Vila Tugendhat: kancelář nacistů, stáje Rudé armády či tělocvična pro děti s vadami páteře

| 3 min

Sdílet

Dnes je to přesně 24 let, co se vila Tugendhat dostala na seznam UNESCO. Její historie je ale plná zvratů. Sloužila jako stáj pro koně i tělocvična.

Villa Tugendhat

Zdroj: FOTO:Thomas Ledl, CC BY 4.0, via Wikimedia Commons

Brněnská vila Tugendhat dnes slaví přesně dvacet čtyři let od zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO. Než se tam dostala, málem ji zbourali a udělali z ní ruinu. Funkcionalistický klenot sloužil jako stáj pro koně Rudé armády nebo tělocvična pro děti s vadami páteře. Příběh domu Grety a Fritze Tugendhatových dokonale ilustruje bouřlivé dějiny střední Evropy.

Architekt Ludwig Mies van der Rohe dostal v roce 1928 od otce Grety Tugendhatové volnou ruku a neomezený rozpočet. Výsledkem byla stavba za pět milionů korun. Za tuto částku by se tehdy dalo postavit třicet luxusních rodinných domů. Manželé si ale svůj sen o moderním bydlení užili pouhých osm let. V roce 1938 museli jako Židé uprchnout před nacismem a vila připadla Německé říši. Gestapo v ní zřídilo kanceláře a začalo s prvními necitlivými úpravami. To nejhorší však přišlo až s koncem války.

Koně v obýváku a hnůj na podlaze

Osvobození Brna v dubnu 1945 znamenalo pro vilu katastrofu. Do objektu vtrhla Rudá armáda a maršál Malinovskij si z architektonického skvostu udělal ubytovnu pro svůj jezdecký oddíl. Vojákům byla nějaká architektura úplně jedno. V hlavním obytném prostoru s unikátní onychovou stěnou se ubytovali koně. Vzácný nábytek z exotických dřevin skončil v provizorních kamnech jako palivo.

Dochované záznamy z podzimu 1945 hovoří jasně. „V hlavním obytném prostoru byly rozbité veškeré zasklené plochy, všude bylo plno skla a koňského trusu a hnoje,“ uvádí se v protokolu o stavu domu. Zničená byla prakticky celá koupelna rodičů a po zahradě se válely kusy nábytku. Když vojáci odešli, zůstala z domu jen zdevastovaná kostra. Bylo to smutné memento války, které volalo po záchraně, ale ta dlouho nepřicházela.

Od tělocvičny po rozpad státu

Komunisté tápali, k čemu ten luxusní barák vlastně využít. Objekt nejdříve sloužil jako soukromá taneční škola a později jako rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře. V prostoru, který dnes obdivují architekti z celého světa, cvičily děti v úborech na žíněnkách. Děti a jejich cvičení dům zachránily. Jinak by ho nejspíš srovnali se zemí, i když uvnitř nezůstal kámen na kameni. Původní dispozice utrpěly necitlivými zásahy, prostory se dělily příčkami a přetíraly barvou.

Vila se stala svědkem zásadních okamžiků i v novodobé historii. Právě zde, na zahradě pod platanem, se 26. srpna 1992 sešli Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Během rozhovoru mezi čtyřma očima zde fakticky dojednali rozdělení Československa. „Tady se rozhodlo o tom, aby rozdělení bylo kamarádské, spravedlivé pro všechny bez jakýchkoliv konfliktů,“ vzpomínal později Václav Klaus. Atmosféra onoho dne byla napjatá, ale vila poskytla důstojnou kulisu pro konec společného státu.

Návrat lesku a smíření

Zlom přišel 16. prosince 2001, kdy byla vila zapsána na seznam UNESCO. Definitivní záchranu však přinesla až generální rekonstrukce v letech 2010 až 2012. Oprava stála přibližně 174 milionů korun. Restaurátoři pracovali doslova s pinzetou v ruce a řešili každý detail. „Vila bude mít barvu, kterou jsme dohledali, byla to sedmá omítková exteriérová vrstva,“ popsala náročnost prací ředitelka vily Iveta Černá. Podařilo se objevit i ztracené části onychové stěny, které byly léta zazděné nebo považované za zničené.

Rodina původních majitelů se do domu nikdy nevrátila, přestože s městem Brnem udržuje kontakt. Nejmladší dcera Daniela Hammer-Tugendhat, která se narodila až v emigraci, vnímá dům s odstupem. „Vila není jako tenkrát. To ani není možné. Především tu nežijí lidé, kteří ten dům oživovali,“ řekla v rozhovoru pro Českou televizi. Dům svých rodičů považuje za památník, nikoliv za domov. „Pro mě je nemyslitelné žít ve vile Tugendhat,“ dodala jasně. Dnes je vila vyprodaná na měsíce dopředu a slouží jako připomínka toho, že kvalitní architektura přežije i ty nejhorší dějinné zvraty.