KOMENTÁŘ. Václav Havel se diskrétně, ale tak, že se to v zasvěcenější kruzích vědělo, angažoval při odstranění dvojnásobného předsedy vlády Slovenské republiky Vladimíra Mečiara ze scény, píše ve vzpomínkách sepsaných pro HlídacíPes.org Petr Pithart.
V prvním dílu této šestidílné série Chyby a omyly Václava Havla II. Slovensko a rozpad společného státu (další díly budou na HlídacíPes.org postupně vycházet) jsem psal o fatální chybě, kterou Havel udělal hned první den svého prezidentování. Ačkoli Ústava nic takového nepředepisovala, neletěl do Bratislavy. Proč se tak stalo?
Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.
Lze to vysvětlit jedině jeho notorickou neznalostí Slovenska – tu ovšem sdílel s většinou českých politiků a vůbec většiny českých lidí. Kdo dnes třeba ví, že Bratislava, oficiálně Pozsony, německy Pressburg, byla více než 250 let hlavním městem Uherského království, že se zde v dómu sv. Martina konaly korunovace 11 uherských králů a 8 královen?
Že Trnavská univerzita byla po jedno a půl století hlavní uherskou univerzitou? A hlavně, že česká strana Slovákům slibovala od konce první světové války několikrát rovnoprávné postavení, ale nikdy své sliby nedodržela. Jestli to všechno Havel nevěděl, měl to vědět jeho protokol, jeho poradci. Tato ignorance v Čechách byla všeobecná.
Směr Mnichov!
Havla ani nenapadlo jet po zvolení na Slovensko i proto, že se chystal na své velké symbolické (zkratovité) „odčinění“ Mnichova. A tak na první zahraniční cestu se hned 2. ledna 1990 vypravil do Německa.
Tedy nejprve do Bonnu, tehdy hlavního města Německé Spolkové republiky a druhý den do „místa činu“, do Mnichova. Domluvil si předem s prezidentem Německé spolkové republik Ernestem von Weizsāckrem (při uzavírání perfidní smlouvy o neutočení mezi Německém a Sovětským svazem byl jeho otec tajemníkem ministra zahraničí Ribbentropa), že ten pak přijede do Prahy 15. března 1990 a tak jako Havel se zásadně k „Mnichovu“ vyjádří.
A tak těmi „zrežírovanými“ koordinovanými akcemi bude Mnichov, myslel si asi Havel, jaksi – odčiněn. Jet tomu z obou stran vstříc – a bude „odestán“. To si to ovšem Havel představoval hodně jednoduše – opravdu až příliš spoléhal na sílu symbolů, symbolických gest.
Otázka česko-německého soužití bez nekonečných vzájemných rekriminací (Kdo si začal? Vaše národnostní politika a náš Mnichov. A pak 15. březen. A pak zase váš „odsun“…) byla uzavřena až Česko-německou deklarací o šest let později a předcházelo jí nespočet předhůzek z obou stran, tedy také debat, drásavých polemik, konferencí apod. na všech myslitelných úrovních.
Toho všeho se sám Havel aktivně účastnil, sám svá stanoviska během té době také měnil, zpřesňoval, jako ostatně i my všichni na obou stranách tohoto ve skutečnosti ne zcela vyléčitelného traumatu.
Petržalka? Jako kulisa katastrofického filmu
Neobratnosti vůči Slovensku ale nějakou dobu pokračovala, protože Slovensko Václav Havel neznal. Nepobýval tam nikdy delší dobu. Až na výjimky z posledních let před převratem tam neměl známé ani přátele.
Slovenské dějiny (resp. dějiny česko-slovenských vztahů), slovenské bolesti a „žiadosti a sťažnosti“. Určitě neznal dlouhou historii nenaplněných českých slibů Slovákům, jak bude ve státě dvou národů zajištěna jejich rovnoprávnost a uznána existence svébytného slovenského národa.
A ovšem taky některé slovenské přecitlivělosti, jinak řečeno mindráky, mu říkaly jen málo. Neměl tudíž šanci být vůči Slovákům empatický. Ačkoli o tom, že a jak moc mu záleželo na dobrých česko-slovenských vztazích, nemůže být pochyby.
