Rudolf II. mezi genialitou a šílenstvím. Panovník, který přinesl Praze slávu, bojoval s psychikou i syfilitidou

| 3 min

Sdílet

Císař Rudolf II. byl mužem, který spojil genialitu s šílenstvím. Miloval vědu, umění i magii, ale jeho tělo i mysl pomalu ničila dědičnost a syfilida.

Portrét Rudolfa II. podle Josepha Heintze

Zdroj: FOTO:Joseph Heintz the Elder, Public domain, via Wikimedia Commons

Císař Rudolf II. byl mužem, který spojil genialitu s šílenstvím. Miloval vědu, umění i magii, ale jeho tělo i mysl pomalu ničila dědičnost, syfilida a melancholie.

Mladík, který utekl do světa magie

Nejstarší syn císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské se narodil s nešťastnou výbavou. Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice. Dětství strávil ve Španělsku, kde se naučil disciplíně, ale také osamělosti. Jako mladík miloval lov, koně i ženy, později však podlehl fascinaci astrologií a alchymií. Roku 1579 o něm podle StoPlusJednička soudobý pozorovatel napsal: „Rudolf byl více flegmatické a mírné povahy nežli cholerik, více ostýchavý než smělý, a především melancholický.“

První vážné potíže přišly v roce 1578. Trpěl bolestmi žaludku, nechutenstvím a úzkostí. Lékařské koncilium tehdy stanovilo diagnózu, a to melancholie. Rudolf se sice zotavil, ale na jeho duši zůstaly jizvy. Stal se uzavřeným, podezřívavým a nesnášel veřejnost. Postupně se rozvinula maniodeprese, tehdy nazývaná „chorobou melancholických vládců“. V obdobích euforie jednal impulzivně, v depresích se uzavíral do komnat a odmítal mluvit.

Z Prahy udělal srdce Evropy

K duševním krizím se přidala i syfilida, kterou získal při svých milostných dobrodružstvích. Léčila se rtutí, což nemoc sice zpomalilo, ale zničilo jeho tělo. Kosti a lebka, zkoumané při exhumaci v roce 1975, nesou stopy pokročilé syfilidy. Rudolfovy nohy pokrývaly vředy, nemohl nosit boty a navlékal na sebe několikery punčochy.

S věkem se jeho utrpení měnilo v paranoiu. Měl strach z otravy, ze spiknutí i z vlastní rodiny. Právě proto se roku 1583 přestěhoval z Vídně do Prahy, kde se cítil bezpečněji. Tím proměnil město v evropské centrum kultury, vědy a magie.

Nikdy se neoženil, údajně ze strachu i z nedůvěry. Jeho milenkou byla hraběnka Kateřina Stradová, s níž měl šest dětí. Nejstarší syn Don Julius Caesar d’Austria po otci zdědil duševní nemoc i syfilidu. Byl sadistický a násilnický. Po sérii vražd skončil zavřený na zámku v Českém Krumlově, kde ve třiadvaceti letech zemřel. Rudolf pro něj prý ani netruchlil.

Smrt, pitva a hořká tečka za osudem císaře

Císařovy nemoci se zhoršily po roce 1600. Bolesti, horečky i psychické zhroucení ho zcela ovládly. Propadal se do temnot, vyhýbal se lidem, ztrácel soudnost. Roku 1611 byl donucen vzdát se českého trůnu. Zemřel o rok později v Praze, sužovaný tuberkulózou, bolestí a zoufalstvím. Den před smrtí odmítl zpověď, nakonec sice kněze přijal, ale svátosti se zřekl.

Ani po smrti nenašel klid. Jeho pitva se změnila ve veřejné divadlo. Účastnila se jí šlechta i jeho odpůrci. Podle historických záznamů se Václav Vchynský, který Rudolfa nenáviděl, při ní dokonce i mstivě zachoval. Měl popadnout jeho srdce, zmáčknout je a udeřit jím o stůl. Balzamovači se štítili jeho zničeného těla a práci odvedli ledabyle. Orgány byly pohřbeny zvlášť, pravděpodobně kvůli jejich zkáze.

Jak uvedl antropolog Emanuel Vlček ve svém výzkumu pro časopis Vesmír, mumie císaře byla při otevření rakve v roce 1975 v rozkladu, tkáně se rozpadaly a stopy po syfilidě byly patrné i na lebce. Přesto po sobě Rudolf II. zanechal něco, co nemoc zničit nedokázala. Prahu, která díky němu prožila zlatý věk. A také příběh muže, který toužil po nesmrtelnosti, ale našel jen bolest a legendu.