Pornografie prostupuje nejintimnější roviny našeho života, přesto se o ní málokdy bavíme a sledujeme ji raději o samotě za zavřenými dveřmi. Zážitek sdíleného diváctví, vzrušení i následné reflexe chce naproti tomu nabídnout festival alternativního porna P*fest. Sál kina Bio Oko se 6. a 7. února naplní projekcí touhy.
Pornografie je nezvedené kvítko. Náboženské, morální a právní systémy se ji snaží omezit a vykázat tak sexualitu do patřičných mezí, které má už samotné zobrazení sexu rozvolňovat. K tradiční konzervativní kritice se od osmdesátých letech přidala také kritika jiná, jež naopak pornografii viní z upevňování utlačujících patriarchálních struktur. Americké feministky jako Andrea Dworkin nebo Catharine MacKinnon argumentují, že porno vždy ponižuje a odlidšťuje ženy. Má-li patriarchát a nerovnost pohlaví dojít svému konci, pornografie musí jít první.
Feministické myšlení ovšem přineslo i zcela opačný názor. Sex-pozitivní autorky jako Gayle Rubin nebo Carol Vance poukazují na to, že musíme rozlišovat mezi zobrazením sexuality a útlakem žen. Obojí se sice ve většině pornografických snímků setkává, zároveň je však možné vytvářet i jiné reprezentace, takové, které by ženy neponižovaly, ale naopak jim poskytovaly potěšení. Dobré porno existovat může a někde už i existuje – argumenty Dworkin přece neplatí u queer sexu a jeho zobrazení, které údajně nerovný sex mezi mužem a ženou úplně obchází.
Ani zastánkyně pornografie ale netvrdí, že je podoba většinové heterosexuální produkce v pořádku. Řešením podle nich ovšem není porno zakázat, nýbrž ho začít točit samy a jinak. „Pokud se ženy nezapojí do pornografického diskurzu jako tvůrkyně, porno bude vyjadřovat pouze to, co si o sexu myslí muži. Je nutné být aktivní, aby se vytvořil prostor, kde budou zastoupeny všechny sexuality a genderové identity,“ tvrdí švédská režisérka Erika Lust, která je od začátku tisíciletí jednou z výrazných postav proudu tzv. etické pornografie.
Sdílet a zlepšovat
Festival P*fest, který proběhne 6. a 7. února v pražském Bio Oko, navazuje na desetiletí těchto debat i produkčních snah a přináší je do současného českého prostoru. Dramaturgyně Anna Krejčířová, Zuzana Černá a Dorota Vašíčková našly inspiraci na návštěvě Porn Film Festival ve Vídni. „Byly jsme nadšené, kolik témat alternativní porno otevírá. Zajímavá je kolektivní zkušenost, kdy pak všichni sdílejí svoje zážitky. Bylo to pro mě zlomové, jak člověk může přemýšlet o intimitě a vlastním těle,“ vysvětluje mi motivace pro pořádání P*festu Zuzana, když se s organizátorkami setkávám v kavárně kina.
Stejný produkční tým už loni v srpnu uspořádal pásmo etické a queer pornografie pod názvem Všechny barvy porna
„Porno je něco, co bychom měli dlouhodobě kultivovat. Mělo by být předmětem veřejné diskuse, na jaké porno se koukáme a jak by se dalo ovlivnit, jak vypadá. Tato debata teď minimálně v Česku není,“ doplňuje Dorota a dodává, že cenzurní snahy jsou nerealistické. Existenci porna musíme brát jako fakt, který nám naopak může něco přinést.
To ale neznamená, že je jeho obvyklá podoba přijatelná. Kultivovat je potřeba například systémy produkce, na což reaguje koncepce tzv. etického porna. Tímto pojmem se označují snímky, které vznikly za férového ohodnocení v bezpečném produkčním zázemí. Způsob produkce však nemusí nic měnit na tom, jakým způsobem porno zobrazuje sex a jak upevňuje nebo bourá stereotypy. Jak mi vysvětluje Anna, férová produkce se v podobě snímku nemusí přímo odrazit: „Může existovat mainstreamová, vysokorozpočtová pornografie, která je zároveň etická. Spousta velkých produkcí má rovné podmínky nebo koordinátora intimity, i když to jejich publikum obvykle moc nezajímá.“
Radostné podivnosti
Festival je proto rámován pojmem alternativní pornografie. Zvolené snímky jsou produkčně etické, od mainstreamové tvorby se ale zároveň liší i obsahem a sdělením. Vymezují se především vůči struktuře mužského pohledu a objektivizování či ponižování žen, které je přítomné ve většině pornografie pro heterosexuální muže. Filmy se ale nesnaží nahradit tento systém jinou, podobně definovanou perspektivou např. straight žen nebo gay mužů. Dramaturgie festivalu chce místo toho nabídnout zážitky napříč těmito kategoriemi.
