Představte si svět bez menstruačních kalhotek, tamponů, a dokonce i bez obyčejné vložky nebo Ibalginu. Pro moderní ženu je to skoro sci-fi, ale pro ženy ve středověku to byla drsná realita.
Menstruace, dnes běžná součást života, byla tehdy prožívána úplně jinak – nejen prakticky, ale i biologicky a psychologicky. Nebyla to jen nepříjemnost, byl to trest, znamení hříchu a neustálý boj o zachování důstojnosti.
Méně často a později. Jak si to příroda zařídila sama Asi největší šok přichází hned na začátku: představa pravidelného měsíčního cyklu je vlastně moderní vynález. Zatímco my dnes projdeme za život klidně i 400 cykly, naše praprababičky jich zažily jen nepatrný zlomek – odhady mluví o pouhých 40, v lepším případě o 160.
Čtěte také : Tato strašlivá zbraň byla nalezena v hrobce staré 2500 let. Vědci si její existenci neumí vysvětlit
Proč tak obrovský rozdíl? Důvody byly čistě praktické a souvisely s tvrdým životním stylem. I samotný start cyklu byl úplně jinde. Dnešní dívky začínají kolem dvanácti let. Ve středověku? Běžně až v 15 nebo 17. Tělo zkrátka nemělo z čeho brát. Věčný boj s hladem a dřinou ho donutil odložit vše, co nebylo absolutně nutné k přežití.
Klíčovou roli hrálo také neustálé těhotenství a kojení. Bez antikoncepce byla žena prakticky neustále buď těhotná, nebo kojila. Těhotenství samo o sobě znamená devět měsíců bez cyklu.
Čtěte také : Vědci objevili hrob gladiátorky. Když zrekonstruovali její podobu, zděsili se. Musela být senzací své doby
Následné dlouhé kojení, které často trvalo i dva roky, v těle produkuje hormon prolaktin, který funguje jako přirozený tlumič ovulace. Život ženy tak byl sérií těhotenství a kojení s jen velmi krátkými „menstruačními okny“ mezi dětmi.
K tomu všemu si připočtěte každodenní dřinu od svítání do soumraku a chronický nedostatek jídla. Tělo se tak ocitlo v krizovém režimu a muselo se chovat jako chytrý hospodář: šetřilo energií, kde se jen dalo. Jednou z prvních věcí, kterou obětovalo jako postradatelný „luxus“, byl právě energeticky náročný menstruační cyklus.
Paradoxně byl tedy z čistě biologického hlediska stav středověké ženy „normálnější“. Její tělo nebylo zatěžováno stovkami cyklů jako to naše.
Hřích, stud a spálené ropuchy – menstruace byla Evino prokletí Zatímco biologie omezovala frekvenci cyklů, náboženství diktovalo, jak se na ně nahlíželo. Církevní výklad byl neúprosný: menstruace je věčný trest pro všechny ženy za prvotní hřích Evy. Byla to viditelná známka nečistoty a hříšnosti ženského těla. Bolesti při menstruaci nebyly zdravotní problém, ale zasloužené utrpení, a snaha je tišit byla považována za vzpouru proti Bohu.
Menstruace byla vnímána jako trest za prvotní hřích. Zdroj: Shutterstock Menstruující žena byla považována za „nečistou“ a nebezpečnou. Věřilo se, že její dotek kazí víno, ničí úrodu a kalí zrcadla. Muži se jí vyhýbali ze strachu z „kontaminace“. To vše vedlo k obrovskému stigmatu a sociální izolaci. Ženy se svůj stav snažily za každou cenu skrývat.
V atmosféře strachu a pověr se uchylovaly k bizarním magickým praktikám. Jedním z nejrozšířenějších „léků“ na silné krvácení byl amulet z popela spálené ropuchy, který ženy nosily v malém sáčku u pasu. Proti zápachu zase nosily váčky s vonnými bylinami, jako byla levandule.
Jak to dělaly v praxi? Pomohl třeba mech Jak si ale ženy poradily s krvácením? Zásadní fakt, který všechno měnil, byl prostý: spodní kalhotky prakticky neexistovaly. Byly luxusem pro nejvyšší šlechtu, nikoliv běžnou součástí oděvu.
Pro většinu žen z venkova byla realita krutá a často jim nezbývalo nic jiného než nechat krev volně stékat pod sukně, což je praxe dnes známá jako „free bleeding“. Pokud to jen trochu šlo, pomáhaly si tím, co našly v přírodě.
I obyčejný mech ženám při jejich dnech posloužil. Zdroj: Shutterstock Nejoblíbenějším materiálem byl mech rašeliník, který je extrémně savý a má mírné antiseptické účinky. Někdy posloužila i tráva, seno nebo listí. Šlechtičny a bohaté měšťanky si mohly dovolit větší „luxus“ v podobě kusů starého plátna nebo bavlny, které sloužily jako pratelné vložky.
Bez kalhotek si je ovšem musely na tělo přivazovat složitým systémem pásků a řemínků kolem pasu. I tak to znamenalo nepříjemnou a tajnou práci s praním zakrvácených hadrů, často jen ve studené vodě.
Schopnost zvládnout a utajit menstruaci tak byla jasným znakem sociálního postavení. Bohatá žena si mohla dovolit diskrétnost, zatímco chudá byla stigmatizována i svou viditelnou „nečistotou“.
Ozvěny minulosti Skutečná změna přišla až s prvními jednorázovými vložkami po první světové válce, které paradoxně vznikly z přebytečného obvazového materiálu pro vojáky. Od té doby jsme ušli neuvěřitelnou cestu.
Ačkoliv dnes máme technologie, o kterých se středověkým ženám ani nesnilo, ozvěny tohoto studu v nás zůstávají. Pocit trapnosti při koupi vložek nebo snaha za každou cenu menstruaci skrývat jsou dědictvím staletí, kdy byla považována za prokletí. Příběh středověké menstruace je tak připomínkou nejen technologického pokroku, ale i obrovského posunu ve vnímání ženského těla – od hříšné nádoby k přirozené a zdravé bytosti.
Zdroje: mojezdravi , medium.seznam , zdravotnickydenik