emětřesení na Krétě nás zastihlo přímo na pláži, kousek od Heraklionu. Byla středa dopoledne, myslím, že něco kolem deseti. Měli jsme v plánu jen tak se válet, dát si frapé, možná později jet do hor. Místo toho jsme zažili nejděsivější momenty v životě.
Nejdřív to vypadalo jako hloupá iluze. Zem se pod nohama zavlnila, lehce, skoro jako kdybyste přešli přes most, pod kterým zrovna projíždí vlak. Ale netrvalo to ani dvě vteřiny a všechno se začalo hýbat. Skleničky v baru nad námi skákaly po stolech, lehátka se rozjížděla po betonu, lidi se začali zvedat a otáčet se jeden na druhého s výrazem, že tohle není normální.
A pak to přišlo naplno. Jako když vám někdo podrazí nohy. Celá pláž se propadla do naprostého chaosu. Písek se sypal, voda z moře vyjela o několik metrů dál, narazila do nábřeží a vzala s sebou plastové židle, ručníky, boty i lidi, kteří to nestihli uskočit. Padaly věci z okolních budov, popadané kachličky, kusy omítky, prasklé sklo. Všechno se třáslo. Ale fakt všechno. Stromy, auta, vzduch. To není metafora – i ten vzduch jako by se vlnil.
Když jste uprostřed něčeho takového, mozek se úplně vypne. Vůbec nepřemýšlíte, jestli se máte schovat pod stůl nebo utéct do pole. Jenom stojíte, koukáte a doufáte, že to skončí. Vedle mě se sesypala starší paní, evidentně místní, jen si klekla do písku, držela si hlavu v dlaních a něco si opakovala. Děti brečely, psi štěkali jako pominutí.
Můj přítel, jinak naprosto klidný chlap, jen stál a říkal: „To je konec. To je fakt konec.“ Nikdy jsem ho takhle neviděla. Já jsem jen držela ručník a snažila se najít očima náš batoh, který nám moře odneslo někam ke schodům. Na tom pitomém batohu přitom vůbec nezáleželo, ale člověk se v takové chvíli chytá jakéhokoliv pevného bodu.
Samotné zemětřesení trvalo podle zpráv asi 40 vteřin. Mně to přišlo jako celá věčnost. Těch čtyřicet vteřin se vám totiž úplně natáhne, když koukáte na to, jak se dům vedle hotelu naklání, jak se z něj sype omítka, jak lidi utíkají ven v plavkách a někdo ječí na dítě, které se ztratilo mezi lehátky.
Pak to přestalo. Jenže tím to vlastně teprve začalo. Všude prach, bordel, sirény. Nějaký muž, Čech, myslím že z Brna, seděl na zemi a říkal, že si myslel, že je to výbuch. Že mu nad hlavou spadla lampa a kdyby seděl o metr jinde, už tady není. Měl na hlavě krvavou ránu a pořád dokola opakoval: „Já jsem v životě nezažil větší strach. V životě.“
Mohlo by vás zajímat
U hotelu naproti se propadla střecha terasy, pár lidí tam bylo zraněných, naštěstí ne vážně. Ale bylo to hodně těsné. Jeden mladý kluk říkal, že si šel jen pro kávu a jak vyšel ven, celé to spadlo. Kdyby vyšel o minutu později, pohřbilo by ho to. Takové to klasické „štěstí v neštěstí“, ale v reálu to vůbec nezní jako klišé. V reálu je to neuvěřitelně děsivé.
Na Krétě se občas země třese, to jsme věděli. Ale většinou jde o drobné otřesy. Tohle bylo úplně jiné. Cítila jsem, jak se mi třesou nohy ještě hodiny potom. Nedalo se sedět, nedalo se jíst, nedalo se ani spát. Pořád jsme čekali, kdy přijde další otřes. A on taky přišel – slabší, ale znovu jsme všichni vyběhli ven a jen čekali, jestli to bude jako minule. Místní byli sice připravenější, ale i na nich bylo vidět, že tohle nebyla běžná situace.
Jeden Řek, asi šedesátník, co měl malý obchůdek se suvenýry, stál před zřícenou vitrínou a jen se díval. Když jsme se ho ptali, jestli je v pořádku, jen mávl rukou a řekl: „To je země. Ona si vždycky vezme, co potřebuje.“ A pak se sehnul a začal sbírat rozbité kousky keramiky.
Ta bezmoc byla asi to nejhorší. Vědomí, že ať jste jakkoliv silní, jakkoliv připravení, tak se proti přírodě nedá bojovat. Nejde to. Když se země rozhodne, že se pohne, prostě se pohne. A všechno, co jste si mysleli, že máte pod kontrolou, se vám sesype jako domeček z karet.
Mohlo by vás zajímat
Zbytek dovolené už nebyl dovolenou. Lidi seděli ve stínu a koukali před sebe. Hotely rozdávaly vodu a jídlo, protože dočasně vypadl proud a nebylo kde si nakoupit. Ulice byly plné trosek, ale i ticha. Takového zvláštního, dusivého ticha, které přichází po výkřiku.
Cestou zpět na letiště jsme míjeli části obcí, kde byly trhliny ve zdech, popraskané silnice, vyklizené domy. A přesto i tam stáli lidé. Někteří kouřili, jiní jen koukali. Neplakali, nekřičeli. Jen tam byli. Stejně jako my. Byli jsme tam, protože jsme neměli kam jít. A nějak jsme to všichni museli přežít.
Doma mi pak přišlo, že tomu skoro nikdo nerozuměl. „Tak co, hezká dovolená?“ ptala se sousedka a já jen pokrčila rameny. Nechtěla jsem říct, že jsem tam nechala kus strachu, že se mi o tom ještě pořád zdá. Ale kdo neprožil zemětřesení, ten to možná ani pochopit nemůže. Nešlo o škody. Nešlo o fotky zbořených hotelů. Šlo o ten pocit, že se vám pod nohama roztrhne svět. A vy stojíte. A čekáte. A nevíte, jestli zítra vůbec bude nějaké zítra.