Stála jsem na zastávce tramvaje na rušné ulici a koukala do výlohy trafiky. Z obálek časopisů se na mne většinou vyzývavě smály krásné dívky a lákaly mne na čtení senzačními titulky. Někdo někoho zradil, kdosi jiný byl podveden, prostě halasné a provokativní věty, které možná ani nemusí ladit s obsahem časopisu. Na jedné z obálek se usmívala příjemná ženská tvář a pod fotkou stálo: „Proč musí ženy jako já čelit otázkám na děti?“
Zarazila jsem se. Něco mě na té otázce zaujalo. Nevím přesně, co to bylo, snad sloveso „čelit“, možná to „proč“ v začátku otázky. Jela mi tramvaj, nestačila jsem si přečíst, kdo byla ta žena, a nezapamatovala jsem si ani název časopisu. Ta otázka mi však nešla z mysli.
Nezpochybňovala bych právo ženy nemít děti. Třeba se na to necítí, je zaujatá něčím jiným nebo nemá podmínky, možná nemá vhodného otce, co já vím? Dnes už je to snad každému jedno, jestli má někdo děti, kdy je má nebo s kým. Proč by se měla nějaká žena vzpírat otázce na případné těhotenství, proč by takovým dotazům měla vzdorovat, protivit se nebo jim snad dokonce zabraňovat? Když nechci děti, vím asi proč.
Jasně, že taková otázka může být položena taktně nebo bezohledně. Může se ptát někdo blízký, ale taky někdo, komu po tom vůbec nic není. To všechno se dá v odpovědi krásně zohlednit. Připadá mi, že když někomu tak strašně vadí otázky na mateřství, že to asi bude jeho – tedy její – citlivé místo. Nejspíš to ta žena tak bezvadně vyřešené nemá a bolí ji otázky na děti. Nemusí to znamenat, že tajně děti chce, ale tváří se, že ne. Může opravdu prožívat, že necítí žádnou touhu počít, nosit, porodit a pečovat o dítě.
Jenže možná pochází z prostředí, kde se ženy takto otevřeně o svých touhách nebo potížích nevyjadřují. Kde není zvykem, aby žena mít děti nechtěla. Nanejvýš je přijatelné, že z nějakých důvodů mít žena děti nemůže. To je sice bolestné, ale možné. Jiná varianta v některých prostředích ještě nebyla vynalezena. Třeba se stydí, že přemýšlí jinak, než se od ní čekalo. Umím si představit, že ta pro mne neznámá žena v rozhovoru sděluje, že u sebe zatím žádnou touhu po dítěti neobjevila, zatímco jiných nápadů a plánů má přebytek. Tak proč by se jim nevěnovala? Snad je jí trapné vysvětlovat něco, co se vlastně příliš vysvětlit nedá.
Na druhou stranu tazatel nebo tazatelka může svým vyptáváním taky reagovat na nějaké bolesti své duše. Třeba zase z opačné strany. Copak neznáme talentované lidi, kteří kvůli neuváženému těhotenství a následné péči o dítě či děti nenaplnili do nich vložená očekávání? Nevhodné dotazy mohou být neurčitou pomstou za vlastní nenaplněnost. Ach jo.
Naše nitro je formováno celým spektrem vlivů – od rodinného zázemí přes školní prostředí až po osobní selhání a zklamání v lásce. Není divu, že si v sobě nosíme hluboké šrámy, které nám nedovolí fungovat zcela bezbolestně. Víme o druhých příliš málo, abychom mohli všemu porozumět. Neexistence touhy není vidět, musíme důvěřovat a nesoudit.
Klíčem ke všemu je laskavost, napadlo mne. Vystoupila jsem na další zastávce a vydala se přes přechod za roh do naší ulice.