Jednadvacetiletá Hanna pochází z Chmelnycké oblasti na západní Ukrajině. Do Plzně přijela v říjnu 2023. „Maminka znala ze sociálních sítích jednu paní, která nám nabídla pomoc s bydlením a s dokumenty. Byla také uprchlice, ale byla tu od začátku války. Přijela jsem tehdy s maminkou, tatínkem, bratrem a malou dcerkou. Dceři bylo v té době sedm měsíců,“ popisuje pro Plzeňskou Drbnu.
Ihned se začala učit česky a našla si přátele, se kterými si jazyk procvičovala. Seznámila se také s dalšími krajankami i maminkami. Teď přichází s iniciativou Woman's Voice.
Aktuálně si musí každý rok váleční uprchlíci z Ukrajiny žádat o prodloužení dočasné ochrany a zároveň každý rok čelí hrozbě, že jim tento status dál platit nebude.
„Chci podpořit matky v České republice. Když jsem nad tím začala uvažovat, myslela jsem, že to bude jen pro Ukrajinky. Postupně jsem se ale seznámila i s jinými matkami. S Češkami, Vietnamkami, Filipínkami a dalšími. Všechny mají stejný problém – když před těhotenstvím nepracovaly, nemůžou teď najít práci. Ráda bych proto měla tým žen, které by fungovaly jako chůvy, aby rodiče dětí měli čas chodit do práce,“ prozrazuje své plány.
S odmítnutím se sama setkala. Třeba v hotelu, kde chtěla pracovat jako uklízečka. Po asi dvou týdnech jí řekli, že s ní nejsou spokojeni. „Pak jsem zaslechla, jak paní koordinátorka říká ostatním, že mám doma dítě a budu si určitě brát pořád nějaké volno kvůli malé. Ale chápu to. I proto bych ráda měla tu skupinu chův. Je to jediné východisko, které tu teď vidím,“ připouští.
A zájem by byl. Ve skupině na Telegramu má už 135 lidí. Někteří už chtějí chodit do práce a využili by služby hlídání, jiní by měli zájem právě o pozici chůvy. Přípravy teď ale váznou na papírech. „Lidé s dočasnou ochranou totiž nemohou tak snadno zakládat takové služby. Ale věřím, že s tím brzy pohneme,“ doufá sympatická mladá žena. Kromě hlídání dětí by ráda také pomohla s hledáním kapacit ve školkách i u dětských lékařů. Do budoucna má také plány třeba s organizacemi výletů nebo dětských táborů.
„Také pomáhám s hledáním bydlení pro rodiny s dětmi. Inzeráty často obsahují, že si realitní služba vezme něco za zprostředkování, navíc je tam nutné složit zálohy. Já ani ostatní nemáme volné desítky tisíc korun. Proto hledám bydlení, kde nechtějí kauci. Mám už kontakty a lidi, kteří nabízejí třeba pronájem pokojů. O spolubydlení je zájem,“ říká Hanna. Ona se svou skoro dvou a půl letou dcerou, maminkou a mladším bratrem bydlí v bytě ještě s jednou rodinou.
Chci moc poděkovat České republice a Čechům. Mám tu život, mám tady kamarády. Dcerka mluví jen česky, ukrajinsky umí jen pár slovíček. Na Ukrajinu se vrátit nechci a udělám všechno, abych tu mohla zůstat.
Hanna Bodnar, autorka iniciativy Woman's Voice
„Bráchovi je patnáct let, chodí do školy. Maminka má druhý stupeň invalidity a prodělala dva infarkty, takže nemůže pracovat. Jsme také v pronájmu a bydlíme spolu ještě s jednou rodinou. Bylo to bez kauce, a to je dobré. Když jsme přijeli, tak jsme byli na Božkově. Tam byl na 50 lidí jeden záchod. Tady máme svůj, svoji sprchu a jen kuchyňka je společná. A ještě je to levnější jak na Božkově. Tady ten byt mám ráda, Plzeň mám ráda,“ zdůrazňuje.
Do teď pomáhala jako dobrovolnice. Brzy by měla nastoupit do práce. Zapojuje se i do dalších aktivit ve spolupráci s Asociací MOST UA-CZ a vystoupila také na Fóru ukrajinské mládeže na Úřadu Vlády ČR.
Jejím dalším snem je studium práv
Hanna by chtěla s pomocí zajít ještě dál. Kvůli mateřství, válce i pandemii se jí posunula maturita na příští rok. Pak by chtěla studovat práva a zaměřit se na podporu žen, které zažívají domácí násilí.
Letos poprvé ministerstvo vnitra otevřelo příjem žádostí o nový zvláštní dlouhodobý pobyt. Ten uprchlíkům nabídl po splnění podmínek získat až pětileté oprávnění k pobytu. Podmínkou ovšem bylo, že musí mít roční nezdaněný příjem 440 000 korun, za další závislou osobu se podmínka zvyšuje o 110 000 korun. Zájemci také musí být bezdlužní, nesmí pobírat dávky a mají mít zajištěné bydlení. Příjem žádostí bězel do konce dubna.
„Vím, že hodně Ukrajinek nechce odejít od svého manžela, protože se bojí, že by tu nemohly zůstat. Když máš manžela, který má v Česku trvalé bydliště nebo občanství, tak tu může jeho žena žít a po pěti letech získat trvalý pobyt. Pět let je ale docela dlouho. Měla jsem tady několik maminek. Měly modřiny, ale říkaly, že to nebudou řešit. Že si to odtrpí a získají doklady, aby tu mohly zůstat,“ popisuje Hanna smutnou realitu. O domácím násilí mluvil letos na setkání s cizinci a městskou policií také Vladimir Skačkov, který pomáhá uprchlíkům i strážníkům.
„Uvedu příklad. Je muž, který žije v ČR už řadu let a umí dobře česky, jeho manželka teď přijela a moc česky neumí. On jí zbije, ona zavolá policii a nedokáže popsat, co se stalo, protože nerozumí. On naopak ano a zamete to pod koberec. V těchto případech se mohou lidé obracet na nás jako na tlumočníky a stejně tak i policie,“ uvedl Vladimir Skačkov s tím, že s takovými případy, kdy je jich zapotřebí jako překladatelů, se setkávají zhruba dvakrát až třikrát za měsíc.
Hanna věří, že se jí povede najít cestu, jak v Česku zůstat. „Přijela jsem ze západní oblasti Ukrajiny. Žili jsme na takové “vesnici“, kde z jedné strany bylo letiště a z druhé jezdily vlaky. Tady se mi žije líp. Jediné, co mi chybí jsou kozy. Měli jsme farmu a asi 40 koz. Měla jsem moc ráda čerstvé kozí mléko. To jediné mi chybí,“ říká se smíchem Hanna.