CENTRUM.CZ > Žena-in.cz > 22. 9. 2025, 14:00

Lenka Vlasáková: Když je mi nejhůř, zachrání mě hlína a květiny

6 min

Sdílet

Herečka Lenka Vlasáková ve filmu Neporazitelní hraje ženu, která se snaží udržet rodinu i v okamžicích, kdy se jí svět hroutí pod rukama. Otevřeně mluví o rodině jako bezpečném místě, o křehkosti, která v sobě ukrývá sílu, i o tom, proč věří na druhé šance.

Lenka Vlasáková

Zdroj: Film Neporazitelní

Ve filmu hrajete ženu, která se snaží udržet pohromadě rodinu v obrovské krizi. Co pro vás osobně znamená síla rodiny a kde berete energii, když věci nejdou tak, jak byste chtěla?
Moje postava Dany se opravdu snaží držet rodinu, i když se jí celý svět rozpadá pod rukama. Je to žena, která miluje svého muže i syna, ale zároveň ví, že takhle to dál nejde, že už nemůže být jediná, kdo se snaží. I v životě si myslím, že vztahy, zvlášť ty rodinné, se nemají vzdávat, že stojí za to o ně pečovat. Když je těžké období, hodně mi pomáhá být s dětmi, s lidmi, které mám ráda. Rodina je pro mě bezpečné místo, kde se člověk může nadechnout a uvolnit.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Aňa Geislerová zazářila mezi světovými hvězdami na festivalu v Torontu. Zahrála si ve filmu & Sons

Vaše postava navštěvuje psychologa a hledá způsob, jak se nezhroutit a neztratit naději. Máte i vy v životě nějaký svůj rituál nebo „terapii“, která vám pomáhá vyrovnávat se s těžšími obdobími?
Na Daně mám ráda, že i když je na dně, nevzdá to a řekne si o pomoc. V tom ji chápu, člověk se někdy prostě musí zastavit a nadechnout. Já osobně žádné velké rituály nemám, ale hodně mi pomáhá dělat obyčejné věci rukama, pracovat na zahradě, starat se o rostliny, být venku. Ta fyzická práce mě vždycky vrátí zpátky do reality a uklidní hlavu. Je v tom takový zdravý rytmus, který mi dává rovnováhu.

Film hodně pracuje s otázkou, co je to vlastně mužství nebo síla. Jak vy sama vnímáte sílu, u mužů, ale i u žen?
V tomhle filmu je krásně vidět, že síla nemusí být o tvrdosti. U mužů ji vnímám hlavně v tom, když dokážou přiznat slabost, přijmout zodpovědnost a zůstat lidští i v těžkých chvílích. A u žen? Tam často spočívá v tichém držení věcí pohromadě, v trpělivosti a vytrvalosti. Moje postava se snaží udržet rodinu, i když je na pokraji zhroucení, a právě v té její křehkosti je podle mě velká síla. Není hlučná, ale je vytrvalá, a to mě na ní bavilo nejvíc.

Ve filmu je vaše postava zahradní architektkou, a vy sama milujete květiny a práci na zahradě… Co pro vás osobně znamená kontakt s přírodou?
Ve filmu jsem zahradní architektka, která v zahradě nachází svůj klidný svět, i když se jí jinak všechno hroutí, tam může na chvíli zapomenout na tíhu celé situace. To mi bylo hodně blízké. Sama přírodu potřebuju, dlouhodobě mě baví, když je zahrada kultivovaně divoká a pořád mi tam něco kvete. A opravdu miluju dotek hlíny. Ten rytmus ročních dob mě spolehlivě vrací do pohody. Když mám volno, utíkám na chalupu. Je tam krajina, která má zvláštní energii, kousek od chalupy je kopec Chotuc, o kterém jsem říkala, že na mě působí opravdu silně. Tam se vždycky dokážu zastavit, ztišit a znovu nadechnout. A přesně tenhle pocit vnitřního klidu jsem se snažila dát i své postavě.

