Zatímco většina z nás řeší, zda si vezme na víkend výlet trekové boty nebo tenisky, existují lidé, kteří se rozhodli přejít celý svět pěšky. Bez sponzorů, bez klimatizovaného auta, jen s batohem na zádech a odhodláním v srdci. A přitom nejde o sportovce v tréninkovém režimu, ale o běžné lidi, kteří změnili svůj život krok za krokem.
Chodit umíme všichni. Od dětských krůčků po večerní procházky se psem, ale představte si, že se jednoho dne vydáte pěšky z Montrealu a vrátíte se domů až po jedenácti letech. Bez plánovaného itineráře, jen s touhou poznat svět jinak než skrze obrazovku. Právě takovou cestu absolvoval Kanaďan Jean Béliveau, který ušel přes 75 tisíc kilometrů a prošel 64 zemí. Jeho příběh ale není jediný. Po světě se vydali i další. Každý měl jiný důvod a jiný cíl, ale spojovalo je jediné, rozhodli se jít pěšky.
Lidé se vydávají na cestu kolem světa jen s batohem a vlastními kroky. | Zdroj: Shutterstock Jean Béliveau: Dvanáct bot a milion kroků Jean Béliveau byl úspěšný podnikatel v reklamě. V roce 2000 se mu ale rozpadl život, jaký znal. Ucítil vnitřní prázdno a místo terapeutické terapie zvolil něco úplně jiného. Chůzi. Opustil firmu, rozloučil se s manželkou a dvoudenním pochodem do Ottawy zahájil svou cestu kolem světa. Nešlo o žádný adrenalinový výkon, ale o meditaci v pohybu.
V roce 2011 dorazil zpět do Montrealu s prošlapaným dvanáctým párem bot a s deníkem plným zápisků. Spal u místních, jedl to, co mu nabídli, a nosil tričko s nápisem Mír a nenásilí pro děti celého světa. Jeho žena Luce ho podporovala na dálku, po celou dobu jejich vztah držel pohromadě skrze dopisy, hovory a občasné setkání. A když se vrátil, řekla mu. Tak co, Jean, co sis to vlastně chtěl dokázat?
Z Chile na Aljašku pěšky a s kamarádem Téměř nepředstavitelný pochod podnikl i dobrodruh Karl Bushby z USA. V roce 1998 vyrazil pěšky z nejjižnějšího města Jižní Ameriky s plánem dojít až domů do Británie. Jeho výprava, pojmenovaná Goliath, měla v nohách skoro 58 tisíc kilometrů a vedla přes neprostupné džungle, horské průsmyky, rozpálené pouště i mrazivou pustinu. Jedním z nejsložitějších úseků bylo překonání Beringovy úžiny, kdy spolu s ruským dobrodruhem Dmitrijem Kiefferem přešli zamrzlé moře mezi Asií a Amerikou.
Putování Karla Bushbyho nebylo jen fyzicky náročné, ale i právně komplikované. V několika zemích měl problémy s vízy a místními úřady, několikrát byl deportován a musel začínat úseky znovu. Přesto pokračoval. Ne proto, že by musel, ale protože chtěl pochopit svět z jiné perspektivy.
Z Evropy do Asie. Pomalý návrat k podstatě Mezi další pěší poutníky patří třeba Christoph Rehage, německý student, který se rozhodl ujít více než 4500 kilometrů z Pekingu až do Německa. Jeho cesta trvala rok a stala se virální poté, co zveřejnil video zachycující den za dnem, jak mu rostou vlasy i vousy a jak se mění jeho tvář i výraz. Rehage nakonec cestu nedokončil, protože cítil, že se z chůze stává rutina a z dobrodružství vnitřní tíha.
A právě tady je podstata. Tito lidé nechodí proto, aby si odškrtli cílovou destinaci. Jdou, protože v pohybu objevují nový způsob bytí. Mění se jim vnímání času, mizí stres z neustálého výkonu a vzniká tiché porozumění světu kolem.
Každý kilometr na cestě má svou váhu a otisk v prachu. | Zdroj: Shutterstock Cesta jako zpomalení a terapie Chůze po kontinentech není jen o fyzickém výkonu. Většina z těchto poutníků přiznává, že je k cestě vedla krize, rozchod, vyhoření nebo touha uniknout z chaosu civilizace. Pěší pohyb pomáhá zpomalit, ztišit vnitřní hluk a nahlédnout do sebe.
Navíc je tu i něco obyčejně lidského. Když jdete pěšky, potkáváte lidi. Ne kolem vás neprojíždějí, ale zastavují se, mluví s vámi, zvou vás k sobě domů. Cestování se tak stává návratem k důvěře, k příběhům a ke skutečnému kontaktu.
Když svět není cíl, ale cesta Ne každý má možnost opustit práci a odejít na deset let pěšky přes kontinenty. Ale i krátká cesta může změnit pohled na svět. Lidé jako Jean Béliveau nebo Karl Bushby nám připomínají, že chůze je víc než přesun z bodu A do bodu B. Je to akt svobody, odolnosti a důvěry v to, že i bez navigace najdeme směr. Možná je totiž celý život jen velká pěší pouť. A důležité není, jak daleko dojdeme, ale co se po cestě naučíme.
Zdroje: Wikipedie , The Economic Times , The Longest Way