Muži většinou nemají vousy, někteří mají jen jakési jemné chmýří, jinak ani muži, ani ženy nemají po těle chlupy, začíná popis vlasového porostu obyvatel Grónska Fridtjof Nansen (1861-1930) ve své knize Život eskymáků, kterou napsal v roce 1891 a která byla do češtiny přeložena a vydána v roce 1956. To je také důvod, proč autor knihy, mj. držitel Nobelovy ceny za mír, označuje Gronlanďany (nyní Gróňany) jako Eskymáky a nevidí v tom nic hanlivého, k čemuž se dospělo až v průběhu 20. století.
Fridtjof Nansen byl norský polárník, vědec a diplomat. V roce 1888 byl vedoucím výpravy, která poprvé přešla Grónsko z východu na západ. Původním zaměřením zoolog postupně rozšířil svůj zájem i na oceánografii, matematiku, astronomii a další obory. Je obecně považován za otce-zakladatele mezinárodního systému ochrany a pomoci uprchlíkům. Za pomoc při ruském hladomoru v letech 1921 až 1922 obdržel Nobelovu cenu míru.
Drdol označený stuhou – každá barva pro jiný status ženy
Gronlanďanky (jak Nansen nazývá Gróňanky – pozn. aut.) si svazují vlasy na hlavě do chomáče; a na východním pobřeží kolem něho vážou koženou pásku, na západním stuhy různých barev. Neprovdané ženy nosí červenou stuhu; když mají dítě, berou si zelenou; provdané ženy mají modrou a vdovy černou. Když si některá vdova přeje znova se provdat, ráda si váže mezi černé stužky něco červeného; starší vdovy, které se již vzdaly naděje, si vážou často bílou stuhu. Když se některé vdově narodí dítě, musí si také ona uvázat zelenou stuhu.
Pevným vazem k plešatosti
Chomáč vlasů je chloubou každé Gronlanďanky a musí trčet tak přímo, jak je jen možné. Platí to ovšem zejména pro mladé ženy na vdávání, a protože Eskymačky jsou sotva méně marnivé než jejich evropské sestry, stahují si vlasy tak pevně, že se ponenáhlu nad čelem, nad spánky a v týle vytrhávají. Proto již v mladém věku jsou často více nebo méně holohlavé; to ovšem nepůsobí zvlášť líbivě, ale je to přec jen zřejmý důkaz světské marnivosti, popisuje Nansen.
Není pomáda jako pomáda
Aby se vlasy daly opravdu pevně svázat a mimo to, aby měly krásnou lesklou barvu, koupají se Eskymačky ve vlastní moči, než si je uvážou, čímž se vlasy navlhčí a lehčeji se natahují. Vzpomínám si velmi dobře, píše Nansen, na jeden taneční večer v Godthaabu; žertem jsem škádlil jednu ze svých přítelkyň upozorněním, že její chomáč vlasů nestojí tak dobře, jak by měl. Dívka ihned zmizela a za chvíli se vrátila se střapcem trčícím do vzduchu a velmi silně páchnoucím uvedenou vodičkou na vlasy.
Živočišná vůně, či pach těla?
V téže tekutině se také Eskymačky myjí – jsou velmi čistotné a myjí se často (z jiných, podstatně mladších zdrojů se naopak dozvídáme, že poskytnutí dcery či manželky příchozímu hostovi darem k tzv. pohostinskému sexu bylo pro Evropany ve skutečnosti šokem, když zjistili, že se ženy po dlouhé měsíce tuhé zimy „nemyly“; nebo spíše netušily, v jaké tekutině se umývaly, proto specifický pach. Těžkou soudit, kde je pravda, my předkládáme výpovědi různých svědků z různých časových období – pozn. aut.). Pach, který veškerou touto procedurou získávají, pokládají samy za příjemný, nazývají ho panenským a mají ho za dobrý čarodějnický prostředek k lovení mužů. Na evropské nosy však z počátku nepůsobí přitažlivě.
Levandulový příběh lásky
Misionář Hans Egede Saabye vypráví o jakémsi obchodním příručím v severním Grónsku, který se zamiloval do jedné Eskymačky, avšak nikoli do uvedeného zápachu. „Nalezl prostředek, jak se zbavit určitého odporu vůči ní, a použil ho. Postříkal totiž dívku levandulovou voňavkou, nejdříve jen tak mimochodem a později otevřeněji. To mělo účinek. Příručí se o dívku ucházel a dostal ovšem její ano. Žili spolu v dosti šťastném manželství a měli hodně dětí; ona však s nadále potom voněla pouze levandulí,“ podělil se Fridtjof Nansen o intimnější informace ze života Eskymáků.
Zdroje článku: nespechej.cz