Do Ostravy jsem přijel pracovně. Nebyla to moje první návštěva, ale město mě nikdy nepřestane překvapovat. Industriální kulisy, hluk tramvají a zvláštní směsice lidí, která se tady setkává. To všechno má svoji atmosféru. Po dopoledním jednání jsem měl chvíli času, a tak jsem se rozhodl zajít na oběd do jedné restaurace, kterou mi doporučil kolega. Už při vstupu jsem cítil, že podnik žije vlastním životem.
Vzduchem voněla cibule, česnek a smažené řízky. U stolů seděli dělníci v montérkách, rodiny s dětmi i pár turistů, kteří se snažili rozluštit jídelní lístek. Posadil jsem se k malému stolku u okna a čekal, až přijde číšník. Netušil jsem, že mě čeká zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat.
Číšník si myslel, že jsem úplně mimo
Číšník byl mladý kluk, vysoký, s ostříhanou hlavou a unaveným výrazem. Přišel k mému stolu, podíval se na mě a zjevně mu něco nesedělo. Z jeho pohledu jsem vycítil nechuť, možná jen špatnou náladu, těžko říct. Každopádně se mě zeptal, co si dám. Objednal jsem si guláš a minerálku, a on bez slova odešel.
Začal na něj mluvit polsky a smál se. Host mu odpověděl zpátky a číšník se propadl hanbou.
Shutterstock
Jenže sotva zmizel za barem, zaslechl jsem, jak začal mluvit na kolegu. A mluvil polsky. To by mi samo o sobě nevadilo, kdybych ovšem okamžitě nepoznal, že mluví o mně. „Zase jeden chytrák z Prahy,“ utrousil posměšně. „Podívej se na něj, jak se rozhlíží, jako by mu to tu smrdělo. Vsadím se, že si bude stěžovat, že je polívka moc slaná.“ Sledoval jsem ho koutkem oka a v duchu se pousmál. Nevěděl, že polsky mluvím plynně.
Vyrůstal jsem totiž v rodině, kde se oba jazyky střídaly. Doma jsme mluvili česky, ale babička z matčiny strany na mě vždycky spustila polsky. Bylo to tak přirozené, že jsem od malička rozuměl oběma jazykům. Číšník se neohlížel, pokračoval dál ve svých poznámkách. „Stejně nechá pořádný dýško, tihle to dělají vždycky. A já se mu aspoň zasměju.“ Jeho kolega se smál s ním. Seděl jsem tam a přemýšlel, co udělat.
Zajímavý článek: Na Mácháč už nikdy. Týdenní dovolená vyšla dráž než exotika u moře. Turisté si stěžují na šílené ceny
Ještě netušil, že se mu postarám o vyhazov
Část mě měla chuť odejít, prostě zaplatit a už se neukázat. Ale pak ve mně převážila zvědavost. Chtěl jsem vidět, jak se zatváří, až zjistí, že mu rozumím do posledního slova. Když mi přinesl guláš, poděkoval jsem mu česky a chvíli počkal. Seděl jsem, jedl a nechával si chutnat. Bylo to dobré, poctivé jídlo. Ale celou dobu jsem měl v hlavě plán. Až přijde znovu, oslovím ho polsky.
Trapná chvíle v Ostravě: číšník si myslel, že je v bezpečí. Host mu ale vrátil políček v jeho jazyce.
Shutterstock
Dočkal jsem se. Přinesl účet a postavil ho přede mě s takovým výrazem, jako by mi tím dělal laskavost. Podíval jsem se na něj, usmál se a plynule polsky řekl: „Děkuju, guláš byl výborný. A mimochodem, moc se vám nepovedlo to, co jste o mně před chvílí říkal.“ Bylo to, jako by ho někdo polil horkou vodou. Nejprve zrudl, pak zbledl, a nakonec jen zamumlal cosi nesrozumitelného.
Zajímavý článek: Chtěl jsem rodině dopřát zábavu. Když mi u pokladny řekli cenu za vstup, málem mě trefilo
V očích měl směs paniky a studu. Nezmohl se na odpověď, otočil se a zmizel v kuchyni. Už se ke mně nevrátil. Účet mi přinesl jeho kolega, který se tvářil, že by raději nebyl vůbec na světě. Když jsem vyšel ven na ostravskou ulici, měl jsem zvláštní pocit zadostiučinění. Ne proto, že bych se chtěl někomu vysmívat nebo ho zesměšnit. Ale protože jsem si připomněl, jak snadno si lidé myslí, že jsou neviditelní.
Že jejich slova nikdo neslyší, že jejich poznámky zůstanou skryté. Jenže svět je malý a jazyky nemají hranice. Šel jsem dál, kolem hlučných křižovatek a šedých budov, a v duchu se usmíval. Ten číšník možná dnes poprvé pocítil, jaké to je, když se člověk setká se svými vlastními slovy tváří v tvář. A možná si příště rozmyslí, jestli bude někoho posuzovat jen podle toho, jak vypadá nebo odkud je.