Kapitola II – Život v zajetí anděla
Gypsy Rose Blanchard vyrůstala ve světě, který se navenek tvářil jako pohádka. Růžové stěny pokoje, plyšáci, princeznovské šaty, návštěvy charitativních akcí. Ale za zavřenými dveřmi se skrývala naprostá kontrola.
Dee Dee rozhodovala, co její dcera jí, kdy spí, s kým mluví, co říká i co si myslí. Každý telefonát byl odposloucháván, každé slovo filtrováno. Pokud Gypsy projevila i jen náznak pochybností, následoval trest – výčitky, křik, popření reality.
Dee Dee ovládala prostředí, čas i tělo své dcery. Gypsy měla zákaz číst nebo používat internet bez dozoru. Nemohla si zvolit oblečení, jídlo ani barvu svého zubního kartáčku. Vše bylo řízeno matčinou logikou nemoci – „tohle nesmíš, tohle by tě mohlo zabít“. Časem Gypsy přestala odporovat. Jak by také mohla? Od dětství jí vštěpovali, že je křehká, že bez matky zemře, že svět venku je nebezpečný.
Psychologové tento vztah popisují jako extrémní formu infantilizace – proces, kdy dospívající nebo dospělý člověk je dlouhodobě udržován v roli dítěte, aby zůstal závislý.
Dee Dee si vytvořila dokonalý mikrosvět, kde byla Gypsy navždy „malou holčičkou“. I když Gypsy dospívala, matka jí zakazovala dospělý vzhled, šaty nebo zájem o kluky. Všechno, co by mohlo naznačit přechod k samostatnosti, bylo okamžitě potlačeno.
Tato forma kontroly má devastující účinek na identitu. Gypsy později vypověděla, že přestala rozumět tomu, kdo vlastně je. Nevěděla, jak stará doopravdy je (Dee Dee záměrně měnila datum narození na dokumentech), ani co je pravda o jejím zdraví. Každý pokus najít vlastní já byl okamžitě přerušen. „Když jsem zkoušela chodit bez vozíku, matka se na mě podívala tak, že jsem se vrátila a znovu si sedla,“ popsala Gypsy u výslechu.
V této fázi vztahu už nešlo o lásku. Šlo o závislost, která se podobá té mezi únoscem a obětí – známou jako Stockholmský syndrom. Oběť se naučí vnímat svého trýznitele jako ochránce, protože přežití závisí na jeho přízni. Gypsy milovala matku a bála se jí zároveň. Zvenku působily jako nerozlučná dvojice. Uvnitř to byl vztah založený na strachu a vině.
Každý krok Dee Dee byl promyšlený. Nejen vůči dceři, ale i vůči světu. Když někdo projevil podezření, že Gypsy není skutečně nemocná, Dee Dee okamžitě měnila lékaře, stěhovala se, vyhrožovala žalobami. Systém jí to umožňoval – v Americe, kde zdravotní systém spoléhá na důvěru v rodiče, nikdo netlačil na ověření pravdivosti tvrzení.
Tento dlouhodobý cyklus manipulace vytvořil psychologické vězení, z něhož se Gypsy nemohla dostat bez pomoci. Jenže pomoc nepřicházela.
A když se poprvé pokusila o odpor – tajně si psala s chlapcem přes internet – Dee Dee to zjistila. Vytrhla jí klávesnici z ruky, rozbila telefon a připoutala ji k posteli.
Od té chvíle Gypsy pochopila, že pokud se někdy chce osvobodit, bude to muset udělat sama. Jen ještě netušila, že ta svoboda přijde za cenu života.
Kapitola III – Když oběť sáhne po noži
Gypsy Rose Blanchard se poprvé setkala s Nicholasem Godejohnem na křesťanské seznamce. Bylo jí kolem dvaceti let, ale Dee Dee ji stále prezentovala jako patnáctiletou nemocnou dívku.
Internet byl pro Gypsy tajným oknem do světa, který nikdy nepoznala – svět, kde mohla být zdravá, dospělá a svobodná. Nick byl na první pohled jiný než ostatní. Osamělý, uzavřený, s rysy poruchy autistického spektra a fascinací temnějšími fantaziemi. V jejich online konverzacích se mísila něha, sexualita i násilí – kombinace, která měla fatální následky.
Gypsy v Nickovi viděla spasitele. Po letech izolace to byl první člověk, který s ní mluvil bez filtru matky, který ji neviděl jako dítě ani nemocnou, ale jako ženu. Jejich vztah se stal posedlostí. Psali si denně, plánovali útěk, tajně se sešli v kině, kam Gypsy utekla v paruce a civilním oblečení.
Jenže Dee Dee jejich schůzku odhalila. Po návratu domů následoval hysterický výbuch – rozbité věci, hrozby a opětovná kontrola.
