Konflikty jsou součástí našich životů. Setkáváme se s nimi v partnerských vztazích, rodinách, práci i církvi. Konflikt může být v konečném důsledku zdravý, pokud otevře téma, které už dlouho bublá pod povrchem. Pokud se ovšem stane trvalou součástí vztahů, postupně se přemění v krizi.
Žijeme v kritickém období. Lidé se na ničem nedokážou shodnout, každý má svůj silný názor na očkování, válku i kulturně-etické otázky. Kdysi blízcí přátelé spolu přestávají mluvit, protože každý z nich stojí na opačné straně barikády. Na Facebooku sdílejí kontroverzní příspěvky, které vyvolávají vášně, a jsou přesvědčeni o své pravdě.
Žijeme v době, kdy se mezilidské vztahy zhoršují kvůli potřebě postavit se na jednu nebo druhou stranu v kontroverzních otázkách. Ničí se vztahy rodinné, partnerské, pracovní a také ty v církvi. Pro církev je dnešní doba velmi náročná, protože si znovu a znovu musí klást otázku, na čem opravdu záleží. Na čem bychom se v církvi měli shodnout? Kdy je důležitý konsensus? A kdy naopak kompromis? Co je skutečným jádrem křesťanství, na které bychom se měli soustředit?
Hledání konsensu je důležité pro naplnění hlavních cílů a vizí dané organizace, v našem případě církve. V otázkách, jak těchto cílů dosáhnout, však často dochází ke kompromisům. Jednotlivé zájmové skupiny mohou mít různé názory, ovšem v rámci jednání musí částečně ustoupit ze svých požadavků, aby se mohly pohnout dál.
Zákon versus milost Najdeme i v Bibli nějaké příklady, kdy se církev dohodla na kompromisu? Asi nejznámějším příkladem je Jeruzalémský koncil konaný v době, kdy vznikala církev. Hlavními účastníky tohoto koncilu byli první apoštolové církve, mezi nimi Pavel, Petr a Jakub (pokrevní Ježíšův bratr).
Daný spor je popsán v biblické knize Skutky apoštolů, která hovoří o vzniku církve a působení apoštolů v ní. Je svědectvím o obrácení Pavla, který nejprve jako zapálený Žid pronásledoval křesťany, dokud se nesetkal s Ježíšem a neprošel hlubokou konverzí. Následně se pak stal zvěstovatelem evangelia pro pohany, tedy nežidy.
Pavel trávil velkou část života na misijních cestách, kde ohlašoval Krista jako Mesiáše. Zažíval mnoho protivenství jak ze strany Židů, tak římské vlády. Židům vadilo především to, že podle nich dostatečně netrval na dodržování zákona. Nekladl důraz na to, aby se věřící z pohanů stali Židy dodržujícími židovský zákon.
Jedním z důležitých znaků dodržování zákona byla obřízka a také rituální čistota. Židé se měli oddělovat od pohanů, neměli se s nimi stýkat a už vůbec ne s nimi jíst, protože měli speciální pravidla ohledně přípravy jídla. Někteří věřící ze Židů z jeruzalémského prostředí věřili, že pohané se musí obřezat a dodržovat židovský zákon, který je podmínkou spasení, tedy podmínkou toho stát se součástí Boží rodiny.
Naproti tomu Pavel učil nežidovské křesťany, že už zákon není třeba dodržovat, protože ho nahrazuje víra v Krista. Dokonce v jednom ze svých dopisů, který napsal do nově vzniklých sborů, konkrétně v dopise Galaťanům, kritizuje apoštola Petra za to, že pod vlivem radikálního židovského křídla změnil své chování.
Najednou odmítal jíst s křesťany nežidovského původu u jednoho stolu. „Když ale Petr přišel do Antiochie, otevřeně jsem se mu postavil. Jeho chování bylo odsouzeníhodné: nejdříve běžně jedl s pohany, ale když dorazili Jakubovi lidé, začal se držet zpátky a odděloval se, protože se bál obřezanců. Stejné divadlo začali hrát i ostatní Židé, až se tím jejich pokrytectvím nechal strhnout i Barnabáš.“ (Galatským 2:11-13, B21 ).
To, co následovalo, je popsáno v 15. kapitole Skutků nazvané právě Jeruzalémský koncil. Autor této kapitoly několikrát zdůrazňuje, že se strhla velká hádka. Každý trval na svém. Situace vypadala beznadějně. Ortodoxní Židé nechtěli ustoupit od své pravdy dodržování zákona, Pavel zase trval na svobodě v Kristu.
Kompromis jako záchrana Na tomto kongresu se Petr už opět vrátil na stranu Pavla. Asi si vzal k srdci to, co mu Pavel vyčítal v Antiochii. Vrátil se k pravé podstatě. Ta spočívá v tom, že už není rozdílu mezi Židy a pohany. Díky milosti Ježíše Krista budou spaseni všichni, kdo věří.
