V malém černém rámečku visela na stěně pražského bytu zažloutlá listina. Malá Marie Iblová ji jako malá měla denně před očima, ale nikdo jí pořádně nevysvětlil, co znamená. Teprve později se dozvěděla pravdu: bylo to vyrozumění o úmrtí její babičky Marie Cibulkové, kterou popravili nacisté v Drážďanech 11. října 1944.
Dědeček František si zarámoval i předchozí příkaz k ochranné vazbě. Vnímal to jako doklady o hrdinství své ženy. Pro vnučku však tyto dokumenty na stěně působily tísnivě - jako němí svědkové tragédie, o které se v rodině nemluvilo.
Vstup do odboje
Marie Cibulková se narodila 1. února 1888 v pražských Nuslích jako nemanželské dítě švadleny a rukavičkáře. Už jako desetiletá holčička stála v řadě sokolských cvičenek - fotografie z rodinného archivu ji zachytila v kroji mezi vrstevnicemi. Sokol ji formoval a ona později formovala jeho.
Po svatbě v roce 1908 s Františkem Cibulkou, úředníkem Československých drah a legionářem, se Marie stala významnou osobností pankrácké sokolské jednoty. Od roku 1930 až do rozpuštění Sokola zastávala funkci náčelnice.
Když první republika přinesla ženám volební právo, Marie se vrhla do politiky. Vstoupila do Československé strany národně socialistické a brzy se stala členkou nuselské městské rady, místostarostkou a okresní důvěrnicí žen na Praze XIV. Angažovala se také ve spolku Ochrana matek a dětí, kde pracovala jako dobrovolná účetní.
V září 1928 přestoupila z katolické církve do Církve československé; krok, který symbolizoval její odklon od "zpátečnické" vídeňské tradice směrem k pokrokovému, národně orientovanému proudu.
Když začala nacistická okupace Československa, Marie Cibulková se rozhodla jednat. Prostřednictvím Emanuela Petery a Václava Linharta ze sokolské jednoty navázala kontakt s odbojovou organizací ÚVOD (Ústřední výbor odboje domácího).
Její úloha byla jasná - pomáhat skrývajícím se odbojářům. Téměř tři čtvrtě roku ukrývala v domácnosti své provdané dcery Josefy Emanuela Peteru, jednoho z vedoucích představitelů Obrany národa, po kterém vyhlásilo gestapo pátrání.
Marie se specializovala na logistickou podporu. Když odbojáři z Táborska potřebovali občanské legitimace, zbraně a obvazy, obrátila se na Josefa Stibora, spolustraníka a někdejšího kolegu z nuselské radnice. Ten jí obstaral revolver s náboji, vitamíny a obvazový materiál - vše za 2000 korun, které Marie sehnala od "neznámého člověka", jak později tvrdila před soudem.
Její pád přišel v listopadu 1943. Poté, co se Antonín Vošmik, donašeč pracující pro gestapo, který se vydával za odbojáře, postupně se vetřel do důvěry Anny Šrámkové, která pro odboj uchovávala zbraně a munici.
Dne 17. listopadu 1943 si Gestapo přišlo pro Josefa Stibora, o den později pro Annu Šrámkovou a 19. listopadu 1943 byla zatčena i Marie Cibulková.
Mučení v Petschkově paláci
Ve vězeňských celách pražského gestapa čekalo na Marii Cibulkovou brutální zacházení. Hans Siebert a Adolf Spannbauer, dva důstojníci proslulí svou krutostí, ji vystavili týrání, které mělo zlomit její vůli. Vyrazili jí oko, pohmoždili žebra, lékařského ošetření se jí nedostalo.
Násilí mělo za cíl donutit ji k udání spolupracovníků. Marie však vytrvala. V pozdějším rozsudku jsou lidé, kterým pomáhala, popisováni pouze výrazy jako "její lidé" – zjevný důkaz, že ze ní Gestapo ani krutými metodami nedostalo žádná jména.
Jedinou informaci, kterou se od ní podařilo vyšetřovatelům získat, bylo místo, kde ukryla revolver - na pozemku své chaty v Pikovicích.
V únoru 1944 předalo Gestapo Marii Cibulkovou justici. Zatykač vydal Lidový soudní dvůr v Praze, ale protože tento soud nevedl v protektorátu procesy pro velezradu, bylo jasné, že bude převezena do Německa.
Ve věznici v Řepích se Marie dozvěděla alespoň nějakou radostnou zprávu - 13. února 1944 se jí narodil první vnuk Miroslav. Toužila po jeho fotografii tak moc, že na svou rodinu shromážděnou před věznicí zavolala: "Bez hošíčka mně sem už nechoďte!"
