Očima šedesátnice: Marně vyhlížím odchod do důchodu

3 min

Sdílet

Koncem minulého roku jsem oslavila šedesáté narozeniny. Vím, že ženy od jisté doby svůj věk začínají tajit a zeptat se jich na něj se může zdát být až nepatřičné. Já si ale zoufale přeji, aby už mi bylo alespoň o pět let víc. Tušíte správně. Zoufale vyhlížím důchod, který se však zdá být v nedohlednu.

Očima šedesátnice: Marně vyhlížím odchod do důchodu

Zdroj: Asenior.cz

Pracuji ve školství u těch nejmenších dětí a ruku na srdce, už tam nemám co dělat. Poslední roky mi práce dávala čím dál tím víc zabrat, teď však cítím, že už na to nemám. Řeším nejrůznější zdravotní potíže jako je bolest kolen a kyčlí a taky vysoký tlak. Možná se to nezdá, ale práce s malými dětmi je fyzicky i psychicky náročná.

Neustálé sedání a zvedání se z koberce, oblékání nejmenších dětí, výtvarné činnosti, po kterých je vždycky spousta nepořádku a zapatlaných dětských ručiček. Navíc celou pracovní dobu trávím v hluku, který mi v posledních měsících způsobuje migrény. Přestože děti mám stále moc ráda a dřív jsem svoji práci milovala, dnes se nemůžu dočkat, až mi skončí směna a já půjdu domů.

Mít tak čas jen sama pro sebe

Ráda bych se věnovala nějakým svým koníčkům, ale většinou doma jen něco málo poklidím nebo udělám pár drobností na zahradě. Večeři pak chystá manžel, který už je několik let v důchodu. Jak já mu závidím. Zbytek večera strávíme u televize, kdy já usínám dřív, než se dostaví první zápletka filmu.

„Z čeho jsi pořád tak unavená?“ ptá se mě nechápavě, v zápětí však mávne rukou, protože odpověď dobře zná.

Jindy se vracím domů až večer, protože se během odpoledne snažím také věnovat svojí mamince, která už není úplně soběstačná. Bude jí devadesát roků, stále žije sama v bytě, ale některé věci už nezvládá. A tak se o návštěvy doktorů s maminkou, nákupy a úklid bytu dělíme se sestrou.

S vnoučaty se vidím míň, než bych chtěla

Mám však také ještě dvě děti. Syn má dva malé kluky, a já bych s nimi ráda trávila čas. Jednou měsíčně se snažím pohlídat mladým děti přes noc, aby si mohli někam vyrazit. Vidíme se občas o víkendu, když přijedou na návštěvu. Třiatřicetiletá dcera se založením rodiny stále váhá. Má pocit, že si ještě dostatečně neužila. Cítí se na děti příliš mladá. Nemá cenu jí vykládat, co já v jejím věku, protože ji to tak akorát rozčiluje. Ač se jí snažím vysvětlit, že s dětmi život nekončí, tvrdí, že má ještě dost času. A já nad tím ani moc nepřemýšlím. Říkám si, že třeba, až bude mít děti ona, budu zase já mít čas a energii vozit kočárek. I když s tou energií si nejsem zase tak jistá.

Tajně závidím své mamince

Někdy mám pocit, že se celý den nezastavím a večer pak tajně závidím mojí mamce a tchýni, které jsou v důchodu už více jak třicet let. O tom si já a další generace mohou nechat jen zdát. Můžu jen doufat, že si v relativním zdraví kousek toho důchodu užiji taky.
Řekla bych, že jsem chodící reklama na sendvičovou generaci, kdy mě na jednu stranu potřebují moje rodiče, na druhou stranu moje vlastní děti a vnoučata, což by se dalo bez velkého vypětí sil zvládat. Jenže já mám ještě „děti nevlastní“, které na mě čekají v práci.

Stalo se vám něco podobného? Diskutujte v komentářích

Zdroje: Autorský text – Jarmila Oujezská (1965) pochází z Jihomoravského kraje. Vystudovala Střední pedagogickou školu a hned po ukončení maturity začala jako učitelka mateřské školy pracovat. Žije se svým manželem v menším městě. Společně mají dvě děti, a je již také babičkou dvou malých vnoučků. Má ráda komedie, vyšívání, pilates a jízdu na kole.