„V každém pásmu jsme se snažily o co největší diverzitu sexuality, genderové rozmanitosti i různých praxí. Hlavní záměr je vytvořit celistvý dojem k danému tématu,“ popisuje Dorota a zvolené snímky označuje za feministické i queer: „Queer přístup je u alternativního porna vždy přítomný, protože je točené lidmi, kteří netrpí patriarchálním pohledem na pornografii.“
Dramaturgie festivalu se tak blíží pojmu queer v jeho původním významu „podivného“. Anglickojazyčný aktivismus i queer teorie už od devadesátých let kritizuje politiku LGBTQ+ identit, které poskytují stabilní kategorie pro to, kým jsme a po kom toužíme. Nahrazuje ji důrazem na procesuálnost toho, co „podivného“ a nenormálního děláme. Queer teoretička Eve Kosofsky Sedgwick navrhuje překonat pojetí sexuality definované genderem, který nás vzrušuje, a radši přemýšlet o složitější hře submise a dominance, péče a touhy. Inspiraci pro své pojetí nachází v praktikách BDSM, ve kterých často nezáleží na genderu osob, ale na praktikách a rolích, které v dané situaci zastávají.
Snímky festivalu nabídnou do těchto světů náhled: „V pásmu o radostném BDSM a roztomilých fetiších jsme se snažily vybrat věci, kde se člověk napojí na pozitivní zážitek performerstva a může se mu trochu dostat do hlavy a pochopit, proč tohle někoho přitahuje a co mu to vlastně přináší,“ říká Anna a Zuzana doplňuje: „Myslím, že slovo, co se opakuje, je radostný. Je vidět, že to tvůrkyně a tvůrci dělají s radostí, že je to naplňuje a chtějí tento pocit dál předávat. A publikum z toho pak má radost.“
Denní chleba
Queer teorie nabízí také nové pojetí těla a tělesnosti. Trans autoři jako Jack Halberstam nebo Paul B. Preciado navrhují chápat tělo, které je jindy čteno jednotně coby mužské nebo ženské, jako komplexní systém orgánů, částí a erotogenních zón, který může být vnitřně protimluvný. Trans tělesnost nabízí nové čtení, vnímání i prožívání těla vlastního i těch cizích. Přiblížit zážitky mimo binární systém pohlaví chtějí snímky, které mi popisuje Dorota: „Performující chtějí v pornu ukázat autentický trans sex, který nefetišizuje, ale ukazuje, jak přirozené a hezké to může být. Pásmo Pornagenda ukáže sólové filmy, které jsou osobní zpovědí performerů.“
Gender není jediná osa, po které se hodnotí patřičnost a „správnost“ lidí. „Normální“ těla jsou určena také svou schopností dělat patřičné věci (tomuto tématu se v magazínu Qult v prosinci věnoval text Magdalény Michlové). Do queer tělesnosti tak spadají i lidé s postižením, kteří jsou společností často vnímáni jako asexuální. Pásmo Porncore chce zpochybnit i tento předpoklad: „Jsou herci a herečky s těžším viditelným tělesným handicapem, kteří točí pornofilmy. Dělají to i kvůli reprezentaci, kdy chtějí říct ‚i my jsme sexuální bytosti a chceme se dotýkat, chceme mít intimitu, chceme mít sex‘. Pro někoho je to hezká fantazie – člověk na vozíku třeba sní o tom, že bude svázaný a uspokojený. To, co společnost občas vnímá jako extrém, je prostě pro část lidí denní chleba,“ přibližuje jeden ze snímků Anna.
Jenom nahlédnu
Pornografická reprezentace nejrůznějších těl a praktik je jistě důležitá a část performerstva si zakládá na autenticitě a realističnosti. Na druhou stranu však nemůžeme klást rovnítko mezi skutečný svět a zobrazené; snímky vždy vytváří svou vlastní fikci: „Je to fantazie, pohádka pro dospělé. To, co vidíme v pornu, není skutečné. To říká úplně každý, kdo v tom dělá,“ upozorňuje Dorota.
