Za více než půlstoletí své existence nezažil snad největší evropský rockový festival v Glastonbury takovou politickou kontroverzi jako letos. Postaralo se o ni jinak na ostrovní hudební scéně nepříliš prominentní (byť s téměř půl milionem sledujících fanoušků na Spotify) duo rapperů vystupujících pod uměleckou přezdívkou Bob Vylan.
Svou totožnost prý chrání z obav před všudypřítomným dohledem státu a jeho represívních složek. Koncert na (jedné z několika desítek scén) festivalu doprovodili hudebníci skandovaným pokřikem „Svobodu Palestině“, který plynule přišel ve skandované „Death, death to the IDF“.
Tedy smrt Izraelským obranným silám. Opakovaný slogan zazněl naplno a bez jakéhokoliv editoriálního zásahu v jednom z pěti simultánně přenášených přímých přenosů BBC z festivalu.
Pro kontext je důležité uvést, že Bobby (zpěvák dua Bob Vylan) skandoval svá slova do davu, nad nímž se vznášela záplava palestinských vlajek. Stejně jako fakt, že jeho slova zněla s razancí a kadencí, jež mohly nahánět strach. Krom samotného obsahu i s lehkostí a snadností, s nimiž lze dav ve správném „rozpoložení“ během pár sekund ovládnout, neřkuli zmanipulovat.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční.
Jakkoliv je Británie veskrze země tolerantní, přát (či přát si) ve veřejném prostoru, natož v přímém přesnou, komukoliv a kohokoliv smrt se považuje přinejmenším za morální pokleslost. A jak policejní šetření ukáže, možná i za přestupek či dokonce trestný čin. Hranice svobody projevu či vyjadřování končí tam, kde nenávist a zášť ohrozí život či zdraví jiných.
Prý umělecká nadsázka
Koncem května se o tom konec konců přesvědčila jedenačtyřicetiletá Lucy Connolyová, kterou poslal soud na dva půl roku do vězení, když po loňském masakru v Southportu (útočník s dýkou zavraždil pět školou povinných děvčátek na prázdninové škole tance) vyzvala na jedné ze sociálních sítí k masovým deportacím a zapalování ubytoven pro azylanty.
Bob Vylan obratem vysvětlili, že „Smrt IDF“ byla pouze umělecká nadsázka. Slogan prý volal po organizační demontáži či zrušení izraelských ozbrojených sil, které Organizace spojených národů viní v pásmu Gazy z genocidy. Ostatně o tragicky nevybíravé, náhodné či nahodilé střelbě příslušníků IDF proti civilistům v Gaze informuje prakticky večer co večer britská veřejnoprávní televize Channel 4.
Z druhé strany Atlantiku mezitím přišla zpráva, že americké úřady odebraly hudebnímu duu víza pro chystané koncertní turné po Spojených státech. Inter arma silent musae.
A také veřejné protesty, týden co týden v ulicích britských měst proti pokračující válce v Gaze, za právo na život Palestinců a za jejich spravedlivé existenční zajištění ukazují krom jiného, jak legitimně pluralitní je britské veřejné mínění. A jak citlivé je vůči bezskrupulóznímu a nevybíravému násilí a vůči základní neúctě či dokonce vůči opovrhování lidskými životy.
Není vyloučené, že incident v Glastonbury by zůstal bez povšimnutí, kdyby se neobjevil právě v přímém přenosu BBC a kdyby o něm obšírně neinformovala média. Odsoudili ho vládní i opoziční politici a BBC po týdnu jistého váhání postavila šéfa svého hudebního vysílání a jeho nejbližší spolupracovníky na dobu neurčitou „mimo službu“.
Na výslovný pokyn majitelů O2 arény Victoria Warehouse zrušili pak organizátoři koncert kapely Bob Vylan během prvního červencové víkendu na Radar Festivalu v Manchesteru. Z druhé strany Atlantiku mezitím přišla zpráva, že americké úřady odebraly hudebnímu duu víza pro chystané koncertní turné po Spojených státech. Inter arma silent musae.
Buďme méně jako děti
Nakonec se BBC a vlastně nepřímo i londýnským rapperům dostalo zastání snad z nejméně očekávaného kouta ostrovního veřejného diskursu. Člen Sněmovny lordů a před lety (potenciální) kandidát na lídra Konzervativní strany David Frost v deníku Daily Telegraph napsal:
„Nezastávám názor, že by BBC ve svých programech měla aktivně propagovat rasisty nebo antisemity. Ale když už lidé takové názory vyjádří, BBC by neměla (živý) přenos přerušit. Měla by nás nechat, abychom si je vyslechli a posoudili jejich jednání sami. Musíme být méně jak děti, žijící ve světě Harryho Pottera, kde se nesmí jistá slova vyslovovat nahlas, a být více dospělými lidmi.“
Vyzývat média, aby byla zdrženlivější, (nás) vede naprosto špatným směrem. Čím více budete BBC povzbuzovat k tomu, aby rozhodovala, co je (v přímém přenosu) přijatelné a co nikoliv, tím opatrnější budou a tím více upřednostní své vlastní hodnoty.
„Už teď je téměř nemožné vyjádřit ve vysílání BBC pochyby o klimatických změnách nebo o politice uhlíkové neutrality. Existuje příliš mnoho instrukcí a příliš mnoho reportérů, kteří nám vysvětlují, že čísi výroky jsou falešné nebo se nezakládají na pravdě. Ne. Jen mi prostě řekněte, co naživo řekli, a já si svůj úsudek udělám sám,“ argumentuje lord Frost.
„BBC, dělá, co má,“ pokračuje David Frost, „tedy přináší zprávy o antisemitských nenávistných pochodech v našich městech a přináší snímky nechutných transparentů a nápisů, které se na nich objevují, protože je o nich třeba vědět. A tak když se něco podobného odehrává před našima očima, správnou reakcí není takovou situaci cenzurovat, ale postarat se o to, abychom o ní věděli.“
Názor k roli veřejné služby (nejen BBC) minimálně k zamyšlení, ne-li k následování.
Autor textu, Ivan Kytka, je novinář, žije ve Velké Británii, mimo jiné byl dlouholetým redaktorem České televize či české redakce BBC World Service.