To byl okamžik zlomu. Gypsy si uvědomila, že svobodu jí matka nikdy nedovolí. A že pokud chce žít, musí se Dee Dee zbavit. V konverzacích s Nickem se začal objevovat plán. Nejprve nesmělé věty, později konkrétní detaily. „Kdyby už nebyla, mohla bych být konečně volná,“ napsala jednou. Nick odpověděl: „Můžu to udělat za tebe.“
V červnu 2015 přijel Nick do Springfieldu. Dee Dee spala v ložnici. Gypsy mu otevřela dveře, dala mu rukavice a nůž. Sama se schovala v koupelně, zatímco Nick její matku ubodal. Poté spolu utekli do Wisconsinu. Na sociální síti Gypsy napsala z matčina účtu:
„Ta kráva je mrtvá.“
Policie dům brzy objevila. Dee Dee ležela v posteli pod přikrývkou, tělo pokryté bodnými ranami. Gypsy byla nalezena o dva dny později, živá – a bez invalidního vozíku. Když ji policisté viděli chodit, nechápali, co se děje. V ten moment se iluze zhroutila.
Psychologové, kteří Gypsy později vyšetřovali, popsali její duševní stav jako extrémní formu posttraumatické adaptace. Po letech zneužívání nedokázala rozlišit mezi svobodou a destrukcí. Vnímala vraždu jako jediné východisko. Nebylo to chladné rozhodnutí, ale zoufalý pokus uniknout z klece, která byla prezentována jako domov.
Nicholas Godejohn byl přesvědčen, že konal z lásky. V jeho mysli šlo o hrdinský čin – ochránil Gypsy před zlem. V realitě však šlo o zločin plánovaný, promyšlený, vykonaný s chladnou přesností. Jeho duševní poruchy, kombinované s fantazijním myšlením, vytvořily nebezpečný mix – oddanost bez empatie.
Když se případ dostal k soudu, veřejnost byla rozdělena. Mnozí považovali Gypsy za oběť, jiní za spolupachatelku. Ale každý, kdo slyšel nahrávky jejich rozhovorů a četl zprávy o lékařských podvodech Dee Dee, si uvědomil, že hranice mezi vinou a přežitím tu ztrácí jasné obrysy.
Gypsy byla nakonec odsouzena za spoluvinu na vraždě druhého stupně k desetiletému trestu. Ve vězení poprvé začala žít jako dospělá žena. Učila se číst, psát, mluvit sama za sebe. Paradoxně až za mřížemi našla svobodu, kterou jí svět nikdy nedal.
Kapitola IV – Společnost jako spolupachatel
V příběhu Gypsy Rose Blanchard je něco, co děsí víc než samotný zločin – skutečnost, že všechno to šílenství se odehrávalo na očích veřejnosti.
Lékaři, sousedé, přátelé, charitativní organizace, dokonce i televizní štáby – všichni viděli matku, která se obětovala pro své nemocné dítě. A nikdo se nezeptal, proč ta oběť nikdy nekončí.
Dee Dee byla mistrem sociální manipulace. Věděla, jak v lidech vyvolat soucit a jak ovládat jejich pozornost. Mluvila klidně, používala odborné termíny, znala všechny správné fráze. Každé vystoupení, každé interview, každý veřejný projev byl pečlivě inscenován. Gypsy seděla v invalidním vozíku, usmívala se, i když jí oči prozrazovaly smutek. A lidé tleskali.
Psychologové mluví o fenoménu zvaném „halo efekt“ – tendenci přeceňovat jednu pozitivní vlastnost a ignorovat ostatní informace. Když někdo působí laskavě, máme sklon věřit, že je i poctivý. Dee Dee byla prototypem obětavé matky, a tak se její slova nezkoušela, jen se přijímala. Lékaři jí věřili, protože byla přesná, organizovaná a emocionálně přesvědčivá. Každý, kdo měl pochybnosti, riskoval, že bude označen za necitlivého nebo krutého.
Když se podíváme zpět, můžeme vidět desítky okamžiků, kdy mohla být pravda odhalena. Lékař, který si všiml nesrovnalostí v dokumentaci. Sousedi, kteří viděli Gypsy chodit po zahradě, když si myslela, že ji nikdo nesleduje. Charitativní pracovníci, kteří přinášeli dary do domu, kde všechno působilo až příliš dokonale. Ale všichni raději věřili příběhu než skutečnosti.
Je to hluboce lidská tendence – víra v dobro, které se lépe poslouchá než zlo, které bolí. Společnost má sklon vytvářet hrdiny a oběti, protože černobílý svět se snáze chápe. Dee Dee tuto potřebu využila do posledního detailu. Byla andělem v růžovém, který skrýval noční můru za zavřenými dveřmi.
