Přenosná hudba není jen otázkou technologií – je to příběh svobody, soukromí i kulturního posunu. Od prvního Walkmana po Bluetooth reproduktory nám vývoj audia umožnil utvářet si vlastní svět, píseň za písní.
Musím se k něčemu přiznat: stále mám svůj první Walkman. Je to Sony s vestavěným rádiem, které jsem dostal jako vánoční dárek v roce 1991, měsíc předtím mi bylo osm let, a i po více než třech desetiletích funguje perfektně. Váží přesně 195 gramů bez tužkových baterií a pokaždé, když ho vezmu do ruky, přemýšlím, jak se proboha inženýrům Sony podařilo vměstnat tolik součástek do tak malého prostoru.
A právě od chvíle, kdy se v roce 1979 objevil tento přenosný kazetový přehrávač, se dějiny zvuku hýbaly se stejnou naléhavostí jako jeho posluchači. Od walkmanu přes discman, MP3 až po iPod, každý technologický skok znamenal více skladeb, více paměti, větší rychlost. Myšlenka „mít hudbu u sebe“ se stala synonymem svobody, identity, kontroly nad vlastním tichem. Za necelých třicet let jsme přešli od kazet, které se zasekávaly, k nekonečným knihovnám, které se vejdou do kapsy.
Zdroj: Youtube.com
Otázkou tedy není, jak jsme se sem dostali, ale co se cestou ztratilo: co vlastně přenosnost znamenala pro hudební kulturu a jak tento prvotní impuls – poslech na cestách – nakonec vedl k reproduktorům, sluchátkům a platformám, které dnes určují, jak zní svět?
1979-1990: Walkman a hudební svoboda
Příběh Walkmanu je zvláštní. Masaru Ibuka, spoluzakladatel společnosti Sony, byl otráven tím, že nemohl poslouchat operu při dlouhých letech, aniž by rušil ostatní cestující. Přenosné přehrávače z konce sedmdesátých let byly neohrabané věci určené k nahrávání, nikoli k poslechu hudby ve slušné kvalitě. Inženýři společnosti Sony vzali svůj rekordér Pressman, odebrali mu funkci nahrávání a přidali stereofonní systém se sluchátky o hmotnosti pouhých 50 gramů.
Dne 1. července 1979 se začal prodávat model TPS-L2 za cenu 33 000 jenů, což je dnes asi 150 eur. Jeho modrý kovový design se stříbrnými akcenty nebyl náhodný: společnost Sony chtěla, aby vypadal jako profesionální zařízení, ne jako hračka. Obsahoval dva konektory na sluchátka pro sdílení hudby, což společnost Sony inzerovala jako „společenskou funkci pro asociální zařízení“. V této větě byla ironie.
Společnost Sony doufala, že prodá 5 000 kusů měsíčně. Za první dva měsíce se jich prodalo 50 000. Úspěch nebyl jen komerční: Walkman změnil vztah lidí k hudbě. Poprvé jste si mohli vybrat, co budete poslouchat, aniž byste se museli spoléhat na rádio nebo nutit ostatní, aby se smířili s vaším hudebním vkusem. Personalizace hudby byla na světě.
Vynález okamžitě vyvolal kontroverzi. Kritici, jako například Allan Bloom, jej přirovnávali k drogám a označovali jej za asociální. Částečně měli pravdu: Walkman přerušil desítky let sdílených hudebních zkušeností. Hudba přestala být něčím kolektivním a stala se něčím intimním. Rodiče a pedagogové si stěžovali, že vidí mladé lidi chodit se sluchátky na uších „odtržené od reálného světa“. Pro neurodivergenty, jako jsem já, to bylo požehnání, ať si říkají, co chtějí.
Technický dopad byl stejně důležitý jako ten sociální. Najednou bylo třeba, aby maličké reproduktory – sluchátka; miniaturizace reproduktorů byla jedinou možnou cestou – dobře zněly, baterie musely vydržet hodiny a všechno se muselo vejít do zařízení o velikosti brožované knihy. Pro společnosti jako JBL, zvyklé pracovat se studiovými monitory vážícími několik kilogramů, to znamenalo zcela přehodnotit způsob výroby dobrých měničů směšně malých rozměrů.
