Kdy a jak jste se dostal k tématu Vltavy?
Začalo to úplně jednoduše. Od dětství jsme jezdili k babičce a dědečkovi na chatu na Slapy, takže doslova k Vltavě. Jenže jako dítě mě to vůbec nezajímalo a spíš jsem poslouchal, co si lidé mezi sebou povídají. Až v dospělosti, jsem se začal zajímat víc. Zajímaly mě Svatojánské proudy a všechna ta zaniklá místa, o kterých jsem slýchal. A tehdy mi bratr koupil knihu Zmizelá Vltava od Jana Čáky, což je dodnes taková ikonická publikace. Najednou jsem zjistil, že existuje obrovské množství informací a obrázků o místech, kam jsem sám chodil, jen už to všechno vypadá jinak. Čáka byl výtvarník, takže kniha je plná jeho nádherných obrazů, ale mně osobně víc učarovala fotografie. Chtěl jsem vidět, jak to vypadalo doopravdy, nejen romanticky přikrášlené. Tak jsem začal hledat staré fotografie Vltavy, sbírat je a postupně se v to úplně ponořil. A dělám to vlastně pořád.
Věnoval jste se historii i profesně nebo je to váš koníček?
Jsem čistý amatér. Vystudoval jsem dopravní průmyslovku, a to, co jsem se učil, už dnes ani nedělám. Historii jsem nikdy nestudoval, fotografii taky ne, všechno, co vím, jsem se naučil vlastní cestou, zájmem a čtením. Nejsem historik, spíše člověk který se zajímá historii. Začalo to u historie místní, kolem Slapů, ale jak jsem se do toho víc nořil, zjistil jsem, že jedna věc navazuje na druhou, a najednou mě zajímala celá Vltava. A když si k tomu člověk najde podklady a souvislosti, zjistí, že je to ohromně zajímavé. Je to takový koníček, který mě pořád žene dál.
Jak vznikl váš web Stará Vltava?
To bylo vlastně přirozené pokračování. Začal jsem sbírat fotografie staré Vltavy a brzy jsem si uvědomil, že je škoda mít je jenom doma v šuplíku. Člověka sice baví něco hromadit, ale časem to přestane dávat smysl, pokud se o to nemůže podělit. Takže jsem si řekl, že je vystavím na internetu. Webová galerie byla nejlepší řešení. Kdokoli se tam mohl přijít podívat, porovnat, jak to kdysi vypadalo.
Když jsem se začínal staré Vltavě věnovat, téma zaniklých míst a přehrad ještě moc netáhlo. Ale dnes je to úplně jiné, lidé si všechno rádi vyhledávají, ptají se, zajímají se o historii své krajiny. A postupně z toho vznikly i knihy, protože web je jedna věc, ale mít to v ruce jako soubor fotografií a textů, to má úplně jinou váhu. Ty knihy jsou takový logický výsledek té dlouholeté práce.
Funguje tedy váš web i jako archiv a posílají vám lidé sami fotografie?
Ano, občas se to stane. Někdo najde starou fotku na půdě nebo v rodinném albu a pošle mi ji, že by se na web hodila. Ale není to databáze, kde by lidé mohli volně stahovat fotografie. Je to spíš galerie, místo, kam se přijdou podívat, udělat si představu, porovnat.
Navíc spousta fotografií na webu není přímo moje. Mám je půjčené od jiných lidí, institucí nebo archivů. Pokud někdo potřebuje snímky pro publikaci nebo výstavu, můžu je poskytnout, případně odkázat na majitele. Jenže u mnoha starých fotografií už to nejde dohledat, někdy jsem je získal před patnácti, dvaceti lety, často od lidí, které jsem znal jen přes e-mail, a ti už třeba nežijí. U takových je to složité – fotka existuje, ale majitel už se najít nedá.
Jak je možné, že už z poloviny 19. století existují fotografie Vltavy?
