V místní hospodě byl její manžel štamgastem už v době, kdy se poznali. Nevynechal jedinou příležitost, aby si s kamarády zašel „na jedno“. Když spolu s Tamarou ale založili rodinu, držel se víc doma. Posezení u piva omezil na dva dny v týdnu. Jakmile ale děti odrostly, četnost jeho návštěv znovu stoupla. A teď, když děti odešly z domu, je tam doslova pečený, vařený, jak se říká.
„Není to jen o tom pivu. S kamarády hrají turnaje v šipkách, stolním fotbálku, sledují spolu sportovní utkání v televizi – zkrátka vždycky najde nějakou nezbytnou příležitost, proč do hospody zkrátka musí. Že by některý večer poseděl se mnou u nějakého zajímavého filmu, jel se mnou do kina nebo na večeři, to ani náhodou. Žijeme už jen vedle sebe. Přes den pořešíme, co je třeba kolem baráku, a navečer už tradá! Letí za chlapy na jedno!“ stěžuje si Tamara, která tak tráví večery o samotě u nekonečných seriálů. Když si stěžuje, navrhne jí manžel, aby si taky někam vyrazila s kamarádkami. Jenže ona žádnou takovou, která by si chtěla večer ještě někam vyrazit, nemá. Všechny jsou rády, když se po celodenním maratonu usadí v klidu před televizí. Nebo si jdou brzy lehnout, aby druhý zase bezpečně stihly všechny své povinnosti.
„Co je na tom špatného, když chci trávit alespoň dva, tři večery v týdnu se svým mužem? On má ale pocit, že jsme naši manželskou úlohu splnili už dvěma vychovanými dětmi, které se od nás odstěhovaly. Teď si chce zase v klidu žít. A já ať se taky zařídím dle libosti, najdu si nějaké koníčky. Tak jsem ho poslechla,“ krčí rameny Tamara s tím, že i ona se zaměřila na hospodu. Jenže namísto aby do ní začala chodit, zve si ji domů. Přesněji řečeno pana hospodského.
„Martin, náš hospodský, je můj bývalý spolužák, co po mně vždycky házel očko. Jako děcko mi dokonce posílal zamilované dopisy pod lavicí. No a nedávno mu jeho žena utekla s jiným. Já ho utěšovala a dopadlo to, jak asi čekáte. Skončili jsme spolu v posteli. Od té doby spolu spíme pravidelně. Je to asi tři čtvrtě roku a já si nemůžu stěžovat,“ usmívá se Tamara. Zase má pocit, že žije. A manžela jí přitom není ani trochu líto. Za svou nevěru totiž necítí žádnou vinu.
„Může si za to sám. On na mě kašlal. Spal se mnou s bídou jednou za měsíc, a to mu ještě fandím. On mi radil, ať si najdu vlastní zábavu. Takže když on jde na pivo, Martin se na hodinu nenápadně vytratí od výčepu, aby si mohl jít užívat se mnou. Nikdo mě za to přece nemůže soudit. Proč mám být věrná někomu, kdo na mě totálně kašle? To bych byla pěkně hloupá,“ dodává Tamara.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Tamara popisuje jeden ze smutných variant dlouhého partnerství, kde byl vztah a společné zájmy zanedbáván. Sama si uvědomuje, že partnerova „závislost“ na hospodské partě, byla přítomna již na počátku jejich vztahu. V jejím příběhu se střetly dvě různá očekávání a pochopení smyslu manželství a partnerství. Manžel Tamary má dle svých slov a vnímání splněnou roli otcovství a nyní jakoby se vrátil do svobodného světa v rámci svých mužských zálib a starých zvyků. Tamara očekávala, že po splněném rodičovském úkolu bude konečně čas na párové soužití. Otázkou je, na kolik se během manželství sytila párová aktivita a intimita. Bez vzájemné spolupráce je nereálné očekávat, že naskočí něco, co již dlouho nefungovalo, nebo se průběžně nepěstovalo.
Vybídnutí k nalezení ženských aktivit a trávení volného času mimo vztah ale Tamaře nevyhovuje. Je to jedno z možných východisek, jak vztah udržet, ale je nutno si uvědomit a pojmenovat, zda žijeme jako funkční pár, nebo jako spolubydlící, kteří splnili svůj úkol a nyní ve vztahu jen přežívají. Tím nevylučuji, že tento model může mnohým párům přinést určitou spokojenost. Pro někoho přijatelné řešení, pro jiného vztahová rezignace. Tamara má obyčejnou ženskou potřebu být milována a zažívat chvíle blízkosti a mužského zájmu. Nezájem partnera spolu s absencí společných aktivit a intimity je nejčastějším spouštěčem nevěry. Tak jako muži potřebují oceňování, tak ženy potřebují projevy zájmu a sdílení citů. Pokud se oboum stranám ve vztahu nedostává sycení těchto potřeb, vztah chřadne a stává se z něj pouze praktické soužití držící lepidlem zvyku. V každém případě je především na Tamaře, dospěle a svobodně se rozhodnout, zda bude současnou situaci (ve které se cítí momentálně spokojeně) do budoucna řešit a využít možnosti rozhodnout se, s kým a jak chce žít svůj život s ohledem na to, co jí kdo nabízí, nebo nechá plynout současný paralelní vztah do doby, než se její „sladké tajemství“ provalí a k následnému řešení bude dotlačena vzniklou situací.
Bc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.
Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.
Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Související články