Discman: Nástup digitální kvality
V roce 1984 společnost Sony představila Discman D-50, první přenosný přehrávač CD. Jestliže Walkman vyřešil problém přenosnosti, Discman sliboval vyřešit problém kvality. Disky CD nabízely vzorkovací frekvenci 44,1 kHz a 16bitové rozlišení, což bylo mnohem více, než mohla nabídnout jakákoli analogová kazeta. Problémem bylo, že první modely vážily více než půl kilogramu a stály celé jmění.
Rozdíl v kvalitě byl brutální. Kazety se používáním opotřebovávaly, hromadily šum v pozadí a ztrácely výšky. Cédéčka zněla stejně při prvním přehrání jako při tisícím. Pro každého, kdo měl slušné vybavení, byl poslech stejné nahrávky na Walkmanu a Discmanu jako přechod z FM rádia na profesionální monitorový systém. Sony prodala 100 000 kusů D-50 v prvním roce, což bylo skromné číslo, ale zahájilo éru přenosných digitálních zařízení.
Největším technickým problémem Discmanu byla jeho citlivost na pohyb. Kazeta bez problémů odolávala skokům, nárazům a otřesům. CD se zastavilo pokaždé, když laser ztratil stopu. Společnost Sony vyvinula systém proti otřesům, který ukládal až 10 sekund zvuku do paměti RAM, aby se zabránilo přerušení. Bylo to drahé, ale účinné řešení, které umožňovalo používat Discman za běhu nebo při jízdě na kole.
V polovině 90. let se objevily discmany s podporou formátu MP3. Dokázaly číst jak běžné zvukové disky CD, tak disky CD-ROM s nahranými komprimovanými soubory. Na běžném disku CD bylo uloženo 74 minut hudby. Na stejný disk s formátem MP3 o rychlosti 128 kb/s bylo možné uložit více než 10 hodin. Rozdíl byl dramatický, i když kvalita zvuku mírně poklesla.
Pro profesionální audioprůmysl to bylo fascinující i znepokojující – většinou znepokojující. Fascinující proto, že se na stejný prostor vešlo mnohem více hudby. Znepokojující proto, že si uživatelé začali zvykat na komprimované soubory s nižší kvalitou než původní CD. Společnost JBL a další značky musely zvážit, jak zachovat kvalitu zvuku, když zdrojový materiál již nebyl dokonalý.
MP3: Hudba se stává plně digitální
Formát MP3 se zrodil v roce 1987 z doktorské práce Karlheinze Brandenburga na Fraunhoferově institutu. Jeho cílem bylo komprimovat digitální zvuk eliminací frekvencí, které lidské ucho nevnímá nebo vnímá špatně. Výsledkem byla MPEG-1 Audio Layer 3, která zmenšila velikost souborů až 12krát při zachování přijatelné kvality. Při rychlosti 128 kb/s bylo 650 MB CD převedeno na 50 MB souborů MP3.
Prvním komerčním přehrávačem MP3 byl v roce 1998 MPMan společnosti Saehan s 32 MB paměti flash. Dokázal uložit asi 30 minut komprimované hudby, což je na dnešní poměry směšné, ale v té době revoluční číslo. Následoval model Rio PMP300 od společnosti Diamond Multimedia, který skončil u soudu, když se RIAA pokusila zakázat jeho prodej s odůvodněním, že usnadňuje hudební pirátství – totéž se týkalo i kazet.
MP3 přehrávače vyřešily problém, který nás provázel už od dob walkmanů: fyzické omezení nosičů. Už nebylo nutné nosit s sebou kazety nebo CD. Díky připojení přes USB se do zařízení o velikosti zapalovače cigaret vešly stovky skladeb. První modely měly malé monochromatické LCD displeje a ošklivá rozhraní, ale fungovaly.
Napster se objevil v roce 1999 a nikdo nebyl připraven na jeho dopad: najednou si mohl kdokoli stáhnout jakoukoli skladbu bez placení. Nahrávací průmysl zpanikařil a rozpoutal právní válku, která trvala několik let a z jejíchž následků se dosud plně nevzpamatoval.
