„Asi skoro jako každé dítě měl syn dvě období. V tom prvním, když byl menší, mě chtěl ve všem napodobovat a snažil se mi se vším pomáhat, i když to bylo spíš přidělávání práce. Každopádně jsem ho nechala, co mi nervy dovolily. Jenže, když trochu povyrostl, zjistil, že domácí práce vlastně nejsou taková zábava,“ popisuje Anna.
Ta ale i tak chce, aby doma pomáhal. Ji taky nebaví praní a uklízení, ale někdo to dělat musí. Annin manžel je navíc v tomto ohledu poněkud zanedbaný a jak Anna sama říká, musela si ho trochu převychovat, protože byl z domova zvyklý, že za něj všechno dělala maminka.
„Nejsem služka. Syn by doma určitě měl pomáhat a myslím, že jeho budoucí žena to taky ocení. Nechci po něm žádné složitosti, ale třeba jen vynesení koše s odpadky, vyluxování a umytí nádobí. Dokonce jsem udělala takový rozpis, aby měl každý den jen jednu povinnosti. I tak to ale desetiletý syn bojkotuje, a když jsem si postěžovala manželovi, přišel s nápadem, který se mi absolutně nezamlouvá,“ tvrdí Anna.
Synovi prý řekl, že za každý splněný úkol ze sekce domácích prací dostane zaplaceno. Za menší úkoly, jako je třeba vynesení koše méně a za větší více. Jde sice o částky v řádech desetikorun, ale i tak to Annu štve.
„Já se taky starám o domácnost a nikdo mi za to neplatí. Podle mě je to nevýchovné a nesprávné rozhodnutí, ale manžel si to prostě udělal podle svého. Bez ohledu na moje protesty,“ uzavírá Anna.
K příběhu se vyjádřila koučka a konzultantka Mgr. Eva Kmeťová:
V rodině Anny a Petra se projevují rozdílné výchovné přístupy, které vedou ke konfliktům. Zdá se, že Anna preferuje řešení založené na zodpovědnosti a spolupráci, zatímco Petr se přiklání k motivačnímu systému přes finanční odměnu. Jejich desetiletý syn se nachází ve vývojové fázi, kdy si uvědomuje, že domácí práce nejsou zábava, a přirozeně je odmítá.
Co by mohlo pomoci jejich rodině fungovat harmoničtěji?
Sjednocení výchovného přístupu
Děti potřebují konzistenci. Je užitečné, když si rodiče sednou a otevřeně si vyjasní, co považují za důležité, aby si dítě odneslo do dospělosti. Rozhodnutí by mělo být společné.
Komunikace bez obviňování
Anna pravděpodobně cítí frustraci, že její názor nebyl respektován. Je důležité, aby se oba partneři cítili vyslyšeni a jejich názory respektovány. Případné hodnocení osobnostních rysů může v partnerovi vyvolat odpor řešit situaci konstruktivně. Když se však zaměříme na vyjádření vlastních potřeb a pocitů, dokážeme vytvořit prostor pro otevřený a respektující dialog. Takový způsob komunikace podporuje vzájemné porozumění a snižuje pravděpodobnost konfliktu. Partner se necítí napadený, ale spíše pozvaný ke spolupráci.
Nefinanční odměny jako alternativa
Pokud je cílem motivace dítěte, můžeme navrhnout i jiné formy odměn, například výběr večeře či nejbližšího výletu, extra čas na oblíbenou aktivitu apod. Tyto odměny mohou být stejně účinné a nevytvářejí dojem, že pomoc doma je „práce za peníze“.
Pokud chceme obecně získat spolupráci dítěte, potřebujeme ho zapojit do rozhodování a společné debaty, kde bude mít jeho názor váhu. Dítě by zároveň mělo pochopit, že domácnost je společný prostor, o který se starají všichni. Pomoc není trest, je součást rodinného života. Dítě si může vybrat, které domácí práce ho baví nejvíc, a vytvořit si vlastní týdenní plán, například s prostorem na sbírání samolepek s oblíbenými hrdiny.
Domácí práce mohou být také skvělou příležitostí k budování vztahu. Co takhle společný úklid při hudbě, soutěž v rychlosti při skládání prádla nebo společné plánování týdenního rozpisu úkolů u šálku kakaa? Takové chvíle vytvářejí příjemné rodinné rituály, na které děti vzpomínají.
Extra tip pro rodiče
Zkuste s dětmi mluvit o přirozených důsledcích a formulovat je pozitivně. Pomáhá to dětem pochopit smysl činnosti a budovat zodpovědnost.
„Když si uložíš věci na své místo, ráno budeš mít přípravu do školy v klidu a bez stresu.“
„Když dáš špinavé oblečení do koše na prádlo, budeš mít čisté věci vždy po ruce – například oblíbené tričko na trénink.“ atd.
Příběh Anny a Petra ukazuje, že výchova není o tom, kdo má pravdu, ale o tom, jak spolu rodiče komunikují a jaké hodnoty chtějí dítěti předat. Pokud se podaří najít společný jazyk, bude to přínosné nejen pro syna, ale pro celou rodinu.
Mgr. Eva Kmeťová je vystudovaná psycholožka a certifikovaná koučka pro děti (od 5 let) a rodiče. Ve své práci propojuje poznatky z psychologie, nenásilné komunikace a koučovacích technik, aby rodičům pomohla objevit jejich vlastní styl výchovy – takový, který funguje v jejich jedinečné rodině. Jako Kids’ Skills koučka, certifikovaná přímo u zakladatele metody Bena Furmana, přináší do práce s dětmi mezinárodně ověřený přístup, který podporuje jejich růst skrze konkrétní dovednosti, posiluje jejich sebevědomí a zapojuje rodiče i učitele do pozitivní změny.
Pokud máte pocit, že jste v slepé uličce, nevíte, jak reagovat na dětské emoce, nebo si jen chcete utřídit myšlenky a získat nový pohled, více informací najdete na www.coandco4u.com nebo na Instagramu: kmetova_koucka.
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články