A tak se například mimořádně nešťastně vyjádřil v tom smyslu, že na Slovensku se musí přestat vyrábět zbraně: to byla těžká rána pro zaměstnanost v Pováží, ačkoli se tam zbrojilo už od konce první republiky a s omezováním tamního zbrojařství se začalo už za komunistického režimu.
A jednou zase při pohledu z hotelu Bórik přes Dunaj na obrovské sídliště Petržalka, sahající až k hranicím s Rakouskem, utrousil, že mu to připadá jako kulisa k nějakému katastrofickému filmu – a oni se mu jako hostitelé chtěli pochlubit, jak velkoryse řeší bytovou otázku.
Histrión Mečiar
Václav Havel se také diskrétně, ale tak, že se to v zasvěcenější kruzích vědělo, angažoval při odstranění dvojnásobného předsedy vlády Slovenské republiky Vladimíra Mečiara ze scény. Mečiar se hned ze začátku vyvíjel do autokratického vládce, který vládne mj. pomocí kompromitujících materiálů.
Mně se otevřeně přiznal, ba chválil se tím, že si ve vládě ponechal ministry, u kterých se ukázalo, že byli spolupracovníky StB: „…povolal jsem si je a řekl jsem jim, že to na ně vím a že bude záležet na nich…“
Já jen nevěřícně poslouchal. „Peter, si snad chorý? Bez toho sa nedá vládnuť…“ Byl jsem chorý! Já to v jediném případě, víc jich v české vládě nebylo, neudělal, ministr musel z vlády ven, i když jsem z toho měl veliké problémy.
To, že Vladimír Mečiar byl nestandardní osobnost, bylo nutno započíst do situace. Já tu jeho nestandardnost pojmenovat jako histrionství. Tak uprostřed klíčové jednání o tom, jak znovu a lépe rozdělit kompetence mezi federální a republiková ministerstva Mečiar náhle a bez varování opustil. Našel jsme ho na chodbě plačícího, slzy jako hrachy, nebyl k utišení, vrátí do lesů, za svým psem, kterého pro politiku zradil a – zmizel. Za dva dny ho našli, zklidněného.
Ministr vnitra na inzerát
Jednou zase zmizel, právě když do Bratislavy přijel prezident Havel. Měli se setkat, ale Mečiar byl kdesi pryč, asi v lesích se psem. Nikdo nevěděl, kde je a kdy se snad vrátí. Našel se, ale to už Havel uháněl po dálnici cestou domů. Zavolali mu, ať zastaví a počká na něho v jednom motorestu. Ten byl nabitý hosty, už se nevařilo a kuchyň byla už opuštěná.
Seděli v ní sami na zavřených kotlech a Mečiar se tak rozhodl převyprávět mu celý svůj život. Ačkoli Havel o to vůbec nestál! Samé drama, zrady, katastrofy. Rozvod, bez střechy nad hlavou, jak spal v lese, autonehoda, z potoka jej vytáhla sestřička – anděl, nová žena... Politická persekuce, přesto komsomolská škola v Moskvě, právníkem v Němšové nad Váhom, kde poznal Dubčeka... Přitom Havla se na vůbec nic nezeptal a ten tušil, že ho za to teď bude osobně nenávidět.
Tak už to přece bývá. Když se někomu, s prominutím, vyblijete z podstaty. Mohu to dosvědčit: mně udělal to samé, v mé pracovně. Čekal jsem, že se také mně po půlhodině monologu na něco zeptá. Aspoň: a čo ty Peter, ženu máš? Nic, ticho. A další kus jeho života... Mečiar byl uzavřený v sobě, jiní ho nezajímali. Nikdy neměl být vpuštěn do politiky!
On, ministr vnitra a pak dvakrát premiér! Ale Verejnosť proti násiliu (VPN) si ho vybrala sama – neuvěřitelné: na inzerát. Ano, hledáme ministra vnitra. Nevěděli prý, jak se takový ministr hledá. Ptal jsem na jich na to: když on nás ohromil tím, jak všechno zná, i ty vnitrácké věci. Na moji otázku, jestli jim právě to nebylo nápadné, jsem nedostal odpověď...
Příště o tom, jak Alexander Dubček vypoklonkoval Václava Havla z parlamentu...