Sociální psychologové tento typ kolektivní slepoty označují jako „bystander effect“ – jev, kdy přítomnost ostatních lidí paradoxně snižuje pravděpodobnost, že někdo zasáhne. Každý se domnívá, že situaci někdo jiný sleduje, že někdo jiný už určitě něco udělal. V případu Blanchardových byla ta slepota doslovná. Čím víc lidí kolem Dee Dee bylo, tím méně pravdy se k ní dostávalo.
Z pohledu systému jde o selhání institucí, které mají chránit zranitelné. Z pohledu psychologie je to selhání empatie – schopnosti vidět skutečné utrpení i tehdy, když je maskované úsměvem. Gypsy Rose nebyla jen obětí své matky, ale i obětí systému, který neuměl poznat, že soucit může být zneužit jako nástroj moci.
A když pak přišla vražda, svět reagoval s šokem. Jak mohla tak „milující dcera“ něco takového udělat? Odpověď je jednoduchá a děsivá zároveň: protože nedostala jinou možnost.
Kapitola V – Osvobození nebo vina?
Když soud v roce 2016 vynesl rozsudek, Gypsy Rose Blanchard neplakala. Přijala desetiletý trest s klidem, který šokoval veřejnost.
Ale kdo ji pozorně sledoval, viděl, že to nebyl chlad – byl to klid člověka, který poprvé v životě slyšel spravedlivý verdikt. Poprvé rozhodovala o svém osudu sama, a i když skončila ve vězení, byla to svoboda. „Vězení je nic proti tomu, co jsem žila dřív,“ řekla později v rozhovoru.
Gypsy začala za mřížemi znovu objevovat sama sebe. Učila se mluvit o traumatu, učila se odpouštět, učila se žít bez bolesti a strachu. Psychologové popsali její proces změny jako rekonstrukci identity – přechod z uměle vytvořené role „nemocné dívky“ do reality dospělé ženy, která se musí naučit, co znamená mít vlastní vůli.
Její příběh přináší otázku, která nemá jednoznačnou odpověď: Byla vražda osvobozením, nebo zločinem?
Z právního pohledu ano – zločinem, který si zasloužil trest. Z psychologického pohledu však byla logickým vyústěním let zneužívání, kdy oběť přestane vidět jinou cestu než destrukci. Gypsy nejednala z nenávisti, ale ze zoufalství.
Tento paradox z ní udělal symbol moderního dilematu: jak společnost posuzuje činy, které vznikají z dlouhodobého utrpení. Kolik viny může nést člověk, který byl celý život veden k poslušnosti, strachu a sebezapření? Jaký trest má smysl tam, kde chyběla možnost volby?
Když byla Gypsy po osmi letech podmínečně propuštěna, svět se rozdělil znovu. Někteří ji oslavovali jako hrdinku, která přežila nemožné. Jiní ji považovali za vražedkyni, která unikla plné odpovědnosti. Gypsy se však do žádné z těchto rolí nehodila. Už nebyla obětí ani pachatelkou – byla přeživší.
Její případ se dnes vyučuje na univerzitách po celém světě jako extrémní příklad psychologického zneužívání, které se skrývá za maskou péče. A také jako varování, že lidská psychika není stvořená pro nekonečné utrpení – že i láska může zabíjet, když se změní v nástroj moci.
Gypsy Rose Blanchard dnes říká, že nechce být symbolem ani senzací. Chce být jen člověkem, který se učí žít bez lží. Možná právě v tom spočívá její skutečné vítězství.
🧠 Infobox: Co je syndrom Münchhausen by proxy
Tato duševní porucha (dnes označovaná jako Factitious Disorder Imposed on Another) se projevuje tím, že pečující osoba – obvykle rodič – úmyslně vyvolává, přehání nebo vymýšlí zdravotní potíže dítěte. Cílem je získat pozornost, soucit a kontrolu. Léčba je náročná, protože pachatelé obvykle odmítají uznat, že dělají něco špatného. Syndrom se často odhalí až po letech – někdy až tehdy, když oběť zemře nebo uteče.
🎬 Doporučené dokumenty a filmy
Mommy Dead and Dearest (HBO, 2017) – detailní dokument s výpověďmi Gypsy i vyšetřovatelů.
The Act (Hulu, 2019) – dramatizace případu s Joey King v hlavní roli.
Gypsy’s Revenge (Investigation Discovery, 2018) – psychologický pohled na vztah matky a dcery.
Zdroje: BBC, CNN, Psychology Today
Psychologie zločinu 
FAJNTIP.cz|
Techzpravy.cz|
Umíme poradit|
SvětFormule.cz|
KINOTIP2.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Trendy svět|
Žena.cz|