Potrhlá pohádka o žabáku a zebře aneb Když je realita horší než být polštářem

Sdílet

Zdroj: i60.cz

U rybníka, kde voda klokotá, lekníny si šeptají recepty na dort a rákos falešně zpívá operní árie, žil žabák jménem Leopold. Leopold byl zelený a hluboce přesvědčený, že se narodil do špatného těla.

Ilustrační foto: Pixabay

Potrhlá pohádka o žabáku a zebře aneb Když je realita horší než být polštářem

4. 7. 2025

„Já měl být zebra!“ zahalekal jednoho dne na celý rybník a málem spolkl motýla. „Ne žabák! Pruhy mi chybí! Styl mi chybí! Kopyta mi chybí!“

Z leknínu se vynořila vodní čarodějnice Slídimíra. Měla fialový hábit z řas, brýle bez skel a v ruce držela obří lžíci.

„Zase ty?“ vzdychla. „Minule jsi chtěl být fontánou. Předtím šunkovým chlebíčkem. A teď zebra?“

„Ano!“ vykřikl Leopold, až se mu nafoukly tváře. „Chci být pruhovaný, hrdý a galopující!“

Slídimíra si ťukla na čelo - ozvalo se ping, jako když spadne okurka do saxofonu.

„Dobře. Můžu tě přeměnit na něco pruhovaného. Nabízím: 1) Zebra 2) Čmelák s módní vadou 3) Polštář z paměťové pěny s černobílým potahem, co si pamatuje i to, co jsi nikdy neřekl.“

„Zebru!“ řekl Leopold bez rozmyslu. „A jestli ne, tak se utopím!“

Slídimíra pokrčila rameny a začala něco mumlat ve starém jazyce ztracených akvárií. Ale vtom se ozvalo:

„Hej, kdo to tu chce být já?“

Z rákosí vyšla zebra. Opravdová. Velká. Pruhovaná. A lehce neurotická.

„Zebra Maruška,“ řekla. „Cestuju napříč kontinenty, přednáším na TEDxech a mám dvanáct exmanželů, z toho tři byly židle. Chceš být jako já? Tak poslouchej:“

Zebra se rozjela:

– „Každý den mi někdo hází sůl na záda, protože si myslí, že jsem obří hranolka.“

– „Každý foťák mě přeexponuje, protože na pruhy dopadá hodně světla.“

– „A jednou mě pes označkoval, protože si myslel, že jsem silniční značka!“

Leopold polkl a zhroutil se zpět na leknín.

„Já... já nevím. Tolik chci být zebrou. Jenže nechci, aby na mě někdo čůral! Asi se... utopím!“ a kočil do vody. Udělal žbluňk. Chvíli ticho.

Pak voda zabublala. Ozvalo se “GLUB… glub… žup… heeej... já neumím umřít!“ Leopold vyplaval, prskající a napůl obalený řasou.

Slídimíra se smála tak, až jí spadl vodní make-up.

„A co takhle kompromis?“ navrhla. „Zůstaneš žabák, ale dostaneš PRUHY!“

Mávla lžící – a Leopold najednou měl pruhovaný kabátek, proužkované brýle a dokonce i jazyk s designem zebřích pruhů.

„No teda!“ zavýskl Leopold. „Jsem… ŽEBRÁK! Totiž… PRUŽÁK! Totiž… prostě stylový žabák!“

A stal se místní celebritou. Vystupoval v rybničních módních přehlídkách, měl vlastní talk-show („Skoky s Leem“) a byl tak slavný, že ho jednou pozvali i na večeři. Naštěstí jen jako hosta. Asi.

Co na závěr? Někdy si myslíš, že chceš být zebra, nebo sanitka, nebo láhev limonády. Pak zjistíš, že ti úplně stačí jen malinký detailek, tedy jen s malým rádoby vylepšením. Je také možné, že se Leopoldovi pruhy omrzí a zjistí, že nejlepší je být tím, čím se narodil.