Daniela: Partnerka mě asi tají svým rodičům. Nevím, co s tím

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Vy se ptáte, terapeutstvo odpovídá. Duševní zdraví, intimita & vztahy.

Daniela: Partnerka mě asi tají svým rodičům. Nevím, co s tím

Zdroj: Qult.cz

Doba čtení 7 min

Článek byl publikován 07.02.2026 09:04

Seznámily jsme se na jedné školní akci a chodíme spolu už téměř dva roky. Vztah nám až na drobnosti funguje dobře, jsme spolu šťastné. Je tu však jedna věc, kvůli které se celou dobu trápím a nevím, jak ji řešit. Má partnerka tvrdí, že její rodina o ní ví, že je lesba, ale doposud mě nepředstavila svým rodičům a já ani nevím, zda jim o mně někdy řekla. Já ji svým rodičům představila už dávno, jezdíme spolu k našim poměrně často. Uvědomuji si, že partnerka pochází z malého města a její rodina asi není tak otevřená a vstřícná jako ta má, ale připadám si méněcenná. Pokaždé, když si na to vzpomenu, je mi z toho zle. Připadám si, že mě před svou rodinou tají, jako kdyby se za mě styděla. Vím, že je to možná iracionální, ale takové pocity z toho zkrátka mám. Jednou jsme spolu dokonce byly v kině a já jsem pak zaslechla její telefonát s mámou, které říkala, že byla v kině s kamarádkou. Zkoušela jsem to s ní několikrát otevřít, ale vůbec se o tom nechce bavit, okamžitě mění téma a já si pak připadám špatně, že jí tímto tématem dostávám do úzkých. Nechci ji opouštět, ale toto je věc, která mi ubližuje, trápím se kvůli tomu a vůbec nevím, co s tím.

Daniela, 25 let

Odpovídá individuální a párová psychoterapeutka Ema Sikora.

Milá Danielo,

děkuji za vaši otázku, která se týká jednoho z velkých témat partnerských vztahů. Představit partnerku či partnera rodině může být ve vztahu důležitým mezníkem, zároveň se ale jedná o moment, který pro mnohé z nás bývá stresující, a který v nás může vyvolávat mnoho obav. Pojďme se na věc podívat zblízka.

Ve vašich řádcích čtu bolestivý rozpor. Jak si užívat vztah, který vás naplňuje, který ale částečně zůstává „neviditelný“. Mám pocit, že představení rodičům pro vás není jen otázka jakési společenské formality. Spíše jako by šlo o téma respektu a vaší oprávněné potřeby být uznaná, vnímaná. Jako by představení bylo symbolem přijetí, symbolem toho, že je váš vztah vážný; symbolem vaší společné párové identity. Na otázku, co konkrétně pro vás tento akt znamená, je dobré si zkusit najít odpověď. Právě v tom se totiž s partnerkou můžete míjet. Nelze vyloučit, že ona celou věc vnímá jinak. Kdybych se pokusila hádat, řekla bych, že ji může vnímat jako ohrožení, jako riskování ztráty osobního klidu nebo dokonce svobody. Vás však to, že nejste součástí příběhu, který o sobě vaše partnerka říká své rodině, může velmi bolet.

