplno.

Představitelé existencionalismu

Friedrich Nietzsche zastával názor, že Bůh neexistuje. Proto se člověk musí chopit otěží sám. Je potřeba překonat společenské normy, překročit hranici člověčenství a stát se tzv. nadčlověkem.
Martin Heidegger se zabýval analýzou lidského bytí. V jeho díle se objevují myšlenky, které říkají, že život je určen časem a jeho autenticitu mu dodává vyhlídka na smrt.
Jean-Paul Sartre svým dílem ovlivnil prakticky celý svět. Ve svých myšlenkách zdůrazňoval svobodu a tíživou odpovědnost. Podle něj se rozhodnutí i nečinnost vždy odrazí na našem osudu.
Albert Camus se stal významným představitelem existencialismu. On sám však tento status neuznával. Jeho tvorba se opírá o absurditu a její přijetí. Místo odporu k životu je potřeba si najít vlastní smysl a užít si ho.

Dopad na moderní kulturu

Hluboké myšlenky napsané významnými filozofy dlouho nezůstaly pouze v knihách. Poznání sebe samých a uvědomění si vlastního bytí zaujalo mnohé umělce. Inspirovat se nechali nejen spisovatelé, ale také četné scénáristé filmů a divadelních her. Postoj změnila i psychologie – lidé nacházejí smysl života v hledání jeho smyslu.

Na společnost během světových válek dolehla existenční krize. Mnohým připadal svět absurdní a nesmyslný. Dokonce v životě přestali shledávat smysl, protože hodnoty, ve které věřili, se s ideologií diktovanou státem vytratily. Došlo ke vzniku filozofického směru – existencialismu. Ačkoli první i druhá světová válka už jsou součástí minulosti, myšlenky tehdejších filozofů jsou dnes stále aktuální. Smysl života si sice musíme určit sami, ale důležité je nepodlehnout bezmoci a dokázat si ho užít. Smrt totiž nemá způsobovat strach a obavy, ale má sloužit jako symbol konce. A do té doby je potřeba žít naplno.