Nakonec vystoupil Jakub, hlavní autorita jeruzalémské obce, a přišel s kompromisem mezi požadavkem, aby pohané dodržovali celý zákon, a postojem Pavla, že zákon už je díky Kristu překonán. Jeho řešení bylo následující: „Proto soudím, abychom pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nečinili potíže. Napišme jim však, ať se vyhýbají modloslužbě, smilstvu, masu zardoušených zvířat a krvi“ (Skutky 15:19-20).
Jakubův návrh akceptovaly obě strany. Na jedné straně uspokojil Židy, kteří odmítali jíst jídlo, které pro ně bylo rituálně nečisté. Na druhé straně uspokojil také Pavlovy přívržence, pro které bylo důležité, že nemuseli dodržovat ostatní nařízení židovského zákona, hlavně obřízku.
Pro Pavla a sbor v Antiochii bylo toto rozhodnutí velkou úlevou, o čemž svědčí slova: „Vysláni na cestu přišli do Antiochie, svolali shromáždění a předali dopis. Bratři ho přečetli a měli z toho povzbuzení radost“ (Skutky 15:30-31). I když pro Pavla tento kompromis znamenal velké vítězství pro jeho zvěstování evangelia nežidům, nadále se musel potýkat s některými Židy, kteří požadovali uplatňování zákona pro pohany.
V dopisu Galatským se Pavel vymezuje vůči jinému evangeliu, čímž myslí dodržování židovského zákona. Rozdíl mezi zákonem a milostí vysvětluje v 5. kapitole dopisu Galatským těmito slovy: „Vždyť v Kristu Ježíši ani obřízka, ani neobřízka nerozhoduje, ale víra činná pomocí lásky “.
Tento příklad je důležitý také pro nás. Nelpíme sice na obřízce, ale můžeme mít jiné zákony a pravidla, jejichž dodržování považujeme za nezbytné. Přitom nejsou podmínkou spasení. Případné další podmínky jako příslušnost ke konkrétní církvi, křest, postoj k neomylnosti Písma, stvoření a věku Země nebo Večeři Páně jsou z hlediska Pavlova učení nepodstatné.
Rovněž nám tento příklad ukazuje, že být součástí církve, Boží rodiny, znamená, že již není rozdílu mezi lidmi. Ani my nedělejme rozdíl. Nezáleží, jak dlouho jsi věřící, jak dobře znáš Bibli, jaké principy a tradice dodržuješ, do které církve chodíš… Jediné, na čem záleží, je to, jestli věříš, že Ježíš je Pánem.
To opravdu podstatné Zajímavou odpověď na to, na čem skutečně v církvi záleží, přinesla Jednota bratrská, také známá pod názvem Moravští bratři. Tato reformní církev, která vznikla ve 14. století, přišla s učením o věcech podstatných, služebních a případných.
Věci podstatné jsou věci, které jsou důležité pro spásu. Možná vás překvapí, že sem patří tři vlastnosti ze 13. kapitoly 1. listu Korintským, tedy víra, naděje a láska. Tyto tři vlastnosti jsou odpovědí člověka na Boží milost, spásné dílo Ježíše Krista a dary Ducha svatého. Je to Bůh, který se sklání k člověku a posílá na zem svého Syna, Ježíše Krista, který svým životem, smrtí a vzkříšením dosvědčuje, že Bůh miluje člověka a nabízí mu plný život, osvobozen od vlastních hříchů a nepravostí.
Věci služební jsou podle Jednoty bratrské nástroje, které si Duch Boží používá k tomu, aby skrze ně sdělil věci podstatné. Patří sem Bible, církev, křest, Večeře Páně, církevní služebníci. Pán Bůh si používá všechny tyto prostředky ke zjevení podstaty pravdy, že pouze z Boží milosti jsme zachráněni. O tom svědčí Písmo, křest, Večeře Páně. Žádná tato věc nás sama o sobě nezachrání. Ukazuje nám ale pravdu.
Nakonec věci případné jsou všechny dobově podmíněné způsoby, zvyky a obřady, kterými církev hlásá evangelium. Jsou to všechny vnější projevy církve neboli bohoslužby a misijní aktivity.
Ani v prvotní církvi nebylo všechno růžové. I tehdy se křesťané museli potýkat s problémy a konflikty. I tehdy dělali kompromisy. Ale všichni se shodli na tom hlavním. Totiž že pouze v Ježíši a jeho milosti je záchrana člověka. Na závěr použiji citát sv. Augustina, který shrnuje potřebu kompromisu: „V podstatných věcech jednota, v nepodstatných svoboda, ale ve všem láska “.
Foto: pexels-fauxels
Proboha!
Apetitonline.cz|
eXtra.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Žena.cz|
Život cestovatele|
SportWin » bavme se sportem|