CENTRUM.CZ > Storicko.cz > 28. 8. 2025, 04:30

Zážitky blízké smrti: Věda zjistila, že to nezačalo až s moderní dobou

Sdílet

Smrt. Slovo, které odjakživa budí respekt i zvědavost. Jedni se jí bojí, druzí v ní vidí přechod do jiné formy bytí, další doufají v posmrtný život, zatímco jiní jsou jednoduše přesvědčeni, že po ní nenásleduje vůbec nic. Ale ať už je náš postoj k ní jakýkoli, jedno je jisté – je to téma, které nás láká.

Zdroj: Unsplash+

Naší fascinaci smrtí potvrzují tzv. zážitky blízké smrti (NDE, z angl. Near-death experence). Jedná se o fenomén, jenž nás provází od starověku až do dnešních dnů.

Co jsou zážitky blízké smrti?

Zážitky blízké smrti jsou složité události s často až mystickým nádechem, které lidé popisují v okamžicích, když se ocitli tváří v tvář konci svého života – ať při vážné nehodě, topení, pádu, nebo klinické smrti. Moderní věda pro ně stále nemá jednoznačné vysvětlení, to jim však neubírá na síle, ani na tajemnosti.

Jak ale takové prožitky vypadají? Překvapivě si jsou v mnoha bodech velmi podobné, bez ohledu na kulturu, náboženství nebo dobu, ve které se odehrály. Lidé často popisují následující typické rysy:

pocit odpoutání se od těla a vznášení se nad ním
absence jakékoliv bolesti
cesta temným prostorem
pohyb k oslnivému světlu
přechod na „druhou stranu“ a touha tam zůstat
vstup na místo připomínající ráj
setkání se zemřelými osobami nebo duchovními postavami.

Pro vědecký výzkum NDE dokonce existuje i speciální Greysonova škála, která se skládá z několika otázek, jež lékařům pomáhají určit, zda se opravdu jednalo o zážitek blízké smrti.

Věda a výzkum

Zážitky blízké smrti jsou podrobně zkoumány od poloviny 20. století a dodnes se je vědci snaží lépe pochopit. Zatímco neurofyziologové vysvětlují NDE jakožto výsledek procesů probíhajících v mozku během umírání – mimo jiné poukazují též na to, že podobné vjemy mohou vyvolat i halucinogenní drogy –, parapsychologové je vnímají spíše jako duchovní projev.

Pravdou ovšem je, že tento fenomén není záležitostí jen posledních let. Záznamy o něm se objevují už v dalekém starověku. Archeologové nalezli dokonce i jeskynní malby ve Francii a Španělsku, které tyto události zřejmě zobrazují, a historické i literární texty jsou plné příběhů, jež až mrazivě připomínají moderní výpovědi.

Pojďme se společně podívat na některé z nich.

Záznamy o zážitcích blízkých smrti existují již ze starověku

━━ Záznamy o zážitcích blízkých smrti existují již ze starověku

Mýtus o Erovi (kolem 375 př. nl)

Příběh řeckého vojáka Era popisuje ve své knize Ústava řecký filozof Platón. Er zemřel v bitvě, ale po deseti dnech se probudil na pohřební hranici. Mezitím jeho duše prošla cestou do posmrtného světa, kde se setkala se soudci, kteří rozhodovali o osudu každé duše. Zatímco ty dobré putovaly do nebe, zlé zamířily do podsvětí.

Mýtus o Timarchovi (46–119 n. l.)

Řecký historik Plutarch zapsal zkušenost jednoho ze Sokratových žáků Timarcha, který se na dvě noci uzavřel do krypty. Blízcí jej už oplakávali, avšak když se vrátil, vylíčil, že prožil oddělení duše od těla, sestup do podsvětí a setkání s bytostí, která mu nabídla pohled na jeho budoucnost. Jeho příběh je tak jeden z nejstarších záznamů zahrnujících prvek „astrálního cestování“.

Curma (kolem 354–430 n. l.)

Křesťanský filozof a teolog svatý Augustin zaznamenal ve své knize Péče o mrtvé, zážitek úředníka Curmy. Ten několik dní ležel v bezvědomí, během něhož měl vidění o posmrtném světě, setkání s mrtvými i zaslíbení ráje. Po návratu zjistil, že zemřel jeho jmenovec, železář Curma. Tuto záměnu interpretoval jako důkaz, že byl „zavolán omylem“.

Ctihodný Nichizō (941 n. l.)

Japonský mnich Nichizō upadl během horečky, který jeho druhové označili za smrt. On však později popsal, jak jej provázeli duchovní průvodci, pil horskou vodu, navštívil nebe i peklo a byl svědkem soudů nad dušemi. Po třinácti dnech se probudil zpět v těle.

Závěr

Tyto a mnohé další příběhy ukazují, že NDE nejsou výmyslem moderní doby. Lidé se s nimi setkávali od starověku až po současnost – ať už šlo o vojáky, mnichy, filozofy či obyčejné lidi.

Přestože bychom je měli číst s notnou dávkou opatrnosti, neboť mohly být v průběhu let pozměněny, či dokonce přikrášleny, vzájemná podobnost přece jen napovídá, že v sobě skrývají něco víc. Především jsou důkazem, že touha po poznání toho, co leží za hranicí života, je v lidské povaze hluboce zakořeněná už odpradávna.