Vaše postava balancuje mezi láskou k synovi, partnerovi a potřebou udržet rodinu pohromadě. Věříte, že je někdy možné obětovat se pro druhé „až příliš“?
Ano, může se to stát, a Dana je toho příkladem. Tolik se snaží zachránit rodinu, až úplně zapomene na sebe. To pro mě bylo na té roli silné, že i dobrý úmysl může člověka vyčerpat, když se přestane ptát, co vlastně potřebuje on sám. Myslím, že právě to je důležité, nenechat se pohltit, i když člověk druhé miluje. Umět si říct, kde končí moje síly, a dovolit si odpočívat. Ne proto, že by člověk chtěl utéct, ale aby měl vůbec z čeho dál dávat.
Neporazitelní nejsou jen sportovním filmem, ale příběhem o odvaze zvednout se ze dna.

Kdy jste se vy v životě cítila neporazitelná?
Pro mě je neporazitelnost spíš okamžik než stav. Někdy přijdou chvíle, kdy člověk cítí, že už to dál nepůjde, a pak se stejně zvedne. To se mi v životě párkrát stalo a zpětně jsem si uvědomila, že právě ty momenty mě posílily nejvíc. Proto mě to téma ve filmu tolik bavilo, i když člověk padne, může se zvednout a jít dál, i kdyby měl udělat jen malý krok. Nejde o to být silný pořád, ale nevzdat to.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Rodina Jana Čenského: Manželka prokázala svatou trpělivost a pohledný syn Matyáš má talentu na rozdávání

Film se dotýká také tématu druhých šancí. Věříte na druhé šance v životě? A dáváte je i sama sobě?
Ano, věřím na ně. Myslím, že lidé se mohou měnit, pokud opravdu chtějí, a že chyba nemusí být konec. To je i důvod, proč mám ráda příběhy, kde postavy dostanou možnost začít znovu, i když je to těžké. Druhé šance podle mě nejsou o zapomínání, ale o ochotě znovu věřit, sobě i druhým. Sama se to taky učím. Když se něco nepovede, snažím se na sebe nebýt příliš přísná a dát si čas zvednout se a jít dál. To je podle mě velká součást lidskosti.

Působíte v silném hereckém ansámblu, kde se setkává několik generací i velká jména. Co pro vás bylo nejinspirativnější na spolupráci třeba s Hynkem Čermákem, Vandou Hybnerovou nebo Tilem Schweigerem?
Bylo to opravdu krásné setkání. S Hynkem Čermákem jsme hráli manžele, takže bylo důležité, aby naše partnerství působilo uvěřitelně. Hynek je nesmírně soustředěný a přesný, což mi dává velkou jistotu. Vanda Hybnerová má zase obrovský smysl pro humor i pro detail, takže dokáže do vážných scén přinést lehkost. A Til Schweiger byl pro mě zajímavý už jen tím, že přinesl zahraniční energii a zkušenost. Mám ráda, když se potkávají různé herecké přístupy, člověka to obohatí a posune.

Neporazitelní mají diváky rozesmát i dojmout. Kdy jste se při natáčení sama rozesmála, a kdy vás naopak příběh chytil za srdce tak, že jste se musela bránit emocím?
Musím říct, že při natáčení téhle linky moc prostoru pro smích nebylo, byla to hodně soustředěná a emočně náročná práce. Pro mě nejsilnější moment byl, když moje postava odchází a nechává Fišera samotného s terapeutkou. Původně to ve scénáři nebylo přesně takhle napsané, ten nápad vznikl přímo na place, při práci na scéně. Řekli jsme si s Danem Pánkem a Hynkem Čermákem, že bude silnější, když tam v tu chvíli zůstane sám. Když mu řeknu, že odcházím, a on tam zůstane s tím šokem, s tím faktem, že ho někdo opouští. A právě tahle samota mu umožní to celé začít zpracovávat. Ta chvíle, kdy jen řekne: ‚Kam jdeš?‘ – to bylo silné. Pro mě je celý film o naději. A i tahle scéna je pro mě vlastně nadějeplná. Není to bourání nebo ukončení. Je to začátek něčeho. Taková injekce naděje.