Kdy začala vaše cesta?
Ten moment si přesně pamatuji. Jela jsem autem do Vídně, kde jsem měla vyzvednout Asdrubala, indiána Arhuaka. Tehdy jsem ho pozvala na festival Evolution. Koupila jsem mu letenku a pozvala do Prahy. S Asdrubalem jsem předtím prožila svízelné chvíle odříznutá od zbytku světa vysoko v horách Sierra Nevady, kde kromě vytrvalého deště nefungovalo vůbec nic. Tehdy jsem ho potkala jako cestovatelka. Fascinovala mě jejich kultura a chtěla jsem, aby Asdrubal promluvil v Čechách o Sierra Nevadě, o svém kmeni. Popravdě jsem se ale cestou na letiště modlila, aby nepřiletěl a mně tím pádem odpadly obrovské starosti, co s ním tady v Praze. Do té doby jsem neměla zkušenosti s žádnými alternativními lidmi. Měla jsem domluvu s organizátorem Festivalu Evolution ohledně podpory. Naplánovanou ceremoniální prezentaci v Písecké bráně, ale obávala jsem se fiaska. Když jsem toho spoře oděného indiána v bílém hávu viděla zářit uprostřed vídeňské letištní mezi ostatními cestujícími v tmavých zimních bundách, něco se ve mně zlomilo.
Rozhodla jste se nakonec kmen Arhuaků finančně podpořit. Jak se to stalo?
Uvědomila jsem si, že co opravdu Arhuakové potřebují, je jejich půda, kterou jim skupují byznysmeni. Nebyla to ale jednoduchá cesta. Dva roky na to jsem byla pozvána do vesnice Birwa, vysoko do hor, kde žije část kmene Arhuaků, kam mne a Asdrubala vyvezl terénní vůz. Měla jsem být představena celé vesnici v komunitním centru, domu vystavěného z kamenů, klacků a hlíny, střecha z listů palem pro zhruba 150 lidí. Mluvilo se řečí IKU a Asdrubal překládal do španělštiny a naopak. Tam se stvrdil plán podpořit kmen sbírkou peněz ke koupi půdy, která byla k mání od novodobých konquistů, a která jim dříve patřila. Pocit mluvit před tolika cizími indiány, aby brali vážně, co jim říkám, byl zpočátku trochu traumatický. Nicméně v průběhu dne, jsme se vydrápali na onu půdu a tam už byla pomyslná hranice ostychu a nedůvěry dokonale smazána. Rok na to, jsem přijela s penězi na koupi půdy a splnila očekávání všech indiánů z puebla Birwa. Od té doby je to jejich půda. Pěstují tam dál plodiny jako je káva, kakao, avokáda, juku, ananasy atd. Je to jejich teritorium, kam nepustí nikoho, koho nechtějí. A o to jde. Chránit svou půdu.
A to už byl jen krůček ke kávě…
Nikdy jsem si nemyslela, že bych prodávala kávu. Přišlo to ale přirozeně. Káva, kterou pěstují indiáni v Sierra Nevadě, jim pomáhá přežívat. Arhuakové tvrdí, že se stala jejich jediným platidlem. Pěstují keříky kávovníků ve strmých svazích hor pod stíny původních stromů, aby jejich kořeny uchovávaly dlouho vláhu a koruny chránily před spalujícím sluncem. Odrůdy kávy jsou vyšlechtěné, aby se daly pěstovat v nadmořských výškách kolem 2 000 m. To předpokládá pomalé dozrávání, a tím intenzivnější chuť. Kávu po usušení hodí na mulu, v horším případě na záda a jdou mnoho kilometrů do údolí, kde ji prodají obchodníkům za cenu, kterou jim nabídne. Když jsem to viděla, rozhodla jsem se, že v rámci projektu pomoci chránit území Arhuaků, založím firmu na export import z Kolumbie, abych mohla kupovat jejich organickou, vysoce kvalitní kávu za férové ceny, a tak jim poskytla možnost nakládat s nabytými penězi dle vlastního uvážení.
Jak jste si vypěstovala s Arhuaky vztah a důvěru?
Důvěra se buduje velmi dlouho a pomalu. To platí dvojnásob u původních obyvatel Latinské Ameriky, zvlášť po předchozích špatných zkušenostech s námi "mladšími bratry", jak nás nazývají. Byly chvíle, kdy jsem si řekla, že to nedám. Třeba těsně před koupí pozemku, kdy nefungovalo nic, na čem jsme se předem domlouvali. Chvíli jsem opravdu myslela, že odjedeme s penězi a budeme doma vracet všem dárcům každou poslanou korunu. Nakonec dopadlo všechno dobře. Dokonce je i umístěná mosazná cedule na koupeném terénu, která říká, tento pozemek je darován komunitě Arhuacos díky NF Arhuacos za přispění stovek dárců z České republiky.
Co jste se naučila od indiánů?
Pokoře a trpělivosti. Čas pro ně nehraje podstatnou roli. Jsou skromní a pokorní. Jinak jsme vlastně stejní. Všude jsou lidé dobří i špatní. To platí i o indiánech. Poznali kouzlo peněz a mnozí si změnili hodnoty. Ale většina Arhuaků stále peníze nepoužívá, mění svoje výpěstky s jinými kmeny za jiné produkty, tomu se říká užívat "trueque". Líbí se mi výchova dětí, které jsou vděčné za jakékoliv jídlo, žijí v komunitě celé vesnice a od malička napodobují práce svých rodičů.
Když se potkáte se ženami, které hledají směr, co jim ze srdce říkáte?
Mám jednoduchý recept na "hledání směru". A tím je Kolumbie. Chceš změnit svůj život? Jedˇ do Sierra Nevady a nauč se stavět chýše, nebo zkus pomáhat se sběrem kávy. Každý kdo to zkusil, cítil, že ho to poznamenalo v nahlížení na svět, změnil své priority apod.
Co vás inspiruje mimo práci? Máte něco, co vás nabíjí a kde se cítíte nejvíc sama sebou?
Nejvíce mě nabíjí cestování. Nepotřebuji doprovod, někdy je to i rušivý element. Jindy jsem ráda na cestě s parťákem, někdy zase utvořím kolektiv a provázím kouzelnými místy, o kterých nemají zdání ani místní lidé. V zemi jako je Kolumbie, zapomenete na svá bolístka, nemáte čas se věnovat svému egu, a to s vámi udělá vyloženě kouzla. Vracím se každoročně mladší, štíhlejší a zdravější, než když letím tam. Říkám tomu "terapie Kolumbií".
Co byste si přála, aby lidé věděli o vás, ale moc se na to neptají?
Ráda se vracím ke svým blízkým. Mám dvě dospělé děti a dva vnuky. Víc mě to ale táhne na venkov pod Blaník, kde máme stařičkou chaloupku a kolem mnoho modrých hortenzíí, u stodoly červené popínavé růže a všude kolem zeleň. Mám úctu k práci našich předků, proto nenahrazuji staré novým, naopak udržuji předměty v původním stavu, maximálně nechávám opravovat již nefunkční. Ráda si najdu chvíli, kdy kreslím a maluji akvarely. Jezdím poměrně často po různých festivalech, kde povídám o svých cestách a životech nejen indiánů v Kolumbii.
Zdroj: Autorský článek
Související články