Fotografie jako taková vznikla už ve dvacátých letech 19. století, ale dlouho byla spíš raritou. V roce 1865, kdy do Štěchovic doplul první parník, už se sice fotilo běžněji, ale pořád to byla nákladná a technicky složitá věc. Fotilo se na skleněné desky, museli jste mít po ruce temnou komoru, chemikálie, všechno to připravit přímo na místě. Proto je z té doby krajinných fotografií opravdu málo a spíš se fotili lidé v ateliérech. I přesto se jedna slavná fotografie dochovala, snímek parníku ve Štěchovicích od fotografa Jindřicha Eckerta. Je známá, existuje dokonce v několika variantách, jako upomínková fotografie i jako vizitka. Ve skutečnosti je focena přímo ve Štěchovicích, ale směrem na Brunšov. Ty staré fotografie je potřeba znovu a znovu zkoumat, protože často neodpovídají přesně tomu, co se o nich traduje.
Možná tehdy vzniklo víc snímků, ale právě tahle jediná se dochovala a dodnes se opakuje v knihách a článcích. Je to krásný doklad toho, jak zásadní změnou byl příchod paroplavby a jak velký svátek to pro místní lidi byl.
Setkal jste se přímo s pamětníky zaniklé Vltavy?
Ano, a je jich pořád docela dost, protože Orlická přehrada se napustila na počátku šedesátých let. To není zase tak dávno, takže lidé, kteří tam tehdy žili, dnes mají třeba osmdesát, devadesát let a ještě vzpomínají. Když jsem pracoval na knize o Svatojánských proudech, potkal jsem například pana Václava Husu, to byl poslední žijící vorař. Vyprávěl mi, jak už jako dítě jezdil se strýcem po Vltavě, jak se to tehdy dělalo, a to jsou vyprávění, která mají obrovskou cenu. Do knihy jsem jeho vzpomínky zařadil.
Nebo když jsem v roce 2009 vydával knihu o fotografiích pana Josefa Dvořáka z Davle, pořád ještě žili lidé, kteří si pamatovali dobu, kdy on fotil. Mohli mi k těm snímkům něco říct, dodat souvislosti. Jenže to se strašně rychle mění a většina z nich už dnes není mezi námi. Člověk si uvědomí, jak důležité je pamětníky oslovit včas a jak velká škoda je, že když jsem měl tu možnost, tak jsem se často na spoustu věcí vůbec nezeptal. To je velké ponaučení.
Jste autorem knihy Výlet k Vltavě do Svatojánských proudů, která vyšla v minulém roce. Jak byste knihu představil?
Já sbírám fotografie z celé Vltavy, ale nejvíc se soustředím na oblast Slapské přehrady, Štěchovic a Davle. To je takový můj region. A právě o Svatojánských proudech jsem připravoval knihu snad deset let a vyšla nakonec pod názvem Výlet k Vltavě do Svatojánských proudů. Tahle oblast je nesmírně zajímavá. Dnes ji lidé vnímají hlavně jako krásné rekreační místo, kam se chodí na výlety, ale dřív měla úplně jiný význam. Byla to kritická část celé dopravní cesty po Vltavě. Jednalo se o nebezpečnou soutěsku pro Vltavské plavce a šífaře, a to již od středověku. Vltava byla významná dopravní komunikace středem království a soutěska nad Štěchovicemi tuto dopravu dost komplikovala.. V knize jsem tak chtěl ukázat nejen fotografie, ale i ten příběh, jak se krajina a život kolem řeky změnily během necelých sta let.
Sbíráte fotografie a zkoumáte historii Vltavy více než dvacet let. Využívají vaše poznatky i jiné projekty nebo instituce?
Ano, a je to vlastně docela zajímavý příběh. Já sám mám jen středoškolské vzdělání, ale jednou se mi ozvali lidé z ČVUT, že připravují projekt, kde chtějí zmapovat zaniklou krajinu podél Vltavy. Potřebovali někoho, kdo má přehled o fotografiích, o archivech, o tom, co existuje a kde to hledat. Narazili na můj web Stará Vltava a oslovili mě.
Jedním z výstupů projektu je interaktivní webová mapová aplikace s množstvím lokalizovaných historických fotografií. Spolupráce nyní pokračuje dál, ta databáze dnes obsahuje asi dva tisíce historických fotografií a neustále se doplňuje a rozšiřuje. Je to krásný příklad toho, jak se může spojit nadšení amatéra s odborným přístupem univerzity a díky tomu vznikne něco, co má skutečný význam pro další generace.
Techzpravy.cz|
Kód Enigma|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Borovan.cz|
Fajnstyl.cz|
Byznisdenik.cz|