Z toho, co píšete, se mohu domýšlet, že i vaše partnerka možná čelí určitému napětí: Na jedné straně stojí její vztahy s rodinou, na druhé straně vy. Je smutnou realitou, že pro mnoho rodičů je i v dnešní době těžké přijmout jedinečnou identitu svých dětí. Lze si představit, že se vaše partnerka cítí nucena okamžik, kdy vás rodině představí, odkládat, aby tak předešla případnému konfliktu s vlastní rodinou; aby oddálila chvíli, kdy by mohlo vyjít najevo, že rodina její identitu částečně, nebo úplně odmítá. Oddělovat svůj soukromý život od toho, co sdílí se svou rodinou, se jí zatím může zdát jako nejjednodušší východisko. Může to ale být i tak, že vaše partnerka se svou rodinou do budoucna vůbec neplánuje sdílet svůj (a váš společný) život. Nehledá proto u své rodiny pochopení ani podporu. To vše jsou ale jen spekulace. Co víme je, že každá z vás zvolila jinou strategii k vypořádání se s chronicky stresovou situací. Vy jste se rozhodla čelit nepříjemným pocitům a téma před partnerkou otevřít (oceňuji v tom vaši odvahu!), zatímco ona se tématu raději vyhýbá. Ona i vy přitom vycházíte z vlastních zkušeností se světem a bývá úlevné si uvědomit, že smysl mohou dávat oba postoje.

Ve vašem páru tedy nastala tzv. dvourychlostní situace. Vy se chcete pustit do řešení určitého problému, vaše partnerka na to ale ještě není připravena. To, že na určité podněty každá reagujete jinak, se může (a dost pravděpodobně bude) dít často, to je normální. Situace, kdy třeba jedna z vás už šilhá hlady a potřebuje okamžitě vyrazit na oběd, zatímco druhá se „jenom“ ještě rychle podívá do telefonu, dá si sprchu a převlékne se, už asi i umíte společně řešit. Jakým způsobem ve vztahu momenty, kdy je jedna z vás frustrovaná a druhá to nechápe a „jede si svou“, zvládáte? Dalo by se v takových mini-krizičkách, se kterými jste se úspěšně vypořádaly, hledat inspiraci?

Ty dvě rychlosti si můžeme představit i vizuálně. Kdyby váš vztah byl cesta a vy dvě turistky, nacházíme se v situaci, kdy vy vesele běžíte i s těžkým batohem, v obtížném terénu zvládáte držet tempo, a ještě koukáte do mapy na další odbočku, ale vaše partnerka je daleko za vámi, batoh si často sundává a lapá po dechu. V tomto příměru je přitom relativně zřejmé, co může ta rychlejší z vás udělat. Pokud máte o váš vztah zájem, nejspíš vám nezbude nic jiného, než se připojit k tempu vaší partnerky, která nemá takovou „fyzičku“ jako vy. A fyzičkou ve vztahu můžeme rozumět životní zkušenosti, zázemí, osobnost, odvahu, priority, představivost…

Navrhovala bych proto nejdřív udělat dva kroky zpět. Místo frustrované otázky jako „Tak kdy už mě konečně představíš rodičům?“, může být užitečné si jako pomyslnou laťku nastavit třeba otázku, jestli jako pár můžete udělat vědomé rozhodnutí, jak to bude s účastí partnerčiny rodiny na vašem společném životě. Pokud je i tohle moc, bylo by dobré zjistit, kdy přijde chvíle, ve které se téma partnerčiny rodiny bude moci otevřít.

Důležité je se vrátit tam, kde jako pár fungujete. Tam, kde je váš vztah prostorem bezpečí a dialogu, kde věci nejsou dobře a špatně, ale kde prostě jen jsou. Třeba existují důvody, proč partnerčinu rodinu nechat mimo váš společný život. Na tom není nic ohrožujícího. Nakonec nikde není psáno, že by kontakt s tchýní a tchánem patřil k podmínkám spokojeného vztahu (všichni asi ostatně známe příběhy, ve kterých je to právě naopak). Pokud se vám podaří téma přesunout do roviny, na jaké s partnerkou budete mluvit spíše z pozice zvědavosti a zájmu než z pozice frustrace a smutku, možná klesne míra stresu, který z něj partnerka cítí. Její obranný mechanismus „tohle je nepříjemné a nevím jak na to, pojďme se radši tvářit, že to neexistuje“ se třeba i vypne. Možná…

Několikrát používáte slovo „tajit“. Napadá mě, že i s tím by si bylo možné pohrát. Co všechno může takové „tajení“ znamenat? Z knih, filmů a seriálů známe spoustu příběhů, kde tajnosti doprovází strach, ale taky potřeba někoho chránit, nebo dokonce láska. Jak se proměnil způsob, jak věc prožíváte, kdybyste místo „tají mě“ řekla „zatím nenašla odvahu mě rodině představit“? Nebo kdybyste místo věty „proč mě tajíš“ položila otázku „proč máš obavy z toho, mě představit?“ Taková otázka vás od obviňování přesune ke snaze porozumět: Místo přímého útoku nabízí zájem a pochopení.

