Sexuální násilí se dlouho posuzovalo úzkou optikou fyzického odporu. Až nedávné rozhodnutí Ústavního soudu – v návaznosti na Evropský soud pro lidská práva – ukazuje, jak hluboké mezery měl náš právní systém v porozumění psychické bezbrannosti. Případ zneužití ze strany duchovního není uzavřen – ale něco podstatného už změnil.
Ústavní soud letos v květnu zrušil své vlastní rozhodnutí v kauze možného pohlavního zneužívání ze strany katolického kněze vyučujícího na teologické fakultě. Dospělá studentka podala na svého duchovního doprovázejícího, rádce, zpovědníka a současně také vedoucího diplomové práce trestní oznámení kvůli sexuálnímu zneužívání. Její případ policie po prověření odložila; přes podané stížnosti, a to včetně ústavní, žena v rámci České republiky neuspěla. Do hry celý případ vrátil Evropský soud pro lidská práva, který rozhodl, že Česká republika porušila své pozitivní závazky plynoucí z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V návaznosti na toto rozhodnutí povolil Ústavní soud obnovu řízení a nálezem z července rozhodl, že byla porušena základní práva této ženy. Je nutné zdůraznit, že toto rozhodnutí je „jen“ dalším krokem v procesu objasňování povahy tehdejších aktů dotyčného kněze, nikoli definitivním rozhodnutím, že skutečně ke zneužívání či dokonce znásilnění došlo. Klíčovým objektem zkoumání se nyní stane pojem bezbrannosti, resp. kdy přesně lze o stavu bezbrannosti hovořit. Zčásti se jedná o výlet do minulosti, vzhledem k tomu, že od letošního roku platí upřesněná definice znásilnění a také pojmu bezbrannosti. Přesto je zajímavé sledovat i tuto kauzu, protože názorně ilustruje, jak se postupně, i přes různá úskalí včetně panických záchvatů na sociálních sítích, daří prosazovat hlubší porozumění tomu, co prožívají oběti sexuálního násilí.
Za předchozí právní úpravy se pozornost daleko více soustředila na použití násilí než na vůli oběti. Ke znásilnění mohlo dojít též zneužitím bezbrannosti, ale právě v těchto případech se pozornost velmi pečlivě soustředila na okolnosti bezbrannosti, resp. zda oběť přece jen neměla šanci se nějak bránit. Uznávala se sice nejen absolutní bezbrannost, ale i stav, kdy se oběť nebránila kvůli nedostatku tělesných či psychických sil a schopností. Přesto byla kritéria pro posouzení dosti zúžená.
Náš právní řád, včetně judikatury a aplikační praxe, dlouhou dobu lpěl na úzkém výkladu pojmu bezbrannosti. Na tuto skutečnost upozornil i Evropský soud. Vytkl České republice, že nepostihuje dostatečně nekonsenzuální sexuální akty. Není totiž na úvaze veřejné moci, zda a jakým způsobem bude postihovat porušení základních práv. Naše orgány měly povinnost provést skutečně účinné vyšetřování, protože pojem bezbrannosti v našem právním řádu existoval.
Ústavní soud proto nyní v návaznosti na rozhodnutí Evropského soudu konstatoval, že práva této ženy byla porušena. Její tvrzení ohledně bezbrannosti a závislosti měli vyšetřovatelé podrobit pečlivějšímu zkoumání. Žena se totiž dotyčnému knězi svěřila s tím, že již dříve byla sexuálně zneužita jiným knězem, a proto „zamrzne“ a není schopna se bránit. Fyzická reakce jejího organismu jí zabraňuje, aby razantně protestovala přímo během kontaktu. Přesto dávala opakovaně najevo, jak jí je toto jednání nepříjemné, mluvila o fyzické nevolnosti.
Uvedená kauza ilustruje, jak se v průběhu času pohlíželo na znásilnění a jak byla chápána případná bezbrannost oběti. Dlouhou dobu panoval dosti restriktivní výklad, který vycházel z podvědomé představy, že žena, pokud nesouhlasí se sexem, projevuje odpor skutečně výrazným způsobem, nejlépe tedy tím, že se doopravdy fyzicky brání. Připouštěly se výjimky jen v případech, které se hodnotily jednotlivě a vždy se posuzovaly pohledem fyzického násilí a možnosti obrany. Psychická stránka zůstávala dlouhou dobu stranou.
Znásilnění se chápalo především jako fyzická újma, pozornost zraněné duši, tedy psychickým traumatům, zůstávala na okraji zájmu. Navíc se odpovědnost přesouvala na ženu, protože se posuzovala její možnost obrany, nikoli ta okolnost, že za násilí je vždy odpovědný útočník. Vyšetřující orgány nyní v této konkrétní kauze budou znovu přezkoumávat, zda bezbrannost ženy byla dána též jejím vztahem k dotyčnému knězi. Jeho postavení vůči ní mu umožňovalo velkou míru kontroly a dohledu, věděl o tom, co prožívá, jak reaguje, resp. o její bezmocnosti adekvátně reagovat, a přesto toho využil pro uspokojení svých potřeb. Vykonával vůči ní otcovskou autoritu, a tudíž přebíral část zodpovědnosti. Postavení duchovního otce v sobě zahrnuje stálou účast na životě svěřence.
Tvrzení o roli duchovního otce a jeho kontrole nad svěřenou osobou bude nyní znovu zkoumat policie, protože Ústavní soud rozhodl, že věc nebyla řádně prošetřena a orgány činné v trestním řízení nevyvinuly skutečnou a řádnou snahu věc objasnit. Předchozí vyšetřování totiž skončilo s tím, že se jednalo o poměr vzniklý ze vzájemné náklonnosti. Bude proto velmi zajímavé sledovat další výsledek vyšetřování. Nyní bude předmětem šetření skutečná povaha vztahu mezi duchovním doprovázejícím a osobou, která se mu svěřuje, a možné zneužití postavení duchovního otce.
Uvedená kauza má širší dopad, ukazuje totiž na míru odpovědnosti jednotlivých aktérů. Ženě býval v těchto vztazích připisován daleko větší podíl odpovědnosti, než byla schopna unést a než by odpovídalo spravedlivému posuzování vztahů. Pohlíželo se na ni jako na svůdkyni, byla jí připisována povinnost ukončit vztah, a to bez ohledu na to, zda taková schopnost byla v jejích silách. Často neměla možnost úniku. Přehlížely se konkrétní okolnosti případu a hodnocení byla paušalizována. Nebralo se v potaz, že útočník si vybírá oběti zranitelné, ty, jejichž schopnost obrany je z různých důvodů oslabena. Ve výsledku se tím legitimizovala mocenská převaha. O zneužití mocenského postavení se nehovořilo. K tomu přistupovaly i představy, že kněz jako duchovní autorita jedná duchovně správně.
Můžeme proto uvítat, že i Česká republika loni přijala trestní postih nekonsensuálního pohlavního styku a zavedla formulaci „proti seznatelné vůli“. V řadě případů totiž žena tzv. zamrzne a nebrání se, což ale v minulosti nebylo považováno za znásilnění. Zákonodárci se konečně nechali přesvědčit, že prioritou není zkoumání míry překonání odporu, ale respekt k vůli druhého. Rozšířil se také pojem bezbrannosti o situaci „silného ochromujícího stresu“, přičemž se bezbrannost neřeší jen ve vztahu ke znásilnění, ale i v případě jiných trestných činů.
Proboha!
Zprávy - Aktuálně.cz|
NESPECHEJ.cz|
KINOTIP2.cz|