Uživatelé, většinou mileniálové, kteří vyrostli na fyzickém formátu a kteří se ho s radostí zbavili, si zvykli na obrovské hudební knihovny, aniž by museli platit za každé jednotlivé album. V roce 2003 měl Napster 80 milionů uživatelů, kteří sdíleli soubory. Dnes jde generace Z opačným směrem a vyměňuje digitální formát za fyzický, protože chce mít ke své hudbě hmatatelný vztah – s čímž osobně velmi souhlasím.
Pro audio značky to znamenalo nové výzvy. Soubory MP3 o rychlosti 128 kb/s měly méně informací než CD, zejména při vyšších frekvencích. Reproduktory a sluchátka musely být vyrobeny tak, aby dobře zněly i s komprimovaným zdrojovým materiálem. Společnost JBL začala experimentovat s digitálním zpracováním signálu, aby kompenzovala omezení formátu MP3, což se o několik desetiletí později stalo standardem u jejich reproduktorů Bluetooth.
Streamování: Nekonečné možnosti muziky
V roce 2007 přišel iPhone a jedním rázem zničil trh specializovaných přehrávačů, ale ne tak docela – proč s sebou nosit iPod, telefon a fotoaparát, když jedno zařízení zvládlo všechny tři funkce? Apple prodal 1,4 milionu iPhonů za prvních 200 dní. MP3 přehrávače začaly z obchodů mizet téměř okamžitě.
S chytrými telefony přišlo i streamování hudby. V roce 2008 byla spuštěna služba Spotify, která nabízela miliony skladeb za měsíční poplatek. Nebylo třeba stahovat ani ukládat hudbu: s připojením k internetu jste mohli poslouchat, co jste chtěli, kdykoli jste chtěli. V roce 2010 měla služba Spotify 10 milionů uživatelů. Do roku 2024 jich bude více než 600 milionů.
The Illegal Rise of Spotify
byu/MBITPodcast inEntrepreneur
Streamování také změnilo způsob, jakým lidé poslouchají hudbu mimo domov. Bez specializovaných přehrávačů začali lidé hledat reproduktory bluetooth, které by mohli připojit ke svým mobilním telefonům. Společnost JBL se na tento trh vrhla po hlavě se svou řadou Flip, uvedenou na trh v roce 2012. Válcový reproduktor o hmotnosti 540 gramů, který na svou velikost zněl překvapivě dobře a který jste si mohli vzít kamkoli s sebou.
Kvalita streamovaného zvuku se výrazně zlepšila, i když ne díky službě Spotify. Donedávna Spotify nabízelo 320 kb/s v Ogg Vorbis, což je žádoucí nezbytné minimum, za které by nikdo neměl očekávat potlesk, ale nahrávalo při tom cenným informacím – o tom, jak špatně zachází s přechodovými jevy v signálu a jak díky tomu perkuse působí mnohem méně důrazně, bude řeč v jiném článku.
Platforma už má i bezztrátový režim, ale ten jsem přestal odebírat už dávno a nehodlám ho dělat jen proto, abych si ho vyzkoušel. Pokud jde o mě, Spotify je minulost; ostatní služby, které nativně nabízejí bezztrátové přehrávání, jsou současnost a svým způsobem i budoucnost – navíc Jack Dorsey, majitel Tidalu, neinvestuje do umělé inteligence pro vojenské účely.
Apple Music a služby jako Tidal nabízejí bezztrátový zvuk ve formátu FLAC nebo ALAC – vlastním kodeku společnosti Apple pro bezztrátovou hudbu. Pro většinu uživatelů je rozdíl oproti CD nepostřehnutelný, zejména pokud poslouchají s běžnými sluchátky nebo malými bluetooth reproduktory.
Budoucnost je již tady
Vývoj přenosného audia od onoho 390gramového TPS-L2 k dnešním neskonale lépe znějícím 200gramovým reproduktorům JBL je neuvěřitelný. Z 90 minut hudby na kazetě jsme se dostali k neomezeným streamovaným knihovnám. A kvalita se, navzdory tomu, co si mnozí myslí, zlepšila téměř ve všech ohledech.
