Její tvář kdysi patřila k těm nejpůvabnějším na televizních obrazovkách. Princezna s něžnýma očima, která okouzlila v pohádkách, objevila se v seriálu Rodáci a zářila i v Národním divadle. Eva Horká působila křehce, přesto měla v sobě zvláštní sílu, díky které patřila mezi nejobsazovanější herečky své generace. A pak jako by se po ní slehla zem. Proč se stáhla do ústraní a jak dnes žije žena, která prožila velkou lásku i velké zklamání?
Dívka, která chtěla lidi rozesmát
Eva Horká se narodila do rodiny, kde kultura měla vždy své pevné místo. Maminka měla hudební sluch a hrála na housle, tatínek psal odborné články. Malá Eva se ale už odmala hlásila na recitační soutěže a o prázdninách organizovala dětská divadýlka. Už tehdy bylo jasné, že svět představivosti a jeviště pro ni bude tou správnou cestou.
„Vždycky jsem se nejvíc radovala, když se při našich dětských představeních smáli ostatní. Viděla jsem, že se lidem na chvíli rozzářily oči, a to byla moje největší odměna,“ vzpomínala v rozhovoru pro iDNES. Ta touha rozdávat radost jí zůstala dodnes.
Po absolvování hudebně-dramatického oboru na pražské konzervatoři přišel první velký krok. Jako sotva osmnáctiletá se dostala do činohry Národního divadla. Z konkurzu na Ofélii do slavného Hamleta Miroslava Macháčka vyšla vítězně. A tak se stala součástí Zlaté kapličky, kde po boku Josefa Kemra, Jany Hlaváčové či Františka Němce sbírala zkušenosti, které ji na celý život poznamenaly.
Z pohádkové princezny hereckou osobností
Na televizní obrazovce se objevovala pravidelně. Hrála v desítkách pohádek, kde jí její jemná tvář a světlé vlasy předurčovaly role princezen. Sama ale toužila po složitějších postavách. „Chtěla jsem pořád hrát mrchu. Až mi jednou pan režisér Hovorka svěřil dokonce dvě mrchy. Vlastně mi tím splnil moje přání,“ prozradila později. Dočkala se například v pohádce Jeníček a Mařenka, kde hrála jak macechu, tak ježibabu.
Kromě pohádek ale dokázala zaujmout i v dramatech. Zahrála si v Dívce s mušlí Jiřího Svobody, v Jakubiskově Perinbabě ztělesnila smrt v mladé podobě a v seriálu Rodáci se stala první láskou postavy Jana Šťastného. Byly to role, které ji na dlouho zařadily mezi výrazné tváře českého filmu i televize.
Na jevišti zůstala věrná intenzitě a citovosti. Sama přiznala, že právě tyto vlastnosti jí později v Mladé Boleslavi začali někteří režiséři vyčítat. Podle nového vedení divadla byla „příliš citová“ a „netýmová“. „Já tu profesi pořád stejně miluju jako při studiích. V tomhle smyslu jsem zůstala až možná překvapivě stejná. Neumím jít napolovic do věcí. Buď všechno, nebo nic,“ popsala svou hereckou filozofii.
Láska, která ji změnila
Herecký život Evy Horké ovlivnila také nenaplněná láska. Jejím osudovým mužem byl herec a pedagog Boris Rösner. Charismatický umělec si ji získal svým hlasem, noblesou i hereckým talentem. Jenže Rösner její city nikdy neopětoval a později se oženil s jinou.
Pro mladou herečku to byla rána, která se nehojila snadno. Když v roce 2006 Rösner zemřel na vážnou nemoc, Horkou to údajně hluboce zasáhlo.
Cesta k duchovnu a k sobě
Horká se už od mládí zajímala o duchovní literaturu, četla Bibli, Rudolfa Steinera nebo buddhistické texty. Od mládí let pravidelně meditovala a i dnes považuje víru v něco vyššího za oporu. Herectví vnímá jako poslání, službu lidem. Proto raději odmítne roli, pokud jí nedává smysl nebo pokud nedostane scénář, jak se jí stalo u filmu Šarlatán.
Jenže duchovní hledání mělo i stinné stránky. Už od sedmadvaceti let ji provázely těžké deprese a úzkosti. Otevřeně přiznala, že procházela obdobími, kdy ji ochromovaly pochybnosti, zda je na správné cestě. „Ty trvaly už od mých 27 let. Tehdy jsem prožívala čtyřleté velice těžké období. Bylo spojeno i s určitou duchovní cestou a mým rozhodnutím na ní. Komunikace s duchovním rozměrem bytí má pro mně celoživotně zásadní význam,“ vzpomínala. Záchranu jí tehdy přinesla nová nabídka, a to angažmá v Mladé Boleslavi a možnost učit na herecké škole.
Učitelka, která předává zkušenosti
Eva Horká dlouhé roky také učila. Působila na Vyšší odborné škole herecké v Praze-Michli, kde vedla mladé studenty k tomu, aby nehráli jen naučené figury, ale aby hledali v rolích sami sebe. Pedagogická práce pro ni byla doplněk její herecké cesty, který ji dokázal obohatit stejně jako divadlo.
Vedle divadla si Horká našla pevné místo i v dabingu. Její hlas znají diváci z celé řady zahraničních filmů a seriálů. Sama přiznávala, že právě dabing jí často dával jistotu v dobách, kdy zrovna neměla stálé divadelní angažmá. Nebyla z těch, kteří musí být za každou cenu vidět na obrazovce nebo plakátu před divadlem. Raději vzala práci, která jí přišla smysluplná, než aby kývla na roli jen proto, aby byla „na očích“.
Herečka, která čeká na svou pohádku
Když ji dnes člověk potká, stále má v sobě křehkost, kterou diváci znali z pohádek. Na tváři sice přibyly vrásky, ale její oči si uchovaly stejnou čistotu, jakou měla mladá princezna z televizních inscenací. Sama otevřeně říká, že život jí přinesl i těžké chvíle a zklamání, ale nikdy se v nich úplně neutopila.
Možná ještě přijde chvíle, kdy se objeví ve velké roli na jevišti nebo na filmovém plátně. Do té doby žije spíše v ústraní a hledá rovnováhu mezi divadlem, pedagogikou a duchovním rozměrem života. Naposledy jsme ji mohli vidět ve dvou epizodách seriálu Děcko. A diváci si ji mohou stále připomínat v pohádkách, kde patří mezi nejpůvabnější tváře své generace. Česká televize například uvede její pohádku Zlatý copánek v sobotu 20. září 2025 na ČT1 od 14:30.
Zdroje: autorka, iDNES, i-divadlo, Blesk