Zároveň je složité kalkulovat efekt, jaký má pornografie na diváctvo. Nelze tvrdit, že to, co se nám líbí v pornu, bychom chtěli sami doopravdy dělat. Nefunguje to ani v rámci kategorií sexuality. Mnoho gay mužů se například kouká na heterosexuální porno, protože je vzrušuje obraz maskulinity, který je tam vytvářen. Dorota pak nabízí další příklady:
„Úplně nejtypičtější příklad je lesbické porno, které je mainstreamově velmi oblíbený žánr, ale je točené pro heterosexuálního muže-diváka. Pro něj to je dvojitě sexy, protože se kouká na dvě holky, které ho vzrušují. Ale o lesbickém sexu to samozřejmě moc nevypovídá. Také se to čím dál víc projevuje i obráceně, heterosexuální ženy rády koukají na gay porno. Přináší jim to jiný typ vzrušení, na které nejsou zvyklé, protože jsou to obvykle ony, kdo jsou objektivizované.“
Anna zároveň upozorňuje, že ani opravdoví straight muži se k heterosexuálnímu pornu nevztahují přímočaře. Musíme rozlišovat mezi systémem patriarchálního pohledu a konkrétními jedinci: „Jeden můj známý se mi svěřil, že mu docela dlouho trvalo zjistit, co je vlastně jeho typ, co se mu na ženách líbí. Protože vyrůstal v devadesátkové porno estetice – obrovská silikonová prsa, hodně štíhlý pas, dlouhé blond vlasy – která byla všude přítomná jako ideál. A to je další důvod, proč se koukat na alternativní porno. Čistě jenom zjišťovat, kolik různých lidí na světě je a co se nám líbí.“
V pavučině sítí
Otevření nových obzorů bylo zprvu velmi pozitivně očekáváno od nástupu internetu a demokratizace mediální tvorby. Performerka Pandora Blake v roce 2014 v rozhovoru pro deník Guardian sdílela nadšení z pestrosti, kterou internet a uživatelská tvorba přinesla: „Podívejte se na seznam Clips 4 Sale. Mají tam 500 kategorií. Dokud se na tento seznam nepodíváte, nemáte tušení, jak krásně rozmanitá je lidská sexualita.“
Další vývoj ovšem utopické vize uživatelské kreativity nepotvrdil. Synonymem k autorskému pornu se stala platforma OnlyFans, která sice jeho tvorbu a distribuci zásadně proměnila, ale rozhodně nijak neosvobodila. Tvůrkyně a tvůrci totiž musí stále vycházet vstříc diváckému očekávání, na kterém závisí jejich výdělek. „Performeři mluví o rozdílu mezi děláním filmů pod produkcí a vlastní tvorbou pro OnlyFans, kdy se stávají content creatorem. Problém je v tom, že tvorba na zakázku přímo pro publikum nezpůsobuje přehnanou kreativitu,“ doplňuje Dorota současnou perspektivu.
Internet zároveň přispěl k rozpadu tradiční distribuční sítě filmu a videa, a s tím i k nepřehlednosti finančních toků, na kterých nakonec nejvíc vydělávají platformy a technologičtí giganti. Dorota poukazuje na to, že fungování porna v digitální ekonomice zároveň ovlivňuje i její obsah: „Producenti se snaží produkovat větší a větší extrém, protože ten přitáhne co nejvíce prokliků, které generují zisk. Současná mainstreamová pornografie se přizpůsobuje digitálnímu trhu video platforem.“
Vzhůru do pornokina
Změna způsobu distribuce porna proměnila také způsob jeho recepce. „Porno zmizelo z veřejného prostoru. I VHSky si musel člověk jít někam půjčit a pořád tam byl lidský kontakt, kdežto teď člověk sedí sám před obrazovkou, při výběru i při sledování, a je to osamělý zážitek,“ popisuje Anna a festival v kinosále chápe jako protiváhu této izolovanosti. Namítám, že i v Praze ještě existují veřejná místa, kam porno patří, ať už jde o kabinky u Florence nebo pornokino Sabinovka na Žižkově. Porno zároveň hraje ve většině gay saun nebo sex klubů.
„Jde určitě o legitimní součást porno promítání, ale festival chce fungovat trošku jinak. Chceme mít safe space pro všechny, abychom se společně mohli bezpečně bavit. Setkávaly jsme se s reakcemi, že se lidé bojí, co vedle nich bude někdo v kině dělat. Tomu se chceme vyvarovat. Je to jiný typ koukání se na porno, než probíhá třeba v Sabinovce,“ vysvětluje koncept festivalu Zuzana.
Pornografie může plnit mnoho funkcí a účelů a sexuální uspokojení je pouze jedním z nich. U porna se pouze nevzrušujeme, ale také dozvídáme něco nového o světě i o sobě, jeho sledování až příliš často nahrazuje sexuální edukaci. Pornografie může být příjemnou inspirací, problém ale nastává, když zobrazené nekonfrontujeme s realitou ani se zkušenostmi jiných lidí.
„Za svůj život nemáme žádný moderovaný nebo edukovaný přístup k tomu, jak se na porno díváme. S nikým se nebavíme o tom, jaké porno to bylo a co to s námi dělalo. Je to vlastně něco úplně jiného, než když se díváme na seriály nebo filmy. A přitom z dat víme, že je to něco, co hodně formuje sexualitu jak dospívajících, tak dospělých,“ říká Dorota.
Festival P*fest chce fungovat právě jako místo reflexe pornografie, po projekcích proto vždy následují diskuse. Organizátorky ale nechtějí nabídnout pouze intelektuální uspokojení: „Filmy jsme volily spíš podle témat, která otvírají, ale zároveň je spousta z nich fakt hot. Když si je pak někdo pustí doma, tak můžou splňovat všechny možné funkce.“
Queer magazín Qult funguje jen a pouze díky pravidelné podpoře členstva.
Postav se za LGBTQ+ témata i ty a pomoz nezávislé queer žurnalistice ještě dnes.
SvětFormule.cz|
Zdravestravovani.eu|
Aktuálně.cz - Sport|
Vše o sportu|
Poudree.cz|
SportWin|
Kód Enigma|
In-lifestyle.cz|
Náš REGION|
Techzpravy.cz|
Žena.cz|
Aplausin.cz|
Světkreativity|
NESPECHEJ.cz|
Krasnezeny.eu|
Cooky.cz|
GrapesMag|