Fotografie se k ní nakonec dostala. Marie dokonce i ve vězení pro vnouče ušila látkové šatičky, do kterých později schovala jeho obrázek. Doufala, že je bude moci rodině osobně předat, ale už se s nimi nesetkala.
Osmého května 1944 informovala rodinu v motáku o chystaném odjezdu "do daleka". Na pražském Hlavním nádraží se pod policejním dohledem mohla ještě alespoň rozloučit s manželem a oběma dětmi. Spolu s Annou Šrámkovou pak skončila v ženském křídle drážďanské věznice.
Před Lidovým soudním dvorem
Proces se konal 11. července 1944. Předsedal mu Josef Illner, soudce původem z královéhradecka, který se proslavil svým "vysloveně politickým chápáním věci" a "vynikající znalostí českého jazyka".
S odkazem na "totální válku" vyhlášenou Goebbelsem považovali soudci trest smrti za jediný možný závěr procesu. Marie Cibulková, Anna Šrámková a Josef Stibor byli odsouzeni pro velezradu a napomáhání nepříteli.
Ještě v den vynesení rozsudku Marie informovala rodinu o trestu smrti. Prosila děti, aby se postaraly o otce, a doufala, že se s ním bude moci rozloučit osobně. Trápila ji představa pohřbu daleko od vlasti - ráda by spočinula v hrobu svých rodičů.
František Cibulka vyhledal právní pomoc u německého advokáta Wolfganga von Spulaka, který do věci zapojil berlínského kolegu. Právníci navrhli, aby Marie předstírala, že jednala v poblouznění - byla to jedna z mála cest, jak odvrátit trest smrti.
Marie však tuto možnost odmítla. Nebyla ochotna zapřít svou zodpovědnost za činy, které považovala za správné. Není jasné, zda sama žádala o milost, ale manžel žádost podal. Neměla však šanci na úspěch - nalezené zbraně znamenaly podle nacistických zákonů automaticky trest smrti.
Poslední hodiny života
O termínu popravy se Marie dozvěděla 11. října 1944 dopoledne. Zemřít měla večer v 18 hodin.
Od vězeňského duchovního Franze Bänsche odmítla poslední pomazání. Možná jí vadila jeho německá národnost, možná to byl důsledek jejího protikatolického postoje. Ve víře zřejmě nacházela jen málo útěchy.
Poslední dopis věnovala dceři Josefě. Znovu litovala, že už neuvidí svého vnuka. Cenzurou narychlo vygumovaná, ale stále čitelná věta "Smrt bude pro mne již vykoupením" naznačovala, jak moc trpěla následky mučení.
Přání, aby si ji dcera pamatovala podle podobenky "ve cvičebním", vyjadřovalo spojení s českým národem a nezávislostí státu, který Sokol pro ni symbolizoval. Manželovi věnovala vnukovu fotografii schovanou v ušitých šatičkách.
Marie Cibulková byla pohřbena 17. října 1944 na drážďanském Hřbitově svatého Jana společně s dalšími popravenými. Až v roce 1976 byly její ostatky převezeny do čestného pohřebiště, kde je její jméno vyryto do pamětní desky.
Po válce dostala Československý válečný kříž in memoriam. Sokol jí věnoval místo na pamětní desce, národní socialisté uspořádali vzpomínkové akce, v roce 1948 po ní byla pojmenována ulice v pražských Nuslích.
S nástupem komunismu se však kolem Marie Cibulkové rozhostilo ticho. Reprezentantky demokratických kruhů byly samy pronásledované, její původní politická strana existovala jen jako stín. Z rodinných vzpomínek však Marie nezmizela a nakonec komunisté ulici Marie Cibulkové alespoň nechali její jméno.
Příběh Marie Cibulkové je založen na historických dokumentech a výzkumu ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů). Všechna uvedená fakta odpovídají historické realitě. Článek vychází z údajů na webu popravenizavalky.cz a textu Birgit Sack, ředitelky Gedenkstätte Münchner Platz Dresden / Stiftung Sächsische Gedenkstätten. Ta se ve svém výzkumu zabývá historií žen a genderu, dějinami justice v době obou německých diktatur a dějinami odboje.
HlídacíPes.org
SportWin|
Sport - Aktuálně.cz|
Žena-in.cz|
GrapesMag|
Světkreativity|
Žena.cz|
NESPECHEJ.cz|