Dnešní reproduktory Bluetooth obsahují technologie, které byly před deseti lety nemyslitelné. JBL Flip 7 obsahuje digitální zpracování signálu, automatickou ekvalizaci podle prostředí a měniče, které kombinují materiály původně vyvinuté pro studiové monitory. Váží méně než Discman z 90. let a zní lépe než mnohá domácí stereofonní zařízení té doby. Větší reproduktory, jako je JBL Xtreme 4, nabízejí ve srovnání s nimi větší výkon než mnohá zařízení z 90. let při mnohem menších rozměrech.
Umělá inteligence začíná měnit způsob, jakým posloucháme hudbu. Doporučovací algoritmy, které znají náš vkus lépe než my, automatická ekvalizace, která se přizpůsobuje typu hudby a prostředí, zpracování, které vylepšuje komprimované soubory v reálném čase. Společnost JBL již ve svých nejnovějších modelech zahrnuje funkci AI Sound Boost, která automaticky upravuje zvuk podle toho, co právě posloucháte.
V kontrastu s tím vším je proud uživatelů, kteří veslují opačným směrem s DAP nebo digitálními hudebními přehrávači. Na Andro4all jsme již testovali modely FiiO M15s a nedávno také FiiO JM21. V podstatě přebírají ducha iPodu v podobě rozsáhlé digitální knihovny, ale MP3 nahrazují soubory FLAC a DAC čipy, které dosahují opravdu dobrého převodu. A dostat se z algoritmického pekla.
Co se nezměnilo, je základ: stále chceme svou hudbu vzít všude s sebou a zajistit, aby zněla co nejlépe. Technologie prošla obrovským vývojem, ale základní motivace je stále stejná, jakou měl Masaru Ibuka v tom letadle v roce 1979. Jenže teď máme konečně nástroje, které splňují naše očekávání.
Obchodní model streamingu má i svou temnou stránku. Spotify platí umělcům 0,003 až 0,005 eura za přehrání. Aby si hudebník vydělal minimální mzdu, musí být jeho skladby přehrány více než milionkrát za měsíc. Platformy vydělávají peníze, uživatelé mají neomezený přístup, ale umělci dostávají almužnu v porovnání s fyzickým prodejem v minulých letech.
Kulturní a sociální dopad přenosné hudby
Přechod na přenosnou hudbu není jen technologickým, ale také kulturním fenoménem. Před Walkmanem byla hudba společným zážitkem, který se poslouchal v rodině nebo na společenských akcích. S příchodem přenosných zařízení se hudba stala osobním a intimním zážitkem. Tato změna měla hluboké důsledky pro náš vztah k hudbě a k sobě navzájem.
Přenosná hudba umožnila lidem vytvářet si osobní soundtracky pro svůj každodenní život, což změnilo způsob, jakým vnímáme svět. Možnost vybrat si, co budou kdykoli poslouchat, posílila postavení posluchačů a umožnila jim objevovat různé žánry a umělce, kteří by jinak zůstali bez povšimnutí.
Zdroj: Youtube.com
Kromě toho hrála přenosná hudba zásadní roli v sociálních a kulturních hnutích. Stala se nástrojem sebevyjádření a protestu a umožnila lidem přenést své poselství kamkoli. Od sluchátek Walkman až po dnešní reproduktory bluetooth byla přenosná hudba prostředkem sebevyjádření a kulturního odporu.
Historie přenosné hudby je svědectvím o síle technologie, která mění naše životy. Od walkmanu po streamování – každá inovace změnila nejen způsob, jakým hudbu posloucháme, ale také jak žijeme. S tím, jak se technologie neustále vyvíjejí, je vzrušující představovat si, jaká budoucnost čeká přenosnou hudbu. Jisté je, že hudba bude i nadále nezbytnou součástí našich životů a bude nás provázet na každém kroku.
Techzpravy.cz
Byznysdenik.cz|
Poudree.cz|
Náš REGION|
FAJNTIP.cz|
kroniQa|
HlídacíPes.org|
ReadZone|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Zdravestravovani.eu|
i60.cz|
Pohádky bez konce|
BetterLife|
In-lifestyle.cz|
Naše zahrada|