Kdybyste měla chuť trochu si zaexperimentovat, nabízím ještě pár cvičení:

Vezměte si větší papír a nakreslete si mapu lidí, kteří vás vidí a vnímají jako součást páru. Kde všude se váš vztah vyskytuje otevřeně a kde zatím ne?
Představte si, že by se situace obrátila, a vy byste v nějakém kontextu měla potíže partnerku představit, prostě by to nešlo. Jaké věty by vám pomohlo od ní slyšet, co by vám dodalo odvahu a klid? O co byste se mohla opřít?
Příště, až o téhle obtíži budete přemýšlet, zkuste nahradit výrok „tají mě“ třeba výrokem „zatím mě nepředstavila“ a pozorujte, jak se proměňuje váš vnitřní dialog. Slova tvoří realitu a dokážou změnit způsob, jak se v ní cítíme. Dělejme si realitu laskavější.
A konečně: Kdy už to pro vás bude neúnosné? Kde je váš limit? Dokázala byste třeba mít s partnerkou děti, které „tamtu babičku“ nikdy neuvidí? Pojmenovat si naši nejzazší mez může pomoci určit bod, ve kterém už bude potřeba otevřít otázku, jestli ve vztahu za daných podmínek nadále zůstávat.

Přeju vám, Danielo, abyste i v tomhle období „neviditelnosti“ dokázala cítit, že vaše vzájemná láska má tvar, barvu a teplo, a že to, co se zatím nedá ukázat navenek v partnerčině rodině, může mezitím růst v hloubce.

Queer terapeutovna magazínu Qult je prostor pro vaše otázky k duševnímu zdraví, intimitě a vztahům. Máte něco na srdci? Zeptejte se na redakce@qult.cz a do předmětu uvěďte: Terapeutovna. Zaručujeme důvěrnost a identitu anonymizujeme.

Reklama

Další články z Qult.cz

„Nic takového jsme ještě nezažili.“ Jak Turecko stupňuje útlak LGBTQ+ lidí

Méně coming outu, více queer sebejistoty. Co vše letos nabídnou Mezipatra?

O blížícím se festivalu, proměně queer kinematografie a lásce k Gillian Anderson s ředitelkou Kristýnou...

Na lesbické páry dopadají nerovné platy hned dvakrát

Pocit finanční diskriminace přesto některé nemají – dokud však nezaloží rodinu.

Stovky lidí vyzvaly Babiše, aby odvolal Blacka, Kuchařovou a Kříže z Rady vlády pro lidská práva

Demonstrace proběhla na náměstí Jana Palacha, odkud se průvod vydal ke Strakově akademii.

Vykroucené tetky, lesbické toužení a trans vzpoura

Tipy na queer divadlo v Praze: Chlípnice, Lesby trpí láskou, Titty Killer a Kniha krve.

Tento článek byl publikován ze zdrojů Qult.cz

Qult.cz přináší články, které se věnují současné kultuře, společenským tématům a životním zkušenostem lidí z různých prostředí. Obsah propojuje publicistiku, rozhovory, komentáře i osobní pohledy na otázky identity, vztahů, kultury a společenských změn.Texty často otevírají témata spojená s...

Daniela: Partnerka mě asi tají svým rodičům. Nevím, co s tím

„Tenhle chlap je džihádista.“ Pět hvězd modré tsunami, které zostudily Trumpa